ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.33.2018.1
KSOL 16 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 33/2018-B-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků V. M. , narozeného XY, a S. M. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2017, č. j. KSOL 16 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníků potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) ze dne 22. června 2017, č. j. KSOL 16 INS XY, ve znění usnesení ze dne 27. září 2017, č. j. KSOL 16 INS XY, v bodu I. výroku, kterým insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníků, a v části bodu II. výroku, kterou insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníků, a odmítl odvolání proti bodu II. výroku usnesení v části, kterou bylo rozhodnuto, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.
Odvolací soud - odkazuje na §395 odst. 1 písm. b/ a §405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že dlužníci nesplňují předpoklady pro schválení oddlužení, když nezajištění věřitelé by při oddlužení splátkovým kalendářem obdrželi plnění v hodnotě nižší jak 30 % jejich pohledávek a nebylo zjištěno, že věřitelé s nižším plněním souhlasí. Souhrn zjištěných pohledávek činí 1 930 079,56 Kč, příjem dlužníků představuje starobní důchod (8 307 Kč a 5 814 Kč měsíčně) a plnění z darovací smlouvy (7 000 Kč měsíčně). Po odečtení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce postačují tyto příjmy na úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů pouze ve výši 17,95 %, respektive 18,83 %. V případě zpeněžení majetkové podstaty by uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činilo 0 %.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti té části výroku, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o neschválení oddlužení dlužníků a prohlášení konkursu na jejich majetek, podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (ohledně dostatečnosti jejich nabídky pro realizaci oddlužení splátkovým kalendářem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“)] a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81). Tato rozhodnutí jsou - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolatelé míní, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Napadené rozhodnutí je totiž v posouzení dovoláním předestřených otázek v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v R 61/2011 Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %, insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
Tamtéž objasnil, že insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek. U přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usneseních ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 10, ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 83/2013, ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněném pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 119/2016, ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 131/2016, ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 86/2016, ze dne 15. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 18/2017, ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 177/2017, nebo ze dne 16. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 67/2017.
V usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2012 Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. Vyjde-li posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, je to důvodem k postupu podle §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
Z označené judikatury vyplývá, že dlužník je povinen tvrdit a (alespoň) osvědčit, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží v oddlužení alespoň 30 % jejich pohledávek; při oddlužení plněním splátkového kalendáře pak maximálně do pěti let (k tomu, že jde o nejzazší lhůtu, srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že do posouzení dostatečnosti dlužníkovy nabídky ve smyslu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, se mohou promítnout (v zásadně stejném režimu jako u insolvenčního správce) i popěrné úkony dlužníka (R 61/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2012).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že při deklarovaných příjmech budou dlužníci schopni uhradit svým nezajištěným věřitelům jen cca 17,95 % až 18,83 % jejich pohledávek, a na základě uvedeného závěru povolené oddlužení neschválil, pak se od označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.
Tvrdí-li dovolatelé, že „je nutné vycházet pouze z výše zjištěných pohledávek (1 893 402,78 Kč), nikoliv z celkové částky přihlášených pohledávek (13 793 774,67 Kč)“, zjevně nesprávně interpretují závěry obsažené v napadeném usnesení. Odvolací soud vyšel ze zjištěných pohledávek v celkové výši 1 930 079,56 Kč a zdůraznil, že své závěry činí při odhlédnutí od popřených pohledávek.
Jestliže dovolateli dokládané příjmy nepostačovaly k uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 % jejich zjištěných pohledávek (s nižším plněním žádný z nezajištěných věřitelů nesouhlasil), bylo na dovolatelích, pokud chtěli dosáhnout rozhodnutí o schválení oddlužení, aby doložili, že dojde k potřebnému navýšení jejich příjmů. Rozhodli-li se dovolatelé zvolit cestu daru poskytovaného třetími osobami, bylo na nich, aby poskytnutí tohoto dodatečného příjmu od všech dotčených osob doložili (osvědčili).
Dovolací námitkou ohledně navýšení příjmů o plnění z darovací smlouvy ve výši 7 000 Kč od L. M. dovolatelé (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňují skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však- se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníků, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 13. listopadu 2018, č. j. KSOL 16 INS XY (které nabylo právní moci 12. prosince 2018), ve znění usnesení ze dne 13. prosince 2018, č. j. KSOL 16 INS XY (které nabylo právní moci 13. prosince 2018), zrušil konkurs pro nedostatek majetku a rozhodl o odměně insolvenční správkyně. Usnesením ze dne 23. ledna 2019, č. j. KSOL 16 INS XY (které nabylo právní moci 15. února 2019), pak insolvenční soud zprostil insolvenční správkyni funkce a nepřiznal jí odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti se zrušením konkursu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu