ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.154.2018.1
KSBR 31 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 154/2018-B-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2018, č. j. KSBR 31 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. března 2018, č. j. KSBR 31 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „ insolvenční soud “) zamítl návrh dlužníka ze dne 8. března 2018 na odvolání insolvenčního správce (1. Insolvenční v. o. s., dále jen „v. o. s.“) z funkce.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. července 2018, č. j. KSBR 31 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud - cituje §24, §29, §31 odst. 1, §51 odst. 1 a 3, §52 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že nejsou dány důvody pro odvolání insolvenčního správce v. o. s. z funkce. Shrnul, že insolvenční soud potvrdil usnesení schůze věřitelů ze dne 16. února 2018 o odvolání insolvenční správkyně Mgr. Magdaleny Gebauerové (dále jen „M. G.“) a ustanovení v. o. s. novým insolvenčním správcem. Námitky dlužníka, že „hlasoval pouze věřitel, který hlasovací právo bez dalšího neměl“ odmítl jako nedůvodné. Zdůraznil, že postup insolvenčního soudu při rozhodování o žádosti věřitele J. K. (dále jen „J. K.“) ze dne 25. ledna 2018 byl souladný s §52 odst. 2 insolvenčního zákona. Insolvenční soud přiznal J. K., který se zúčastnil schůze věřitelů jako jediný věřitel, hlasovací právo v rozsahu jeho přihlášené (a insolvenční správkyní popřené) pohledávky.
Odvolací soud dále konstatoval, že podmínky pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona) lze v podstatě poměřovat s podmínkami určenými v §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V návrhu ze dne 8. března 2018 dlužník netvrdí žádné skutečnosti, na jejichž základě lze pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce v. o. s., respektive jeho ohlášené společnice. Skutečnost, že J. K. (jako majoritní věřitel) postupem dle §29 insolvenčního zákona „ustanovil“ insolvenčním správcem v. o. s., není sama o sobě důvodem, jenž by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti insolvenčního správce. Důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce nezakládá sám o sobě ani profesní vztah, který vyplývá z činnosti insolvenčního správce v různých insolvenčních řízeních k některým zúčastněným osobám. Za nepodloženou spekulaci považoval odvolací soud tvrzení dlužníka, že insolvenční správce v. o. s. bude „stranit“ J. K., případně vezme zpět popěrný úkon učiněný insolvenční správkyní M. G. Dodal, že insolvenční správce v. o. s. podal žalobu na určení popřené vykonatelné pohledávky proti J. K.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda je „legální“ ustanovení insolvenčního správce, kdy pro přijetí usnesení hlasoval na schůzi věřitelů (pouze) věřitel se spornou pohledávkou.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Věřitel J. K. ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že v dané věci nejsou dány důvody k odvolání insolvenčního správce v. o. s. pro podjatost) především nijak nevybočuje z rámce vytýčeného judikaturou Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení §24, §31 a §34 insolvenčního zákona k důvodům pro odvolání insolvenčního správce z funkce. Srov. v této souvislosti zejména závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněném pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a k nimž se posléze přihlásil např. v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 78/2013, nebo v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2016“).
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §24, §31 a §34 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými ustanovením §14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - §14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.
K posouzení důvodu podjatosti insolvenčního správce pro vztah k věřiteli, který má vzhledem k výši své pohledávky rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, srov. především opět R 47/2016.
Skutečnost, že věřitel, jehož pohledávka byla popřena, může v rozsahu popření hlasovat, rozhodne-li o hlasovacím právu tohoto věřitele insolvenční soud, plyne přímo z dikce §51odst. 1 insolvenčního zákona. Řečené platí též pro hlasování věřitelů o odvolání insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce a o ustanovení nového insolvenčního správce (§29 odst. 1 insolvenčního zákona). Potud jde o odpověď triviální, takže důvod připustit dovolání k řešení dovolatelem formulované otázky zjevně dán není.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu