ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.16.2019.1
KSBR 26 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 16/2019-B-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, PSČ 686 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, 4 VSOL XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 7. srpna 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) osvobodil dlužnici (J. K.) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ V insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení (na jehož základě bylo dne 19. června 2012 zahájeno insolvenční řízení) [dále také jen „insolvenční návrh“] dlužnice mimo jiné uvedla, že „za trvání manželství dlužnice a její manžel podepsali smlouvu o úvěru se spol. Wüstenrot hypoteční banka a. s. na částku 1 260 000 Kč, když takto obdržené peněžní prostředky byly následně zapůjčeny tchánovi dlužnice na základě ústní smlouvy o půjčce; do dnešního dne nebyla uvedená půjčka splacena a to pro nemajetnost tchána“.
2/ Usnesením ze dne 29. října 2012, č. j. KSBR 26 INS XY, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužnice a povolil řešení jejího úpadku oddlužením.
3/ Dne 16. ledna 2013 se konalo přezkumné jednání a první schůze věřitelů.
4/ Usnesením ze dne 27. února 2013, č. j. KSBR 26 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.
5/ Věřitel č. 5 TRÁVNÍKY, bytové družstvo (dále též jen „věřitel č. 5“) podáním ze dne 27. února 2018 navrhl, aby insolvenční soud zrušil oddlužení dlužnice, nevydal rozhodnutí o splnění oddlužení a neosvobodil dlužnici od placení zbytku pohledávek. Namítal (mimo jiné), že se dlužnice dopustila nepoctivého jednání, když uvedla v insolvenčním návrhu informaci o pohledávce, kterou však dostatečně nekonkretizovala, ani ji nevymáhala, čímž poškodila své věřitele. Zároveň pohledávku neuvedla v seznamu svého majetku.
6/ Usnesením ze dne 9. července 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, insolvenční soud mimo jiné vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice.
7/ Dlužnice uhradila nezajištěným věřitelům plněním splátkového kalendáře 32 % jejich pohledávek.
[3] Na tomto základě insolvenční soud – cituje §398 odst. 3, §403 odst. 2, §409 odst. 2, §412 odst. 1, §414 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že dlužnice splnila řádně a včas povinnosti v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře, přičemž neshledal porušení povinností uložených jí insolvenčním zákonem či soudem.
[4] Návrh věřitele č. 5 na zrušení schváleného oddlužení považoval insolvenční soud „za současného stavu věci“ za bezpředmětný.
[5] K námitce věřitele č. 5, že dlužnice neuvedla v seznamu majetku pohledávku za svým tchánem a že mohlo jít o nepoctivý záměr, insolvenční soud uvedl, že dlužnice uvedla tuto skutečnost v insolvenčním návrhu a insolvenční správkyně i bdělí věřitelé tak o této skutečnosti věděli. Insolvenční správkyně neměla důvod sepsat pohledávku do majetkové podstaty, navíc by soupis mohl mít vliv pouze na rozhodnutí věřitelů o způsobu oddlužení. Věřitelé se však schůze věřitelů, která měla o způsobu oddlužení rozhodnout, neúčastnili a ponechali způsob oddlužení na rozhodnutí soudu. Nadto měl věřitel č. 5 uplatnit své námitky nejpozději do rozhodnutí o (ne)schválení oddlužení. Jestliže tak neučinil a soud schválil oddlužení formou splátkového kalendáře, jsou takové námitky bezpředmětné.
[6] Ostatní věřitelem č. 5 vznesené námitky insolvenční soud považoval za neopodstatněné.
[7] K odvolání věřitele č. 5 Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že dlužnice se od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, neosvobozuje.
[8] Odvolací soud – cituje §104, §414 a §416 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2017, a poukazuje na závěry Nejvyššího soudu formulované při posuzování poctivosti dlužníka v insolvenčním řízení v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“), v usnesení ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2009, uveřejněném pod číslem 111/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 111/2011“), v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, uveřejněném pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“), v usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“), v usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněném pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2017“), a v usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, která jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v tomto usnesení) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že povinností dlužníka plynoucí z insolvenčního zákona je uvést v seznamu majetku i pohledávku, ohledně které je přesvědčen, že je nedobytná. Tuto povinnost dlužnice nesplnila a zatajením pohledávky v seznamu majetku omezila své věřitele ve volbě způsobu oddlužení (bez ohledu na to, zda této možnosti využili). V neuvedení pohledávky v seznamu majetku lze spatřovat lehkomyslný, resp. nedbalý přístup dlužnice k plnění jejích povinností (§395 odst. 2 insolvenčního zákona) a v podání insolvenčního návrhu, jímž dlužnice omezila věřitelům volbu způsobu oddlužení, nepoctivý záměr.
[9] Dalšími věřitelem č. 5 namítanými porušeními povinností dlužnicí se odvolací soud z důvodu hospodárnosti řízení nezabýval.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“), a navrhujíc, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že „se dlužnice osvobozuje“.
[11] K přípustnosti dovolání dovolatelka uvádí, že se odvolací soud nezabýval ve všech souvislostech daného případu otázkou, zda jí lze nepřiznat osvobození od placení pohledávek pro skutečnosti, které byly známy již na počátku insolvenčního řízení a nikoliv až ve fázi rozhodování o osvobození od placení zbytku pohledávek, když v rámci řízení do schválení oddlužení nebylo konstatováno žádné porušení povinností dlužnice a po schválení oddlužení dlužnice řádně plnila veškeré své povinnosti, přičemž zdůrazňuje zásadu spravedlivého insolvenčního řízení, rozdělení insolvenčního řízení do jednotlivých fází a zásadu právní jistoty.
[12] Dovolatelka především namítá, že soud měl předložené listiny posuzovat komplexně, tedy jak přílohy k návrhu, tak samotný insolvenční návrh, neboť i když neuvedla pohledávku vůči tchánovi v seznamu majetku, uvedla ji v insolvenčním návrhu. Z toho dovozuje, že žádný majetek nezatajila a nelze jí proto přičítat nepoctivý záměr.
[13] Současně má za to, že kdyby nebyl předložený seznam úplný a neobsahoval údaje, které byly obsaženy v insolvenčním návrhu, měla být vyzvána k jeho doplnění postupem podle §393 insolvenčního zákona. K tomu cituje především závěry uvedené v R 111/2011.
[14] Dále dovolatelka poukazuje na rozdělení insolvenčního řízení do jednotlivých fází a namítá, že při rozhodování o zrušení oddlužení či o osvobození od placení pohledávek soud vychází z toho, zda dlužník plnil řádně a včas povinnosti po schváleném oddlužení a není oprávněn zkoumat, jaké kroky dlužník učinil v době od podání insolvenčního návrhu do schválení oddlužení, pokud tyto informace byly veřejně známy již od podání insolvenčního návrhu. K tomu odkazuje na R 24/2016, R 86/2013, R 39/2017 a na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015.
[15] Podle dovolatelky má soud zkoumat skutečnosti, které by značily nepoctivý záměr dlužníka nebo jeho nedbalý či lehkomyslný přístup k insolvenčnímu řízení, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Jestliže se tak stalo již ve fázi před schválením oddlužení, pak se jimi soud neměl zabývat až ve stadiu rozhodování o osvobození dlužnice od placení zbytku pohledávek.
[16] Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se měl zabývat fakticitou omezení věřitelů ve volbě způsobu oddlužení, tedy tím zda by skutečně zvolili jiný způsob oddlužení než splátkový kalendář, a zda by dosáhli vyššího uspokojení, kdyby pohledávku uvedla v seznamu majetku.
[17] Věřitel č. 5 ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je opožděné a že má vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Poukazuje i na to, že dovolatelka nezaplatila soudní poplatek za dovolání. Kromě toho věřitel míní, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
[18] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[19] Nejvyšší soud nesdílí názor věřitele č. 5, že dovolatelka nesplnila poplatkovou povinnost v dané věci, neboť je osvobozena od soudních poplatků (srov. §11 odst. 2 písm. n/ a písm. o/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání je včasné (k rozdílu mezi doručením napadeného rozhodnutí a počátkem běhu lhůty k podání dovolání srov. §74 insolvenčního zákona) a je i přípustné podle §237 o. s. ř. pro rozpor s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[20] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[21] Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda porušení povinnosti vytýkané dlužnici odvolacím soudem má (mělo) v poměrech dané věci vést k nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů.
[22] Podle §395 insolvenčního zákona ve znění účinném ke dni 29. října 2012 (den povolení oddlužení), insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže a/ jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b/ dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2).
[23] Z judikatury, na kterou přiléhavě odkazuje již napadené rozhodnutí, plyne, že insolvenční soud mohl zkoumat poctivost záměrů dlužnice a její přístup k plnění povinností po celou dobu insolvenčního řízení a na takto zjištěná pochybení reagovat. Jak zjištěná nedbalost (neuvedení majetku v seznamu z lehkomyslnosti či nepozornosti), tak i úmysl (sledování nepoctivého záměru) mohly v té které fázi insolvenčního řízení, v němž je dlužníkův úpadek řešen oddlužením, znamenat neúspěšnost takového způsobu řešení úpadku či odepření beneficia (osvobození od placení dluhů), které s řádným plněním oddlužení souvisí.
[24] Jinými slovy řečeno, neuvedení majetku v seznamu majetku, jež tvoří povinnou přílohu návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud zohlednit ve všech fázích insolvenčního řízení i po jeho skončení (při rozhodování o osvobození či odejmutí takového osvobození).
[25] Jakkoli napadené rozhodnutí v obecné poloze vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dostatečně nezohledňuje specifické poměry dané věci spočívající v tom, že:
1/ Dovolatelka pohledávku uvedla v insolvenčním návrhu.
2/ V popisu pohledávky identifikovala osobu dlužníka (jako svého tchána), skutečnost, na níž se pohledávka zakládá (ústní smlouva o půjčce), výši pohledávky (získala s manželem úvěr ve výši 1 260 000 Kč a „takto obdržené“ peněžní prostředky poskytli tchánovi) a vyjádřila se rovněž k její dobytnosti (tchán je nemajetný).
3/ K návrhu na oddlužení připojila všechny zákonem požadované přílohy.
4/ V průběhu oddlužení plnila (vyjma neuvedení předmětné pohledávky v seznamu majetku) všechny povinnosti dle stanoveného způsobu oddlužení (§412 insolvenčního zákona).
[26] Ačkoliv tak dlužnice porušila svou povinnost uvést předmětnou pohledávku v seznamu majetku, tuto pohledávku nijak před věřiteli, insolvenčním soudem ani insolvenční správkyní nezatajila, když zákonem požadované informace o této pohledávce uvedla v insolvenčním návrhu. S přihlédnutím k povaze předmětného pochybení Nejvyšší soud uzavírá, že samo o sobě nemá být pro poměry dané věci důvodem pro nepřiznání osvobození od placení dluhů.
[27] Závěr odvolacího soudu, že v neuvedení předmětné pohledávky v seznamu majetku je nutno shledat lehkomyslný, resp. nedbalý přístup dlužnice k plnění jejich povinností, a rovněž závěr, že omezením věřitelů ve volbě způsobu oddlužení sledovala nepoctivý záměr, je tudíž nesprávný a napadené rozhodnutí tak nemůže obstát.
[28] Nejvyšší soud proto , aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
[29] V situaci, kdy Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí již pro jiný náhled na intenzitu dovolatelčina pochybení, neměl důvod se podrobně vyjadřovat k námitce, že dovolatelka měla být insolvenčním soudem vyzvána ke zjednání nápravy (k opravě seznamu majetku). V zájmu předejití dalších sporů na dané téma (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) však Nejvyšší soud podotýká, že insolvenční soud při prověřování, zda návrh na povolení oddlužení a jím připojené přílohy obsahují všechny náležitosti (a je tak důvod dlužníka vyzvat k jejich opravě či doplnění), zkoumá, zda vyhovuje požadavkům stanoveným zákonem (a zákon provádějící vyhláškou), nikoliv úplnost takového návrhu či jeho příloh (tj. např. nezkoumá, zda dlužník uvedl veškerý svůj majetek).
[30] Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
[31] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[32] V dalším se řízení se odvolací soud vypořádá s dalšími námitkami uváděnými věřitelem č. 5 v odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu