ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.39.2020.1
KSBR 29 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 39/2020-B-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice D. V. , narozené XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2020, č. j. KSBR 29 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 11. října 2019, č. j. KSBR 29 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zrušil schválené oddlužení dlužnice D. V. (bod I. výroku).
2/ Zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku).
3/ Určil insolvenčnímu správci „Kancelář správců v. o. s.“ odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 69.696 Kč, včetně daně z přidané hodnoty s tím, že tato částka bude uhrazena z majetkové podstaty (bod III. výroku).
4/ Zprostil funkce insolvenčního správce Indra – Šebesta v. o. s. (bod IV. výroku).
[2] K odvolání dlužnice a insolvenčního správce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. ledna 2020, č. j. KSBR 29 INS XY, 3 VSOL XY:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok).
2/ Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku tak, že insolvenčnímu správci Indra – Šebesta v. o. s. určil odměnu ve výši 60.984 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 11.616 Kč, včetně daně z přidané hodnoty s tím, že tato částka již byla uhrazena insolvenčnímu správci. Současně insolvenčnímu správci uložil, aby do 3 dnů od právní moci usnesení vrátil dlužnici přeplatek odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 4.719 Kč (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), jelikož soudy na její věc nesprávně aplikovaly institut nepoctivého záměru, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Dovolatelka dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o zastavení insolvenčního řízení a v bodu IV. výroku o zproštění insolvenčního správce funkce, jakož i proti druhému (měnícímu) výroku o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce. V tomto rozsahu však dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání (dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelka v dovolání žádným způsobem ani neargumentovala. Potud proto Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[5] Body II. až IV. výroku usnesení insolvenčního soudu mají povahu výroků závislých na výroku o zrušení oddlužení dlužnice (bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu). V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení dlužnice. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům (proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a IV. výroku a proti druhému výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by tyto výroky nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“).
[6] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení dlužnice, může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.). Potud však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatelky je napadené rozhodnutí potud souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jde především o tyto judikatorní závěry:
[7] Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) [R 86/2013].
[8] Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo (R 86/2013).
[9] Zásada „poctivosti“ dlužníka v oddlužení se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1693/18)].
[10] Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z okolností, na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63 ].
[12] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ ( usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017) .
[13] Napadené rozhodnutí (jež ve skutkové rovině vychází z toho, že dlužnice neplnila oznamovací povinnost insolvenčnímu správci a tajila bankovní účet, na který byly v průběhu oddlužení připsány platby přesahující 2 milióny Kč) je s výše citovanými závěry v souladu. K tomu lze doplnit, že z R 86/2013 plyne, že ač ustanovení §418 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 neobsahovalo výslovně skutkovou podstatu promítnutou s účinností od 1. ledna 2014 v jeho odstavci 3, skutečnosti obsažené v §418 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení) byly v době do 31. prosince 2013 důvodem pro přeměnu oddlužení v konkurs podle §418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013).
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. listopadu 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu