ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.54.2018.1
KSHK 42 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 54/2018-B-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o schválení reorganizačního plánu, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. června 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zamítl reorganizační plán dlužníka J., předložený insolvenčnímu soudu dne 1. června 2016 (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 22. prosince 2015, č. j. KSHK 42 INS XY, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a povolil mu řešení úpadku reorganizací.
2/ Znaleckým posudkem předloženým insolvenčnímu soudu dne 11. března 2016 byla oceněna majetková podstata dlužníka. Podle závěru znalce by při řešení úpadku konkursem, a za situace, kdy technické zhodnocení (blíže v posudku specifikované) není zajištěným majetkem (a bylo by zpeněženo ve prospěch nezajištěných věřitelů), došlo k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 8,37 % jejich zjištěných pohledávek. Znalecký posudek dne 31. března 2016 projednala a schválila schůze věřitelů a podle tohoto posudku určil insolvenční soud usnesením ze dne 11. dubna 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, cenu majetkové podstaty.
3/ Insolvenční správce ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 15. března 2016 mimo jiné uvedl:
- Dlužník sídlí v pronajaté nemovitosti, jejímž vlastníkem je J. (dále jen „společnost JI“). Jednatelem této společnosti je jednatel dlužníka a společníky jsou někteří společníci dlužníka. Od roku 2009 probíhala rekonstrukce nemovitosti, kterou financoval dlužník (nájemce) na základě dohody s pronajímatelem (společností JI) z 5. listopadu 2010. Pohledávka z technického zhodnocení činí přes 9,5 mil. Kč.
- Na základě nájemní smlouvy ze dne 10. června 2015 pronajímá společnost JI dlužníku hlavní technologické vybavení, které dlužník nezbytně potřebuje ke své činnosti.
- Dne 31. března 2015 vznikla společnost F. (dále jen „společnost FS“). Jejím společníkem je P. H., který je současně společníkem dlužníka a bratrem jednatele dlužníka. Na společnost FS převedl dlužník kupními smlouvami v červenci až říjnu 2015 podstatnou část svého majetku, jež mu byla následně pronajata. Splatné nájemné mělo být započítáváno oproti splátkám na úhradu kupní ceny. Převod tohoto majetku považuje insolvenční správce za neplatný, případně neúčinný.
- Dne 22. května 2015 vznikla společnost Riegrova pekárna Sever s. r. o. Na základě rámcové smlouvy ze dne 10. listopadu 2015 uzavřené na dobu od začátku roku 2016 do konce roku 2020 realizuje dlužník většinu své obchodní činnosti přes tuto společnost a „odřízl“ se tak od většiny svých odběratelů. Tato změna není ani bezpečná, ani prospěšná pro dlužníka, neboť ten se stal závislým na odběru jedné osoby, jež mu nehradí jeho pohledávky a ke dni ocenění majetkové podstaty mu dluží téměř 3 mil. Kč.
- Provoz dlužníkova podniku je tak závislý na spolupráci propojených osob, dochází k realizaci podnikatelské činnosti dlužníka prostřednictvím jiných osob, respektive k přesunu majetku a činností dlužníka na jiné osoby, které jsou personálně a majetkově propojeny s dlužníkem.
4/ Dne 1. června 2016 předložil dlužník insolvenčnímu soudu reorganizační plán.
5/ Podle reorganizačního plánu mají být nezajištění věřitelé uspokojeni v celkové výši 10 % jednotlivých pohledávek, a to postupným splácením měsíčně od 31. srpna 2016, s tím, že v okamžiku, kdy bude uhrazeno alespoň 10 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, bude zbývající část pohledávek dlužníku prominuta a veškeré další nároky nezajištěných věřitelů zaniknou. Pohledávky nezajištěných věřitelů však budou uspokojovány nejdéle do 31. prosince 2023.
6/ Z přílohy k reorganizačnímu plánu nazvané „Seznam a popis významných smluv dle §342 písm. g/ IZ“ plyne, že dlužník k podnikatelské činnosti používá pronajaté prostory a pronajaté movité věci. V seznamu nájemních smluv dlužník vždy uvádí pronajímatele, předmět nájmu a délku nájmu, nikoli však výši sjednaného nájemného. Částku, kterou hradí pronajímatelům za pronájem movitých a nemovitých věcí, dlužník neuvádí na žádném místě reorganizačního plánu. Přitom k uspokojení přihlášených věřitelů má být rozdělena pouze částka 220 000 Kč.
7/ Jednotlivé skupiny věřitelů hlasovaly na schůzi věřitelů konané dne 23. června 2016 ohledně přijetí reorganizačního plánu takto: a/ První skupina, zajištěný věřitel Raiffeisenbank a. s., hlasoval proti přijetí.
b/ Druhá skupina, zajištěný věřitel K. M., hlasoval pro přijetí.
c/ Třetí skupina, zajištěný věřitel Česká republika - Finanční úřad pro Liberecký kraj, se „zdržel“ hlasování.
d/ Čtvrtá skupina, zajištěný věřitel INTO Czech republic, s. r. o., hlasoval pro přijetí. Insolvenční správce popřel pohledávku tohoto věřitele co do pravosti, výše i pořadí. Žaloba na určení pohledávky byla podána pouze co do pravosti a výše, proto může být věřitel v budoucnu pouze věřitelem nezajištěným.
e/ Pátá skupina, zajištěný věřitel MONETA Leasing, s. r. o. (dále jen „společnost M“), hlasoval pomocí hlasovacího lístku proti přijetí.
f/ Šestá skupina, nezajištění věřitelé, z celkového počtu 31 819 003 hlasů, kdy pro přijetí bylo potřeba 15 909 502 hlasů, hlasovalo pro přijetí pouze 3 631 610 hlasů. Reorganizační plán by touto skupinou nebyl přijat, ani kdyby mezi nezajištěné věřitele insolvenční soud zařadil věřitele INTO Czech republic, s. r. o. s pohledávkou ve výši 4 764 038,50 Kč.
g/ Sedmá skupina, společníci dlužníka, se na schůzi věřitelů, na níž se hlasovalo o přijetí reorganizačního plánu, nedostavili.
Na tomto základě insolvenční soud zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady pro schválení reorganizačního plánu podle §348 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Insolvenční soud nezjistil, že by předložený reorganizační plán byl v rozporu s insolvenčním zákonem či jinými právními předpisy (§348 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), s tím, že podle zprávy insolvenčního správce jsou rovněž průběžně uspokojovány přednostní nároky věřitelů (§348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona).
Při posuzování poctivosti záměru dlužníka (§348 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) insolvenční soud uvedl, že v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem bude mít insolvenční správce prostor k posouzení právních úkonů, které zmiňuje ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 15. března 2016, a to uplatněním jejich neplatnosti, nebo neúčinnosti. Majetek vyvedený z dispozice dlužníka by se stal (s pohledávkou z titulu technického zhodnocení) majetkem, který by sloužil k uspokojení pohledávek věřitelů, k čemuž by však nedošlo při řešení úpadku reorganizací, když stávající vlastnický vztah zůstane zachován a dlužník bude nadále podstatnou část příjmů vynakládat na úhradu nájemného. Insolvenční soud proto uzavřel, že má „vážné pochybnosti o dlužníkově poctivém záměru“ vypořádat se v maximální možné míře se závazky vůči svým věřitelům. Uvedenému nasvědčuje i způsob, jakým je v reorganizačním plánu formulována nabídka pro nezajištěné věřitele.
Reorganizační plán nebyl přijat každou skupinou věřitelů (§348 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Insolvenční soud proto dále posuzoval, zda lze reorganizační plán schválit i přes nesplnění této podmínky (§348 odst. 2 insolvenčního zákona), zejména zda je reorganizační plán ke každé skupině věřitelů, která jej nepřijala, spravedlivý.
Ve vztahu k zajištěným věřitelům a skupině tvořené společníky dlužníka považoval insolvenční soud reorganizační plán za spravedlivý, vůči nezajištěným věřitelům však nikoli. Dlužník nenabízí věřitelům této skupiny plnění podle §349 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy plnění ve výši zjištěné pohledávky s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu, a zároveň skupina podřízených věřitelů k těmto pohledávkám neobdrží žádné plnění. Reorganizační plán přesto není vůči této skupině spravedlivý vzhledem k výši plnění, které nezajištění věřitelé obdrží. Ačkoliv se zdá, že dlužník nabízí nezajištěným věřitelům vyšší uspokojení než v konkursu (10 % oproti 8,37 %), nabízených 10 % je maximem, ve kterém hodlá uspokojit nezajištěné věřitele, za předpokladu, že se jeho podnikání bude výjimečně dařit, jinak skončí uspokojování nezajištěných věřitelů na konci roku 2023 bez ohledu na to, v jaké míře budou uspokojeni.
Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že reorganizační plán není spravedlivý ke skupině nezajištěných věřitelů, neboť vzhledem k formulaci nabídky plnění nezajištěným věřitelům nezaručuje vyšší míru uspokojení jejich pohledávek, než jaké by se jim dostalo v konkursu.
Z výše uvedených důvodů insolvenční soud zamítl reorganizační plán podle §351 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že úpadek dlužníka nelze řešit jinak, insolvenční soud zároveň prohlásil konkurs na majetek dlužníka podle §244 insolvenčního zákona.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen [zmatečnostní vada řízení dle §229 odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], založenou na tom, že předmětná insolvenční věc nebyla podle rozvrhu práce insolvenčního soudu přidělena zákonnému soudci. S přihlédnutím k tomu, že dlužník má sídlo v S. a že s insolvenčním návrhem spojil návrh na povolení reorganizace, pak dovodil, že věc byla přidělena do soudního oddělení č. 42 v souladu s tehdy platným rozvrhem práce insolvenčního soudu a k porušení práva na zákonného soudce tak nedošlo.
Odvolací soud považoval za nedůvodnou odvolací námitku, že insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka, místo toho, aby přeměnil povolenou reorganizaci v konkurs. K tomu uvedl, že insolvenční zákon je v terminologii nepřesný; insolvenční soud proto nepochybil, když výrok formuloval tak, že v souvislosti se zamítnutím (nikoli neschválením) reorganizačního plánu prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Kdyby insolvenční soud formuloval výrok způsobem prosazovaným dlužníkem, mohl by ten ad absurdum namítat, že konkurs prohlášen nebyl.
Za irelevantní měl odvolací soud námitku týkající se neplatnosti hlasování společnosti M. Ačkoliv dlužníku přisvědčil v tom, že zmocnění pro zmocněnce, který za tohoto věřitele podepisoval hlasovací lístek, bylo uděleno na dobu od 1. července 2016 do 31. prosince 2016, přičemž hlasovací lístek byl podepsán 21. června 2016 a schůze věřitelů proběhla 23. června 2016, měl pro posouzení následků neplatnosti hlasovacího lístku za rozhodné, že tento věřitel se vyslovil proti schválení reorganizačního plánu a že skupiny, v nichž byl zařazen (pátá skupina, v níž hlasoval samostatně, a šestá skupina, v níž hlasoval s pohledávkou ve výši 45 006,60 Kč) reorganizační plán nepřijaly. Nehlasoval-li tento věřitel pro přijetí plánu, pak není rozhodné, zda platně hlasoval proti; tato skutečnost totiž s ohledem na počet hlasů, jež hlasovaly pro přijetí, jakož i na hlasovací kvorum v šesté skupině, nemůže ovlivnit výsledek hlasování.
Odvolací soud dále posuzoval podmínky pro schválení reorganizačního plánu. Konstatoval, že jedním z předpokladů pro schválení reorganizačního plánu, který nebyl přijat všemi skupinami věřitelů, ale byl přijat alespoň jednou skupinou, mimo věřitele podle §335 insolvenčního zákona, je podle §348 odst. 2 insolvenčního zákona podmínka rovnosti, spravedlnosti a uskutečnitelnosti. Formulace podmínek je založena na předpokladu, že věřitelovo odmítnutí reorganizačního plánu má svůj důvod buď v nejistotě, zda získá plnění v hodnotě, kterou plán nabízí, protože reorganizační plán není ekonomicky realistický, nebo v obavě, že podíl tohoto věřitele na celkové hodnotě reorganizovaného podniku (majetkové podstaty) je menší, než pokládá věřitel za přiměřené ve srovnání s vyšším dílem věřitele, který je ve srovnatelném postavení (právním i ekonomickém) anebo věřitel míní, že jiní věřitelé v jiných skupinách získávají díl, který by měl nesouhlasící věřitel podle svého mínění získat sám se zřetelem k tomu, jaké bylo jeho postavení před zjištěním úpadku. Dále odvolací soud uvedl, že podmínka výnosnosti, v teorii též formulovaná jako tzv. test nejlepšího zájmu, je založena na zkoumání, zda každý věřitel podle reorganizačního plánu získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 NSČR 18/2010, uveřejněné pod číslem 65/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 65/2013“), podle něhož, jestliže dlužník v reorganizačním plánu, který nepřijala každá skupina věřitelů, nekonkretizoval (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu) věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými, ani neuvedl, jakým způsobem je uhradí, ani v něm nekonkretizoval pohledávky nezajištěných věřitelů, je to důvodem pro zamítnutí reorganizačního plánu proto, že nemohl úspěšně projít testem podle §348 odst. 2 insolvenčního zákona. Tyto závěry považoval odvolací soud za aplikovatelné i pro případ pohledávek za majetkovou podstatou, jež mají být hrazeny v průběhu plnění reorganizačního plánu.
Za významné v tomto směru považoval tvrzení dlužníka v reorganizačním plánu, podle něhož k uspokojení nezajištěných věřitelů bude měsíčně rozdělena ta část celkové měsíční splátky ve výši 220 000 Kč, jež zbude po odečtení odměny správce a úhrady přednostních pohledávek, tedy i pohledávek z titulu nájmu, a dále skutečnost, že dlužník používá k podnikatelské činnosti pronajaté movité a nemovité věci, aniž v reorganizačním plánu uvedl, jakou částku platí pronajímatelům.
Na základě údajů obsažených v reorganizačním plánu pak podle odvolacího soudu nelze reálně posoudit, zda dlužník bude schopen hradit v průběhu plnění reorganizačního plánu nezajištěným věřitelům skutečně přislíbených 10 % jejich zjištěných pohledávek, a tedy ani posoudit, zda míra uspokojení nezajištěných věřitelů překročí 8,37 % jejich zjištěných pohledávek, jak by tomu bylo podle znaleckého posudku v případě řešení úpadku konkursem. V reorganizačním plánu chybí i jakékoliv porovnání nákladů za majetkovou podstatou vzniklých v průběhu reorganizace a v konkursu.
K námitce, že formulace, že nezajištění věřitelé mají zaručeno uspokojení svých pohledávek ve výši alespoň 10 % jejich zjištěných pohledávek, není nejasná, odvolací soud, uvedl, že dlužník vymezuje rozsah uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (10 %) a dobu, do níž má splácení probíhat (31. prosince 2023). Podle dalšího ustanovení reorganizačního plánu platí, že „v okamžiku, kdy bude uhrazeno alespoň 10 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, nejdéle však do 31. prosince 2023, bude zbývající část pohledávek dlužníkovi prominuta a veškeré další nároky nezajištěných věřitelů zanikají a jsou prominuty“. Takto formulovaná nabídka se odvolacímu soudu jeví nedostatečně určitou; logickým výkladem je totiž možno dojít k závěru, že uspokojování pohledávek nezajištěných věřitelů skončí nejpozději k 31. prosinci 2023, bez ohledu na to, v jaké míře budou tyto pohledávky uspokojeny.
Reorganizační plán tak neobstojí v testu nejlepšího zájmu a ekonomické realizovatelnosti.
Nad rámec výše uvedeného odvolací soud konstatoval, že rovněž sdílí pochybnost insolvenčního soudu o nepoctivém záměru dlužníka, a to na základě okolností popsaných insolvenčním správcem ve vztahu ke společnosti FS, tj. že dlužník v době kratší než půl roku před zahájením insolvenčního řízení převedl na personálně propojenou společnost FS kupními smlouvami podstatnou část svého majetku potřebného k výkonu podnikání (vozidla, rohlíkovou linku, balící stroj a další movité věci) a následně si tento majetek pronajal s tím, že splátky nájemného budou započítávány proti splátkám na úhradu kupní ceny (a tedy se dlužníku za prodej majetku nedostalo žádného protiplnění reálně použitelného k uspokojení věřitelů, přičemž mu vznikla povinnost hradit nájemné). Takové jednání nenasvědčuje tomu, že je snahou dlužníka v co nejvyšší míře uspokojit své věřitele, o čemž svědčí i to, že insolvenční správce dosud podal 10 odpůrčích žalob (mimo jiné i proti společnosti FS), jimiž se domáhá navrácení ušlého plnění do majetkové podstaty dlužníka.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, respektive by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí insolvenčního zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyššímu soudu předkládá dovolatel k řešení tyto otázky:
1/ Je pro výjimku přidělení insolvenčního řízení soudnímu oddělení z obecného principu přidělování věcí dostatečné, je-li v rozvrhu práce stanoveno, že soudní oddělení se specializuje na projednání věcí, u kterých byl insolvenční návrh spojen s návrhem na povolení reorganizace, ačkoliv není uvedeno, že by takový případ měl být takovému oddělení přidělen mimo obecné pořadí?
2/ Může insolvenční soud, který zamítne reorganizační plán, zároveň prohlásit konkurs na majetek dlužníka, ač před tím pravomocně povolil reorganizaci a toto rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno?
3/ Způsobuje chybné přiznání hlasovacího práva (účinků hlasování) věřiteli, který tvoří celou jednu skupinu, je zařazen i v další skupině a jeho hlasování bylo zjevně neplatné, neplatnost celého hlasování na schůzi věřitelů?
4/ Může insolvenční soud požadovat po dlužníku, aby v reorganizačním plánu uvedl konkrétní predikci vývoje nákladů na přednostní pohledávky?
5/ Má insolvenční soud dát přednost výkladu gramatickému před výkladem systematickým a teleologickým?
6/ Může insolvenční soud při posuzování spravedlnosti reorganizačního plánu zohlednit dosud nezahájená, respektive pravomocně neskončená řízení o odpůrčích žalobách?
K jednotlivým otázkám argumentuje dovolatel následovně:
Ad 1/ Z žádného ustanovení rozvrhu práce nevyplývá, že při přidělování jednotlivých insolvenčních řízení soudním oddělením by se mělo postupovat tak, že by se mělo některé konkrétní řízení přidělit specialistovi. Postup rozdělování je stanoven poměrem 3 : 1 : 1 : 1 : 1 : 1, přičemž v případech, kdy jsou stanoveny výjimky, je výslovně stanoveno „bude věc přidělena“ nebo „přidělí se věc“. Ačkoliv jsou u tří soudců uvedeny „specializace“, není z rozvrhu patrno, že by měly být výjimkou z obecného přidělení věcí příslušnému soudnímu oddělení, neboť rozvrh práce nestanoví, že by mělo být takové insolvenční řízení přiděleno specialistovi mimo rámec obecného pořadí. Kdyby chtěl autor rozvrhu stanovit výjimku, pak by to učinil stejně jako v případě manželů dlužníků, členů koncernů či opakovaných insolvenčních návrhů.
Ad 2/ Zamítl-li insolvenční soud reorganizační plán, pak měl přeměnit reorganizaci v konkurs, nikoliv pouze prohlásit konkurs. Přitom podle §363 odst. 5 insolvenčního zákona rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu. Pochybením soudu tak nedošlo k odstranění pravomocného rozhodnutí o povolení reorganizace a nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Ad 3/ Neplatný hlasovací lístek společnosti M mohl podle dovolatele ovlivnit hlasování některých věřitelů na schůzi věřitelů. Hlasovací lístek byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku a insolvenční správce věřitele nevyrozuměl o tom, že se k jeho hlasu nepřihlíží. Společnost M s částí své pohledávky tvořila samostatnou skupinu, proto mohlo její hlasování ovlivnit jiné věřitele k tomu, aby nehlasovali pro přijetí plánu, neboť „si byli vědomi skutečnosti, že stejně je jedna skupina proti přijetí reorganizačního plánu a bude tak muset rozhodnout soud“.
Ad 4/ Dlužník nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze reálně posoudit, zda skutečně bude schopen v průběhu plnění reorganizačního plánu uhradit nezajištěným věřitelům přislíbených 10 % jejich zjištěných pohledávek, a tedy ani posoudit, zda míra uspokojení nezajištěných věřitelů překročí 8,37 % jejich zjištěných pohledávek.
Reorganizační plán by měl insolvenční soud posuzovat ke dni jeho účinnosti (a vycházet z údajů dostupných v této době). Požadavek soudu na předpokládané náklady spojené s průběhem plnění reorganizačního plánu nemůže dlužník předvídat, když zhotovil svůj plán s výhledem do konce roku 2023. Rovněž konkrétní výši pohledávek za majetkovou podstatou a jejich porovnání v případě řešení úpadku reorganizací a konkursem nemůže dlužník (ani jiný racionálně uvažující podnikatel) soudům do budoucna předestřít.
Dovolatel uvedl očekávané příjmy a výdaje v rámci provozování svého „podniku“, když určil konkrétní částku, kterou má připravenu pro uspokojování věřitelů. K výtce soudů, že nemohly posoudit, zda bude takový plán dodržován, dovolatel uvedl, že insolvenčnímu soudu v případě neplnění plánu nic nebrání přeměnit reorganizaci v konkurs podle §363 odst. 1 písm. d/ a e/ insolvenčního zákona.
Požadavek odvolacího soudu na uvedení výše nájemného v příloze reorganizačního plánu zákon nevyžaduje. Kdyby se kterýkoliv věřitel na schůzi věřitelů na tuto skutečnost dotázal, dovolatel by mu takový údaj sdělil.
Ad 5/ Dovolatel nesouhlasí s výkladem reorganizačního plánu provedeným oběma soudy; za nesprávný má názor, že by mohlo dojít ke splnění reorganizačního plánu, aniž by nezajištění věřitelé obdrželi 10 % hodnoty svých zjištěných pohledávek. Cituje některá ustanovení reorganizačního plánu, uvádí, že nedojde-li do 31. prosince 2023 k úhradě 10 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, nebude reorganizační plán splněn a reorganizace bude podle §363 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona nejpozději v lednu 2024 přeměněna v konkurs. Časový limit 31. prosince 2023 byl do reorganizačního plánu vložen pro posílení jistoty těchto věřitelů, aby věděli, dokdy budou jejich pohledávky v uvedené míře uspokojeny.
K argumentu odvolacího soudu, že reorganizační plán „může být jazykově vyložen i jinak“, dovolatel tvrdí, že plán by měl být vykládán ve všech vzájemných souvislostech a obava z výkladu učiněného oběma soudy tak neobstojí.
Ad 6/ Ke dni vydání rozhodnutí insolvenčního soudu nebyl zahájen žádný incidenční spor na základě odpůrčí žaloby a ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebylo v žádném později zahájeném sporu pravomocně rozhodnuto o neúčinnosti kteréhokoliv dlužníkova úkonu. Rovněž zde ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebyl žádný údajně neplatný převod majetku, který by insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty a ohledně něhož by vyzval osobu uplatňující právo k tomuto majetku k podání (vylučovací) žaloby. Soudy obou stupňů tak pouze spekulují o existenci odporovatelných úkonů, ačkoliv by podle §349 insolvenčního zákona měly přihlížet ke skutečnostem zřejmým ke dni účinnosti reorganizačního plánu a „nepřísluší jim hodnotit do budoucna“.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
Otázkou ad 1/ (a argumentací k ní) dovolatel vystihuje zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Otázka ad 3/ přípustnost dovolání nezakládá již proto, že dovolatel sám připouští, že ani v případě chybného posouzení platnosti hlasovacího lístku věřitele M by výsledek hlasování (ve skupinách, do nichž byl tento věřitel zařazen) nebyl jiný. Vyjadřuje-li dovolatel dále pochybnost, zda hlasováním věřitele M nemohlo dojít k ovlivnění hlasování dalších věřitelů, pak bez skutkových zjištění o tom, že některý z hlasujících věřitelů jiné skupiny se skutečně nechal ovlivnit „neplatným“ hlasováním společnosti M, by odpověď na tuto otázku měla jen spekulativní charakter.
Dovolání je však přesto přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v posouzení otázek ad 2, 4 a 5 jde o problematiku, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla v daných souvislostem beze zbytku vyřešena.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ad 2/ Koexistence konkursu a reorganizace.
Dovolatel míní, že zamítnutí reorganizačního plánu a prohlášení konkursu se nevypořádává s povolenou reorganizací a správně měl insolvenční soud přeměnit reorganizaci v konkurs podle §363 insolvenčního zákona.
Podle §4 insolvenčního zákona způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (dále jen „způsob řešení úpadku“) se rozumí a/ konkurs, b/ reorganizace, c/ oddlužení a d/ zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů (odstavec 1). Rozhodnutím insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku se rozumí, a/ jde-li o konkurs nebo o některý ze zvláštních způsobů řešení úpadku, rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (dále jen „rozhodnutí o prohlášení konkursu“), b/ jde-li o reorganizaci, rozhodnutí o povolení reorganizace a c/ jde-li o oddlužení, rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 2).
V insolvenčním řízení existují tři základní způsoby řešení úpadku, kterými jsou likvidační způsob řešení úpadku - konkurs a sanační způsoby řešení úpadku - reorganizace a oddlužení. Každý z nich může u jednotlivého dlužníka existovat pouze samostatně a není tak možné, aby u jednoho dlužníka byl úpadek řešen současně dvěma různými způsoby. Zároveň platí, že konkurs je „zbytkovým“ způsobem řešení úpadku v případě, kdy úpadek nelze řešit reorganizací nebo oddlužením. Prohlášení konkursu tak vždy vede ke zrušení povolené reorganizace, stejně jako ke zrušení povoleného či schváleného oddlužení.
U reorganizace je „přechod“ z reorganizace na konkurs upraven toliko v §363 insolvenčního zákona, jenž předpokládá rozhodnutí o přeměně reorganizace na konkurs.
Dovolateli lze proto přisvědčit, že insolvenční soud měl správně vyřešit danou procesní situaci formulací výroku tak, že se zamítá reorganizační plán a (povolená) „reorganizace se přeměňuje v konkurs“.
Vzhledem k výše uvedenému však zamítnutí reorganizačního plánu a následné prohlášení konkursu materiálně představuje právě přeměnu reorganizace v konkurs, jak jej předpokládá §363 insolvenčního zákona. Jinými slovy řečeno, způsob rozhodnutí insolvenčního soudu v dané věci nemůže mít (nemá) jiné důsledky, než jaké by mělo rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že se reorganizace přeměňuje v konkurs.
Právní názor odvolacího soudu, podle něhož není důvod (jen s ohledem na nepřesnost při formulaci výroku) rušit rozhodnutí insolvenčního soudu, tak obstojí a dovolání potud není důvodné.
Ad 4/ a 5/ Predikce pohledávek za majetkovou podstatou v reorganizaci a test nejlepšího zájmu.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze reálně posoudit v reorganizačním plánu uvedený předpoklad, že dlužník uspokojí věřitele ve vyšší míře než při řešení úpadku konkursem. Dále nesouhlasí s tím, že by v reorganizačním plánu měl uvádět předpokládané náklady, jakož i pohledávky za majetkovou podstatou spojené s plněním reorganizačního plánu. Tím napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož reorganizační plán neobstojí v testu nejlepšího zájmu a ekonomické realizovatelnosti. Dovolatel konečně zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož by mohlo dojít ke splnění reorganizačního plánu, ačkoliv by nezajištění věřitelé neobdrželi ani 10 % hodnoty svých zjištěných pohledávek.
Podle §338 odst. 1 insolvenčního zákona reorganizační plán vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace, a to na základě opatření sledujících ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.
Podle §348 insolvenčního zákona insolvenční soud schválí reorganizační plán, jestliže a/ je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy, b/ lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr, c/ jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle §347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala, d/ každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním, e/ pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak (odstavec 1). Insolvenční soud může schválit reorganizační plán, i když není splněna podmínka uvedená v odstavci 1 písm. c/, jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v §335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána (odstavec 2).
Judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k reorganizaci a schvalování reorganizačního plánu je ustálena v těchto závěrech:
1/ Reorganizace či oddlužení patří k tzv. sanačním způsobům řešení dlužníkova úpadku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jejich cílem je náprava nepříznivých finančních poměrů dlužníka do té míry, aby se vyřešil jeho úpadek a zároveň se umožnilo další ekonomické fungování nebo alespoň dosáhlo vyššího uspokojení věřitelů než v případě řešení úpadku konkursem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 15/2016, uveřejněné pod číslem 105/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Pro oba sanační způsoby řešení úpadku je základním principem poctivost, kterou se do insolvenčního zákona promítá právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání). Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě oddlužení dlužník, v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených insolvenčním zákonem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 47, v němž je shrnuta judikatura k nepoctivému záměru dlužníka (při oddlužení)].
3/ Reorganizace spočívá většinou v tom, že dlužník-podnikatel jako osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku (obchodního závodu) podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění reorganizačního plánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4/ Podmínkou schválení reorganizačního plánu je přitom kumulativní naplnění všech předpokladů uvedených v §348 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy každý z těchto předpokladů se posuzuje samostatně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 43/2013, uveřejněné pod číslem 23/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 23/2016“)]. Při nesplnění byť jediného předpokladu (s výjimkou uvedenou v §348 odst. 2 insolvenčního zákona), musí insolvenční soud reorganizační plán zamítnout.
5/ Jestliže dlužník v reorganizačním plánu, který nepřijala každá skupina věřitelů, nekonkretizoval věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu) ani neuvedl, jakým způsobem je uhradí (ačkoli se z reorganizačního plánu podává, že takoví věřitelé zde jsou), ani v něm nekonkretizoval pohledávky nezajištěných věřitelů, je to důvodem pro zamítnutí reorganizačního plánu, neboť ten již proto (vzhledem k tomu, že jej nepřijala každá skupina věřitelů ve smyslu §348 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) nemohl úspěšně projít testem ve smyslu §348 odst. 2 insolvenčního zákona (u pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených srov. i §348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona) [R 65/2013].
K takto ustavenému judikatornímu rámci Nejvyšší soud doplňuje, že při schvalování reorganizačního plánu zkoumá soud naplnění odlišných předpokladů v závislosti na tom, zda reorganizační plán přijala každá skupina věřitelů (nebo se podle §347 odst. 4 insolvenčního zákona považuje za skupinu, která jej přijala).
U reorganizačního plánu schváleného všemi skupinami věřitelů se vychází z toho, že skupiny věřitelů zvážily způsoby jeho realizace, jakož i možné rizikové faktory, které mohou ovlivnit jeho provádění, a vyjádřily svou vůli řídit se tímto plánem. V takovém případě insolvenční soud zkoumá „pouze“ soulad s právními předpisy (§348 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), poctivost (§348 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), ekonomickou smysluplnost reorganizačního plánu pro věřitele (§348 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) a uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (§348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona).
Nevyjádří-li však všechny skupiny věřitelů svůj souhlas, musí se insolvenční soud (v zájmu věřitelů) zabývat vedle výše uvedených předpokladů rovněž předpoklady uvedenými v §348 odst. 2 insolvenčního zákona. Těmi jsou rovnost a spravedlnost reorganizačního plánu a dále okolnost, zda schválení a uskutečnění reorganizace nepovede k dalšímu úpadku dlužníka. Naplněním těchto předpokladů lze překlenout nedostatek souhlasu (skupiny či skupin věřitelů) a insolvenční soud může reorganizační plán schválit.
Z usnesení odvolacího soudu plyne, že potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí reorganizačního plánu z důvodu, že není splněna podmínka ekonomické smysluplnosti pro věřitele (test nejlepšího zájmu), ani podmínka, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka (ekonomická realizovatelnost). Nejvyšší soud proto dále zkoumal obě tyto podmínky.
K testu nejlepšího zájmu.
Testem nejlepšího zájmu podle §348 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, jenž insolvenční soud zkoumá z úřední povinnosti u každého reorganizačního plánu, prochází pouze takový dlužník, u něhož lze z předloženého reorganizačního plánu učinit skutkově podložený úsudek, že současná hodnota plnění, které má každý věřitel získat podle reorganizačního plánu, je ke dni účinnosti reorganizačního plánu „stejná“ nebo „vyšší“ než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem (srov. R 23/2016).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (vycházejících z obsahu reorganizačního plánu a zjištění insolvenčního soudu), která dovolatel nezpochybnil, plyne, že dlužník na žádném místě reorganizačního plánu nezmiňuje, jakou částku zaplatí měsíčně za pronájem movitých a nemovitých věcí, které používá k podnikání, ačkoliv předpokládá, že k uspokojení přihlášených věřitelů bude měsíčně rozdělena pouze částka 220 000 Kč.
Z výše uvedeného podle odvolacího soudu plyne, že dlužník v reorganizačním plánu nabízí úhradu splátek tak, že nezajištěným věřitelům bude platit vždy tu část celkové měsíční splátky ve výši 220 000 Kč, jež zbude po odečtení odměny správce a úhrady přednostních pohledávek, tedy i pohledávek z titulu nájmu, jejichž výše ovšem z reorganizačního plánu nevyplývá.
Dovolatel pak výše uvedený závěr v dovolání zpochybňuje pouze uvedením příjmů a výdajů, které v rámci provozu svého závodu očekává, a konkrétní částky, kterou má připravenu pro uspokojování věřitelů s tím, že kdyby to nedodržel, pak je možný postup podle §363 odst. 1 písm. d/ a e/ insolvenčního zákona. Dále argumentuje, že tento požadavek (uvedení výše nájemného) zákon nepředpokládá. Dovolatel tak nezpochybňuje, že by úhrada nájemného mohla ovlivnit výši částky určené pro nezajištěné věřitele, tvrdí pouze, že se tak nestane, a pokud ano, pak by měl insolvenční soud přeměnit reorganizaci na konkurs.
Z reorganizačního plánu způsob, jakým bude hrazeno nájemné z výše uvedených nájemních smluv, neplyne. Není tak patrno, zda toto nájemné bude hrazeno jako náklady na provoz závodu a dlužník s nájemným kalkuluje již v rámci výpočtu částky 220 000 Kč určené pro insolvenčního správce a zajištěné a nezajištěné věřitele, nebo zda půjde o pohledávky za majetkovou podstatou, jež chce dlužník hradit „z prostředků získaných provozem závodu“, nebo zda může skutečně nastat situace, kdy nájemné bude zasahovat do výše částky určené k uspokojení odměny insolvenčního správce a k uspokojení věřitelů.
Za těchto okolností musí být reorganizační plán zamítnut, nikoliv (jak se domnívá dovolatel) schválen s možností následné přeměny reorganizace v konkurs. Z předloženého reorganizačního plánu totiž skutkově podložený úsudek, že hodnota plnění, kterou věřitelé obdrží, bude stejná nebo vyšší než v případě řešení úpadku konkursem, učinit nelze.
Závěr odvolacího soudu, že tak nelze reálně posoudit, zda míra uspokojení nezajištěných věřitelů překročí 8,37 % jejich zjištěných pohledávek, jež by tito věřitelé podle znaleckého posudku obdrželi při řešení úpadku konkursem, a reorganizační plán neprochází úspěšně testem nejlepšího zájmu podle §348 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, je tudíž správný.
Odvolací soud též správně uzavřel, že reorganizační plán je formulován tak, že nezajištěným věřitelům nezaručuje, že vskutku obdrží 10 % hodnoty svých zjištěných pohledávek. Dlužník v reorganizačním plánu stanovil konečný termín splácení pohledávek nezajištěných věřitelů do doby, kdy tito věřitelé obdrží 10 % z výše svých pohledávek, nejpozději však do 31. prosince 2023 (a to bez ohledu na to, jakou částku tito věřitelé na své pohledávky do tohoto data obdrží), s tím, že zbývající část pohledávek bude dlužníku prominuta. Je tak zjevné, že reorganizační plán by mohl být splněn (a nebyl by důvod k rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs), i kdyby dlužník nezajištěným věřitelům neuhradil ani 10 % jejich zjištěných pohledávek.
K ekonomické realizovatelnosti.
Reorganizační plán neobstojí ani v testu podle §348 odst. 2 insolvenčního zákona, konkrétně v tom, zda je ekonomicky realizovatelný (zde jeho uskutečnění nepovede k dalšímu úpadku).
Ekonomickou realizovatelností reorganizačního plánu se rozumí situace, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.
Předkladatel reorganizačního plánu musí v reorganizačním plánu mimo jiné uvést, zda bude pokračovat provoz dlužníkova obchodního závodu nebo jeho části a za jakých podmínek (§340 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, §24a odst. 1 písm. i/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném ke dni předložení reorganizačního plánu). Reorganizační plán přitom musí být sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické a právní možnosti dlužníka (§340 odst. 3 insolvenčního zákona).
Ekonomickou realizovatelnost zkoumá soud pouze u reorganizačního plánu, který není přijat každou skupinou věřitelů a zároveň nejde o situaci, kdy se každá skupina věřitelů považuje podle §347 odst. 4 insolvenčního zákona za skupinu, která jej přijala. V testu podle §348 odst. 2 insolvenčního zákona může projít pouze takový reorganizační plán předpokládající další provoz závodu, v němž jsou popsány odběratelsko - dodavatelské vztahy, v nichž dlužník již při předložení reorganizačního plánu jako strana vystupuje, nebo které reálně předpokládá. Tyto vztahy musí být popsány dostatečně určitě, aby bylo patrno, o jaké vztahy jde a jaká práva a povinnosti dotýkající se majetkové podstaty dlužníku z takových vztahů budou vznikat. Dlužník sice v době předložení reorganizačního plánu nebude znát všechny závazky či pohledávky, které mu v průběhu plnění reorganizačního plánu vzniknou, avšak u závazkových vztahů, které uzavřel v minulosti a jež chce udržovat i v průběhu plnění reorganizačního plánu, jakož i u závazků, jež reálně předpokládá (např. závazky s odkládací podmínkou váznoucí na schválení reorganizačního plánu), tyto údaje uvést musí.
Jen tak může insolvenční soud při posuzování ekonomické realizovatelnosti zhodnotit, zda navrhovaný způsob reorganizace a reorganizační opatření jsou udržitelné v dlouhodobé perspektivě, zda neřeší dlužníkovu nepříznivou situaci jen přechodně, zda dlužník bude opravdu schopen splnit své závazky podle reorganizačního plánu, i to, zda dlužník (jenž má podle reorganizačního plánu pokračovat v provozu svého závodu) bude tohoto provozu schopen, aniž by znovu měl potíže dostát svým závazkům. Pouze při splnění těchto náležitostí si insolvenční soud může učinit vlastní úsudek, zda reorganizační plán skutečně věrně zobrazuje veškeré ekonomické a právní možnosti dlužníka. Srov. také Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 901.
Absence těchto údajů neumožní insolvenčnímu soudu zhodnotit, zda schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka a zabrání schválení reorganizačního plánu.
Jinými slovy, reorganizační plán by měl co nejpodrobněji popisovat, za jakých podmínek bude dlužník pokračovat v provozu svého závodu (předpokládá-li takový provoz reorganizační plán). Dlužník, který tak neučiní, zabrání tomu, aby reorganizační plán s úspěchem prošel testem podle §348 odst. 2 insolvenčního zákona a znemožní tak insolvenčnímu soudu schválit reorganizační plán, který nepřijala každá skupina věřitelů.
S ohledem k výše uvedenému, je závěr odvolacího soudu, podle něhož reorganizační plán neobstojí v testu ekonomické realizovatelnosti, správný.
Vzhledem k tomu, že pro schválení reorganizace podle §348 insolvenčního zákona je nutné naplnění všech předpokladů (kumulativně) a předpoklady, podle §348 odst. 1 písm. c/ a d/ insolvenčního zákona (ve spojení s §348 odst. 2 insolvenčního zákona), tj. schválení reorganizačního plánu všemi skupinami věřitelů (nebo test rovnosti, spravedlnosti a ekonomické realizovatelnosti) a splnění testu nejlepšího zájmu, naplněny nejsou, nemůže být reorganizační plán schválen.
Za této situace se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou ad 6/ (kdy navíc touto otázkou napadá dovolatel závěr, který odvolací soud učinil toliko nad rámec svého rozhodnutí).
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též ke zmatečnostním vadám označeným v §242 odst. 3 o. s. ř., včetně vady, s jejíž existencí spojil dovolatel otázku ad 1/ (vady uvedené v §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Při posuzování existence takové vady z úřední povinnosti však nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (musela by se bez dalšího podávat ze spisu); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech této věci pak taková zmatečnostní vada ze spisu neplyne, přičemž vymezení kriterií, na jejichž základě, lze přidělit konkrétní insolvenční věc (podle toho, zda dlužník spojil s insolvenčním návrhem i návrh na povolení reorganizace), odpovídá závěrům formulovaným na dané téma v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2010, sen. zn. 3 VSPH 608/2010, uveřejněném pod číslem 114/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ze spisu se pak nepodávají ani jiné vady.
S ohledem na to, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů, jejichž obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného usnesení, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu