ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.63.2019.1
MSPH 93 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 63/2019-B-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka V. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 157/4, PSČ 370 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. MSPH 93 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. MSPH 93 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 31. ledna 2019, č. j. MSPH 93 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že dlužník V. B. je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku), schválil zprávu o přezkumu uveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 3. října 2018 (B-4) [bod II. výroku], neschválil oddlužení dlužníka (bod III. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs s tím, že ten bude projednán jako nepatrný (body IV. a V. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 30. března 2018 dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení.
2/ Usnesením ze dne 28. června 2018, č. j. MSPH 93 INS XY, insolvenční soud (krom jiného) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčního správce.
3/ Insolvenční správce ve zprávách pro oddlužení a o přezkumu ze dne 27. září 2018, uveřejněných v insolvenčním rejstříku dne 3. října 2018 (B-6), uvedl, že existují skutečnosti, jež odůvodňují zamítnout návrh na povolení oddlužení, neboť při zhodnocení předpokládaného plnění věřitelům při obou způsobech (i jejich kombinaci) zjistil, že dlužník není žádným ze způsobů oddlužení schopen uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. Je tomu tak proto, že dlužník nepobírá žádné postižitelné příjmy; jeho příjmy tvořily pouze příspěvky na péči ve výši 880 Kč a na mobilitu ve výši 550 Kč. Dlužník sice předložil smlouvu o důchodu uzavřenou s E. B. (dále jen „E. B.“), podle které měl obdržet 4 500 Kč měsíčně (dále jen „smlouva o důchodu“), avšak k této smlouvě oznámil soudní exekutor, že ji považuje za neplatnou dle §44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť příjmy E. B. byly postiženy exekucí a E. B. byla omezena v nakládání se svým majetkem. Dlužník má majetek (nemovitosti), který byl oceněn na 865 000 Kč a jenž je předmětem zajištění do výše 632 872,96 Kč.
4/ Dlužník má nezajištěné závazky v celkové výši 4 017 457,73 Kč a uznal závazky ve výši 705 216,52 Kč. Dlužník nepřeložil insolvenčnímu soudu souhlas věřitelů s nižším plněním a nepožádal, aby způsobem řešení jeho úpadku byl konkurs.
[3] Na tomto základě insolvenční soud – cituje §314, §395 odst. 1 a 2 a §405 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že dlužník neprokázal, že bude schopen zaplatit nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. Dlužník nemá žádné postižitelné příjmy, neboť E. B. není schopna plnit závazek ze smlouvy o důchodu. Dlužník sice má majetek oceněný celkem na 865 000 Kč, ten však je předmětem zajištění do výše 632 872,96 Kč. Zpeněžení dlužníkova majetku by zaručovalo uspokojení dlužníkových nezajištěných věřitelů jen do výše 4,15 %.
[4] K popěrným úkonům dlužníka insolvenční soud nepřihlédl, neboť jejich účinky byly vázány až na schválení oddlužení a insolvenční správce žádnou přihlášenou pohledávku nepopřel. Nicméně ani při jejich zohlednění by po uspokojení zajištěných pohledávek věřitelů zůstatek výtěžku zpeněžení nepostačoval k minimálnímu uspokojení nezajištěných věřitelů (dlužníkem nepopřené pohledávky činí 705 216,52 Kč, hodnota nezajištěného majetku dle znaleckého posudku činí 232 127,04 Kč, po odečtu minimální odměny insolvenčního správce ve výši 54 450 Kč za zpeněžení a 10 285 Kč za přezkum přihlášek by uspokojení činilo pouze 23,73 %). Pro absenci souhlasu věřitelů s nižším plněním měl tak insolvenční soud za to, že v řízení vyšly najevo okolnosti, jež by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a oddlužení dlužníka neschválil.
[5] Konečně insolvenční soud dospěl k závěru, že majetek dlužníka – zejména nemovitosti oceněné na 865 000 Kč – je přinejmenším postačující pro částečné uspokojení jeho věřitelů a měl tak za důvodné řešení úpadku dlužníka (jakožto fyzické osoby, která není podnikatelem) nepatrným konkursem.
[6] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech III. až V. výroku.
[7] Odvolací soud – cituje §395 odst. 1 a 2 a §405 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí (dále jen „R 61/2011“), a v usnesení ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81 (tato rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako další zmíněná níže, jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) – uzavřel, že u dlužníka nebyly dány podmínky pro schválení oddlužení.
[8] Podle odvolacího soudu předpokládaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře činila (i při zohlednění důchodu od E. B.) jen 4,66 %, při zpeněžení majetkové podstaty 1,03 % a při jejich kombinaci pak 6,14 %. Jestliže dlužník poukazoval na možnost uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů ze zůstatku zpeněžení nemovitostí po uspokojení zajištěných věřitelů, pak tento potenciální zůstatek (při odhadu výtěžku zpeněžení ve výši 865 000 Kč, jak činil odhad ceny nemovitostí poskytnutý soudním exekutorem na základě znaleckého posudku ze dne 26. září 2017) by byl krácen o náklady na správu a zpeněžení (cca 77 850 Kč) a o odměnu insolvenčního správce, takže odhadovaná částka, která by zpeněžením mohla připadnout na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, by činila cca 60 000 Kč.
[9] Z toho odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dovodil, že za stávajících majetkových poměrů dlužníka nezajištění věřitelé dlužníka nebudou uspokojeni v minimálním rozsahu 30 % pohledávek. Závěry insolvenčního soudu o nedostatečnosti dlužníkova majetku pro oddlužení přitom podle odvolacího soudu nebyly v odvolání nijak kvalifikovaně vyvráceny, neboť dlužník nenabídl žádné důkazy, z nichž by bylo lze dovodit, že hodnota jeho nemovitostí je výrazně vyšší než insolvenčním soudem zvažovaných 865 000 Kč. Za tohoto stavu věci měl též odvolací soud za to, že, i kdyby se přihlédlo k popěrným úkonům dlužníka, by jeho příjem spolu s dalším nezajištěným majetkem nedostačoval ani k minimálnímu uspokojení nezajištěných věřitelů.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla řešena, a že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[11] Dovolatel zejména namítá, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v R 61/2011 a v usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2012.
[12] Dále má za to, že v souzené věci se „naskýtá otázka zásadního právního významu“, jež dosud nebyla řešena, a to, zda v případě, kdy dlužník popírá převážnou část svých dluhů a současně v návrhu na povolení oddlužení ani při přezkumném jednání nepožádá (nenavrhne) řešení svého úpadku konkursem, může insolvenční soud konkurs přesto prohlásit a tím fakticky znemožnit dlužníku domáhat se soudního přezkumu přihlášených pohledávek.
[13] Dovolatel zdůrazňuje, že popřel jako neoprávněné nezajištěné přihlášky ve výši 3 938 349,17 Kč z celkově přihlášených 4 010 669,73 Kč. Zbylá částka zjištěných závazků je v takové výši, že by v případě navýšení příjmů novou smlouvou o důchodu (když původně přislíbený dar od matky je neuskutečnitelný), resp. v případě přiznání důchodu plně invalidního dovolatele, jemuž není vyplácen důchod z důvodu nezapočtení celkové rozhodné doby pro vyplácení důchodu (A-3), může dovolatel dosáhnout hranice potřebné pro splnění oddlužení. Tuto možnost, výhodnou i pro věřitele, a odpovídající zásadám insolvenčního řízení, oba soudy dlužníku svým rozhodnutím odepřely. Doplňuje, že oba soudy při hodnocení zcela pominuly §5 písm. a/ insolvenčního zákona.
[14] Na okraj dovolatel uvádí, že kdyby insolvenční soud zamítl návrh na povolení oddlužení a řízení zastavil (bez prohlášení konkursu), zůstala by mu zachována alespoň možnost podání nového návrhu s případnými vyššími příjmy (a vyšší možností uspokojení věřitelů).
[15] S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[16] Nejvyšší soud předesílá, že pro účely dovolacího řízení jsou právně bezcenné veškeré poukazy dovolatele na skutečnosti nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu. Jde o tvrzení ohledně nové smlouvy o důchodu, o přiznání „důchodu plně invalidního dlužníka“ a o případných budoucích vyšších příjmech, přičemž jde navíc částečně o budoucí nejisté skutečnosti. Přihlédnout k těmto skutečnostem totiž Nejvyššímu soudu zapovídá §241a odst. 6 o. s. ř.
[17] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, jejíž řešení odvolací soudem je rozporné s později (po podání dovolání) přijatou judikaturou Nejvyššího soudu.
[18] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[19] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[20] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[21] Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu §405 odst. 1 (v rozhodném znění od 1. ledna 2014) ve spojení s §395 odst. 1 písm. b/ (v rozhodném znění od 1. ledna 2014 do 31. května 2019) a §410 odst. 5 (v rozhodném znění od 1. července 2017 do 31. května 2019) insolvenčního zákona ustálena v těchto závěrech:
1/ Již v R 61/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek, přestože úkol insolvenčního soudu při schválení oddlužení může být ztížen tím, že některé z těchto pohledávek budou popřeny dlužníkem či insolvenčním správcem.
2/ V usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2012 pak Nejvyšší soud ozřejmil, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí.
K tomu srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 60/2017, usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 196/2016, usnesení ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 33/2018, a usnesení ze dne 12. srpna 2020, sen. zn. 29 NSČR 28/2019.
3/ V usnesení ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 111/2018, stejně jako následně v usnesení ze dne 2. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 19/2019, a v usnesení ze dne 23. září 2020, sen. zn. 29 NSČR 77/2019, Nejvyšší soud v návaznosti na nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19, uveřejněný pod číslem 223/2019 Sb., formuloval závěr, že nelze nadále podmiňovat účinné uplatnění popěrného práva dlužníkem, jehož úpadek se řeší oddlužením, tím, že musí jít (v intencích §410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017) o pohledávku věřitele „nezajištěného“. Obdobně to bude platit pro případnou aplikaci §410 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019.
[22] V návaznosti na to jsou pro poměry posuzované věci ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (10. dubna 2019; §241a odst. 6 o. s. ř.) rozhodné následující skutečnosti:
1/ Celkový objem přihlášených pohledávek činil 4 642 410,69 Kč [dle údajů ze zprávy o oddlužení na (B-6) při zohlednění usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. října 2018, č. j. MSPH 93 INS XY, jímž byla co do výše 1 155 Kč částečně ukončena účast v insolvenčním řízení věřitele č. 34 Slavia pojišťovna a. s. po částečném zpětvzetí přihlášky].
2/ Z toho činily zajištěné pohledávky částku celkem ve výši 632 872,96 Kč a nezajištěné celkem ve výši 4 009 537,73 Kč.
3/ Insolvenční správce nepopřel žádné pohledávky co do pravosti, výše ani pořadí. Dlužník popřel zajištěné pohledávky ve výši 437 870 Kč, uznal je co do 195 002,96 Kč. Nezajištěné pohledávky dlužník popřel ve výši 3 500 479,17 Kč, uznal je co do 509 058,56 Kč.
4/ Celkem tak dlužník popřel pohledávky ve výši 3 938 349,17 Kč a naopak je uznal co do 704 061,52 Kč.
5/ Předmětem zajištění všech zajištěných pohledávek byly nemovitosti, které byly oceněny dle posudku ze dne 26. září 2017 na 865 000 Kč. Jiným majetkem nebyly zajištěny a do doby rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zjištěno aktuálnější ocenění.
6/ Dlužník neměl příjmy použitelné pro uspokojení nezajištěných věřitelů.
[23] Na základě takto ustaveného skutkového rámce věci Nejvyšší soud dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát především proto, že je v rozporu s důsledky (v době po vydání napadeného rozhodnutí) přijatého nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/19. Odvolací soud tak, při zohlednění popěrných úkonů dlužníka, počítal s výrazně nižší částkou zbývající po uspokojení zajištěných věřitelů z potenciálního maximálního výtěžku zpeněžení nemovitostí ve výši 865 000 Kč. Nepřihlédl totiž k tomu, že dovolatel popřel i zajištěné pohledávky.
[24] Kdyby dovolatel hypoteticky uspěl se všemi svými popěrnými úkony, tak by i po uspokojení zajištěných věřitelů a nákladů na správu a zpeněžení předmětu zajištění spolu s odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce (§298 odst. 1 a 2 a §305 odst. 1 insolvenčního zákona; ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebyly zjištěny další pohledávky za majetkovou podstatou ani nebyly předpokládány) zbylo na nezajištěné věřitele více než 30 % jejich zjištěných pohledávek. Potřebných 30 % z částky 704 061,52 Kč totiž činí 211 218,46 Kč.
[25] Za tohoto stavu bylo na odvolacím soudu, aby předběžně posoudil význam dlužníkových popření (viz závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2012). Jestliže tak neučinil, je jeho rozhodnutí nesprávné.
[26] S ohledem na to, že napadené rozhodnutí neobstálo již v důvodech pro neschválení oddlužení, se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval správností závěru o prohlášení konkursu na majetek dovolatele.
[27] Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[28] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu