ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.177.2018.1
KSLB 87 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 177/2018-B-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice A. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem, se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, PSČ 251 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, o dovolání věřitele MASTER WIN GROUP s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 04214722, zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2018, č. j. KSLB 87 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. června 2018, č. j. KSLB 87 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku z majetkové podstaty dlužnice zajištěným věřitelům, a to věřiteli č. 14 Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj ve výši 4 045 923 Kč, věřiteli č. 10 IMPER, s. r. o. ve výši 17 754 Kč a věřiteli č. 11 ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. ve výši 17 754 Kč (bod I. výroku); a dále udělil insolvenčnímu správci Ing. Aleši Klaudymu souhlas k čerpání zálohy na odměnu insolvenčního správce ve výši 271 166 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele č. 1 MASTER WIN GROUP s. r. o. v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu o nedůvodnosti námitek, které uplatnil věřitel č. 1 proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům a jež byly založeny na tvrzení, že pohledávka věřitele č. 14 neexistuje. Přitom poukázal na výsledky přezkumu, s tím, že pohledávka věřitele č. 14 byla zjištěna, nepopřel ji ani na přezkumu přítomný věřitel č. 1. K tomu odvolací soud dodal, že namítl-li věřitel č. 1 při jednání u insolvenčního soudu o podaných námitkách, že věřiteli č. 14 nevzniklo zástavní právo k předmětu zpeněžení (ve vztahu k dlužnici), šlo potud o námitku opožděnou ve smyslu §298 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Kromě toho měl odvolací soud i tuto námitku za neopodstatněnou (ze stejných důvodů jako námitku včas uplatněnou).
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 1 dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítá (podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, formuluje dovolatel takto: „Je insolvenční správce (a v návaznosti na to pak rovněž insolvenční soud) povinen přihlédnout před vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli k tomu, že zajištění jeho pohledávky nikdy platně nevzniklo, byť taková skutečnost vyšla najevo až poté, co byla tato pohledávka přezkoumána a zjištěna, a to včetně napadaného práva na uspokojení ze zajištění resp. případného data vzniku tohoto zajištění“.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že v posouzení dovolatelem předestřené otázky je napadené rozhodnutí v souladu se závěry vyplývajícími z ustálené judikatury, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 67/2013, uveřejněném pod číslem 12/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je-li zajištěná pohledávka v insolvenčním řízení řádně zjištěna, pak ani okolnost, že případně probíhá (pravomocně neukončené) trestní řízení, jehož výsledek by mohl vést ke zpochybnění některého z předpokladů, na nichž spočívá existence zjištěné zajištěné pohledávky, není sama o sobě důvodem k vyloučení postupu dle §298 odst. 2 insolvenčního zákona (k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli).
Je tomu tak proto, že při vydání souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, jehož pohledávka byla řádně zjištěna, je insolvenční soud vázán výsledkem přezkumného jednání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 NSČR 55/2018). Nedošlo-li po zjištění pohledávky k jejímu zániku např. tím, že ji splnil dlužníkův spoludlužník nebo ručitel, musí být tato pohledávka v insolvenčním řízení vypořádána (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněného pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou, že pohledávka věřitele č. 14 neexistuje, dovolatel zpochybňuje pravost pohledávky označeného věřitele, což s ohledem na shora uvedené závěry v této fázi insolvenčního řízení není možné. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom nepodává, že by zajištěná pohledávka věřitele č. 14 zanikla. Pakliže existovaly důvody pro popření pravosti či pořadí pohledávky věřitele č. 14, dovolatel je mohl a měl uplatnit v rámci popěrného úkonu při přezkumném jednání.
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není případný, neboť v něm byla, na rozdíl od nyní posuzované věci, řešena problematika pořadí zajištěných pohledávek při jejich uspokojení z výtěžku zpeněžení. Tím, kdy vzniklo zpochybněné zástavní právo (že vzniklo později než zástavní právo některých jiných věřitelů), se soudy nižších stupňů v daném případě ani zabývat nemohly, neboť šlo o opožděnou námitku dovolatele, která navíc nesměřovala k určení jiného data vzniku zajištění, ale k popření pořadí jako takového. Dovolatel totiž netvrdil, že zástavní právo věřitele č. 14 vzniklo jindy (později), než dovodil insolvenční soud, ale namítal, že nevzniklo vůbec.
Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, uplatňuje tím existenci procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám však přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenými vadami ani netrpí; k tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu