ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.64.2018.1
MSPH 93 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 64/2018-A-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice P. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o insolvenčním návrhu Ing. Aleše Klaudyho , se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužníka Edl a partneři, v. o. s. v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Na Zahrádkách 268/18, PSČ 503 41, identifikační číslo osoby 24203319, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2017, č. j. MSPH 93 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce dlužnice.
Odůvodnění:
Insolvenčním návrhem došlým Městskému soudu v Praze dne 28. června 2017 se insolvenční navrhovatel (Edl a partneři, v. o. s. v likvidaci) domáhal zjištění úpadku dlužnice P. H.
Usnesením ze dne 19. září 2017, č. j. MSPH 93 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (bod II. a III. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatel neprokázal aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť jím tvrzené pohledávky nebyly dostatečně doloženy.
K jednotlivým pohledávkám uvedl insolvenční soud následující:
1/ Vykonatelná pohledávka P1/1 buď zanikla dlužnicí učiněným jednostranným zápočtem, nebo zanikne uspokojením ze složené jistoty, kterou dlužnice složila v průběhu exekučního řízení v souladu s §54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Pohledávka proto není způsobilá k osvědčení úpadku dlužnice.
2/ Pohledávka P1/8 dosud není splatná, proto k ní nelze přihlížet.
3/ Pohledávky P1/2, P1/3, P1/4, P1/5, P1/6, P1/7, P6/1 a P6/2 jsou buď neexistující, nedoložené, případně by k osvědčení jejich existence bylo nutné provádět znalecké zkoumání.
Existenci dalších věřitelů, ostatní okolnosti tvrzeného úpadku dlužnice a její majetkovou situaci již insolvenční soud pro nadbytečnost neověřoval.
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolací řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku, jež ho opravňuje k podání insolvenčního návrhu. K tomu doplnil, že důvod vzniku většiny svých pohledávek popsal insolvenční navrhovatel natolik nedostatečně, že by – pokud by neuvedl pohledávky P1/1 a P1/8 – bylo na místě insolvenční návrh odmítnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi co do posuzování důvodů zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem mimo jiné následovně:
1/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny (srov. §131 insolvenčního zákona). Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
2/ Insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení.
3/ V situaci, kdy insolvenční zákon zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. §141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě.
4/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
5/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
6/ Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
Vytýká-li tak dovolatel soudům nižších stupňů, že se nezabývaly zjištěním úpadku a povinností dlužnice vyvrátit domněnku platební neschopnosti, pak opomíjí, že jedním z předpokladů, jehož nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu, je osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, který zamítl insolvenční návrh již proto, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou aktivní legitimaci (neosvědčil existenci splatné pohledávky za dlužnicí), aniž se zabýval tím, zda byl osvědčen úpadek dlužnice, je tento závěr v souladu s výše uvedenou judikatorní praxí.
Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že neoznačil dostatečným způsobem všechny pohledávky, namítaje, že minimálně pohledávku P1/1 a P1/8 vymezil dostatečně, pak opomíjí, že odvolací soud považoval skutková tvrzení dovolatele ohledně vymezení těchto pohledávek v insolvenčním návrhu za dostatečná. Ohledně obou pohledávek se však ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že nejsou způsobilé osvědčit aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele, když pohledávka P1/1 buď zanikla, nebo zanikne uspokojením z jistoty složené podle §54 odst. 5 exekučního řádu, a pohledávka P1/8 dosud není splatná.
K uvedenému zbývá dodat, že závěr, že insolvenční navrhovatel není aktivně legitimován, založil odvolací soud ve vztahu k pohledávce P1/1 na dvou samostatných důvodech (1/ pohledávka zanikla započtením, 2/ dlužnice složila u exekutora jistotu). Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, podle něhož lze upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu při námitce započtení dlužníkem tehdy, doloží-li dlužník zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele, pak tím zpochybnil (mohl zpochybnit) pouze první z těchto dvou samostatných důvodů (a sice že pohledávka zanikla započtením). I kdyby se tento názor ukázal být nesprávným, nemělo by to žádný vliv na celkový závěr odvolacího soudu, že uvedená pohledávka neosvědčuje aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele, neboť obstojí – proto, že nebyl dovolatelem zpochybněn – důvod druhý (tj. že pohledávka nebyla osvědčena, když dlužnice složila u exekutora jistotu). Za této situace nemůže být dovolání pro řešení otázky zániku uvedené pohledávky započtením přípustné.
Ve vztahu k ostatním pohledávkám pak závěr odvolacího soudu (jenž se potud ztotožnil s insolvenčním soudem), že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku, což je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu, je rovněž v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí. V tomto směru insolvenční soud zcela jasně uvedl, které skutečnosti by musel insolvenční navrhovatel tvrdit, případně prokazovat (tj. dostatečně ozřejmil, proč považuje tyto pohledávky za sporné).
Ačkoliv dovolání podala společnost Edl a partneři, v. o. s. v likvidaci, Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. KSHK 40 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové zjistil úpadek této společnosti, prohlásil na její majetek konkurs a insolvenčním správcem jmenoval Ing. Aleše Klaudyho. Dovolací soud proto v dovolacím řízení jednal bez dalšího jako s insolvenčním navrhovatelem s označeným insolvenčním správcem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a dlužnici tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužnice advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 1. května 2018) z částky 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, která podle §7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč, kterou je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit dlužnici k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 1. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu