ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.18.2020.1
KSPL 58 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 18/2020-A-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS XY, o návrhu na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2019, č. j. KSPL 58 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. května 2018, č. j. KSPL 58 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka J. N. na povolení oddlužení (bod I. výroku) a zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí - usnesení ze dne 13. listopadu 2017, č. j. KSPL 58 INS XY, kterým insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl a insolvenční řízení zastavil, k odvolání dlužníka zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. února 2018, č. j. KSPL 58 INS XY, 1 VSPH XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dlužník v průběhu řízení nedoložil, že bude schopen v rámci oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře) nabídnout nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek alespoň v 30% rozsahu, jak to vyžaduje §395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatele v tom, že soudy obou stupňů nesplnily svou poučovací povinnost podle §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tím došlo k porušení procesních práv a „v rámci řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci, neboť dovolatel prokazatelně disponuje finančními prostředky, které postačují k úhradě měsíčních nároků insolvenčního správce z důvodu jeho zaměstnaneckého poměru“.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídá závěrům přijatým Nejvyšším soudem již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněným pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V něm Nejvyšší soud při výkladu §395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), mimo jiné uvedl:
1/ Pro účely rozhodování o „přípustnosti“ oddlužení (o tom, zda oddlužení povolí nebo zda návrh na povolení oddlužení zamítne) se nenabízí jiná cesta, než čerpat údaje o skutečnostech ve smyslu §395 insolvenčního zákona, z tvrzení dlužníka zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení (jehož obsahové náležitosti předepisuje §391 odst. 1 insolvenčního zákona) sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení.
2/ Jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení, dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí („nepřipuštění“) návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení totiž vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plněním, uspokojí alespoň v rozsahu 30% jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout.
3/ Insolvenční soud primárně vychází z tvrzení a dokladů předložených dlužníkem, avšak zohledňuje vždy veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo.
Srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 207/2016.
Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že pro případ oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nevlastní dlužník žádný zpeněžitelný majetek a pro případ oddlužení plněním splátkovým kalendářem nabízí dlužník jediný příjem (výdělky z publikační činnosti), nadto předpokládaný až na listopad 2020, přičemž do této doby nebude možné strhávat pro účely plnění splátkového kalendáře nic, a na tomto základě uzavřel, že dlužník nedoložil, že bude schopen v rámci oddlužení nabídnout nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek alespoň v rozsahu 30 %, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak je shrnuta výše.
Na řešení dovolatelem položené otázky pak napadené rozhodnutí nespočívá (odpověď na ni je pro výsledek dovolacího řízení bezcenná), když v řízení nešlo o to, že by dlužník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti o svých majetkových poměrech nebo že by je uvedl neúplně (§118a odst. 1 o. s. ř.), respektive o to, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení bylo výsledkem nesplnění důkazní povinnosti dlužníka, který dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení o svých majetkových poměrech (§118a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž o to, že podle zjištěných majetkových poměrů dlužníka oddlužení nelze povolit.
Dlužník navíc netvrdí, že měl v době vydání napadeného rozhodnutí nějaké další příjmy, jimiž by povinných 30 % zjištěných pohledávek byl schopen plnit. Ostatně, kdyby tomu tak bylo [a dlužník by před rozhodnutím o tom, zda se oddlužení povolí, nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti o svých majetkových poměrech], byl by tu opět důvod oddlužení nepovolit pro lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 119/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení, že dovolatel disponuje finančními prostředky, které postačují k úhradě měsíčních nároků insolvenčního správce z důvodu svého (nynějšího) zaměstnaneckého poměru, je pak novou skutečností, kterou dovolatel uplatnil až po vydání napadeného usnesení a k níž v dovolacím řízení přihlédnout nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu