ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.16.2020.1
KSPH 70 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 16/2020-B-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice J. N. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, PSČ 160 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. KSPH 70 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 28. května 2019, č. j. KSPH 70 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Neschválil oddlužení dlužnice J. N. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku).
3/ Uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení předložil aktuální zprávu o stavu insolvenčního řízení, jakož i nezbytné informace o průběhu insolvenčního řízení s návrhy na další předpokládaný postup (bod III. výroku).
[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2019, č. j. KSPH 70 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[3] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §392, §395, §397 odst. 1 a §405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že byl důvod neschválit povolené oddlužení pro nepoctivý záměr dlužnice (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Ten spatřoval v tom, že v „insolvenčním návrhu“ (správně v jeho povinné příloze - seznamu majetku) dlužnice neuvedla, že má pohledávky za svými dlužníky v řádech několika miliónů Kč. Z toho, že dlužnice neuhradila zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce za listopad a prosinec 2018, a že neoznámila přerušení zaměstnání a nástup na mateřskou dovolenou (tedy změnu svých výdělkových poměrů) usuzoval odvolací soud též na lehkomyslný a nedbalý přístup dlužnice k plnění svých povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 insolvenčního zákona).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co do poctivosti záměru dlužníka. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka zdůrazňuje, že v řízení není a nebyla vedena nepoctivým záměrem a nejednala tak, aby soud uvedla v omyl nebo zatajila jisté skutečnosti. K tomu se dovolává závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 88/2013 [ jde o usnesení ze dne 30. ledna 2014, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , a v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2013 [jde o usnesení ze dne 17. června 2015, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“) ]. V dotčených souvislostech pak p oukazuje na to, že bude schopna uspokojit pohledávky věřitelů z více než 30 % a že sama poskytla insolvenčnímu soudu přehled plateb a bankovních převodů peněz z půjček třetím osobám. Pohledávky vůči třetím osobám pokládala za nevymahatelné (tedy s nulovou hodnotou) a navíc neměla prostředky k jejich vymáhání. Vysvětluje rovněž, proč nemohla včas uhradit předepsané zálohy (s tím, že tak již učinila). Míní také, že jí soud přičetl k tíži nedoložené tvrzení zástupce věřitelů, že se po zahájení insolvenčního řízení pokoušela o nákup nemovitosti.
[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[7] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. K tomu především poznamenává, že (jak v důvodech svého usnesení výstižně uvedl i odvolací soud) s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (25. května 2017) je pro další úvahy (na téma přípustnosti dovolání) rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [ srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č . 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
[8] Dovolatelka dovolání výslovně směřuje „do všech výroků napadeného usnesení“, tedy i proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu a v bodu III. výroku o uložení povinností insolvenčnímu správci. V tomto rozsahu však dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání (výše popsaná dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelka v dovolání žádným způsobem ani neargumentovala. Potud proto Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení dlužnice (bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu). V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tento výrok byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení dlužnice. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by tento výrok nemohl samostatně obstát. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“). Tím, že odvolací soud (nesprávně) potvrdil usnesení insolvenčního soudu i v bodu III. výroku (zabýval se tímto výrokem věcně), ostatně přiznal dovolatelce více práv, než jí náleželo, neboť bod III. výroku usnesení insolvenčního soudu má zjevně povahu usnesení vydaného při dohlédací činnosti insolvenčního soudu (§10 písm. b/, §11 insolvenčního zákona), proti němuž není odvolání přípustné (§91 insolvenčního zákona).
[9] V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení dlužnice, může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.). Potud však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatelky je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[10] Na řešení otázky, zda se dovolatelka po zahájení insolvenčního řízení pokoušela koupit nemovitost, napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud tuto skutečnost nezahrnul mezi důvody, pro něž potvrdil usnesení insolvenčního soudu).
[11] V R 24/2016, na něž poukazuje sama dovolatelka, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[12] Ať již platby, které dovolatelka převáděla na účet třetích osob, byly plněním dluhu za jiného (za její rodiče), nebo plněním vylákaným podvodně na dovolatelce oněmi třetími osobami, vždy na jejich základě vznikala pohledávka dovolatelky (lhostejno, zda za rodiči, nebo za třetími osobami). Ukládá-li ustanovení §104 odst. 2 insolvenčního zákona dlužníku (insolvenčnímu navrhovateli) povinnost označit v seznamu majetku jednotlivě svůj majetek včetně pohledávek (věta první) s tím, že u pohledávek stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, uvede jejich výši a výslovně se dále vyjádří k jejich dobytnosti (věta druhá), pak je odtud zjevné, že dlužník není oprávněn vyřazovat (neuvádět) pohledávky ze seznamu svého majetku na základě svého vlastního úsudku o jejich nedobytnosti. Srov. shodně též R 86/2013, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že dikce uvedeného ustanovení je jednoznačná v tom, že dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek. Hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na dlužníku. Jinak řečeno, dlužníkova subjektivní představa, že určitý majetek, jenž je obecně (druhově) vnímán jako majetek hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli tak, že dlužník tento majetek v seznamu majetku pomine.
[13] V intencích závěrů plynoucích z R 24/2016 (jež nejsou v žádném rozporu s R 46/2014) tedy dlužník, který v rozporu s dikcí §104 odst. 2 insolvenčního zákona a závěry podávajícími se z R 86/2013 neuvede v seznamu majetku pohledávky značné nominální hodnoty na základě vlastní úvahy o jejich nedobytnosti, plní svou povinnost (předložit seznam majetku se zákonem předepsaným obsahem) lehkomyslně a nedbale (a koná-li tak úmyslně, lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr). Jak lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 insolvenčního zákona), tak důvodný předpoklad, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), pak jsou důvodem pro neschválení oddlužení (§405 odst. 1 insolvenčního zákona). Odvolací soud v napadeném usnesení z mezí výše rozebrané judikatury nevybočil a jeho závěr, že byl důvod oddlužení neschválit vzhledem k neuvedení pohledávek v seznamu majetku, obstojí bez nutnosti věcného zkoumání dalších skutečností.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu