ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.66.2018.1
KSOS 25 INS 16228/2011
sp. zn. 29 NSČR 66/2018-B-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka SMART TRADING COMPANY s. r. o. , se sídlem v Ostravě, U Statku 218/24, PSČ 717 00, identifikační číslo osoby 25894242, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, PSČ 736 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 16228/2011, o odměně insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2018, č. j. KSOS 25 INS 16228/2011, 3 VSOL 829/2017-B-187, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. června 2017, č. j. KSOS 25 INS 16228/2011-B-178, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Schválil odměnu insolvenčního správce JUDr. Josefa Cupky (dále jen „J. C.“) ve výši 7 206 445,60 Kč včetně daně z přidané hodnoty a uložil J. C. vrátit dlužníku částku 2 142 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení (bod I. výroku).
2/ Neschválil odměnu J. C. za červen 2014 ve výši 301 290 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
3/ Schválil odměnu „bývalé“ insolvenční správkyně JUDr. Kateřiny Martínkové (dále jen „K. M.“) ve výši 1 201 074,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty a uložil J. C. uhradit K. M. dosud neuhrazenou část odměny ve výši 897 642,20 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení (bod III. výroku).
4/ Schválil odměnu odděleného insolvenčního správce JUDr. Petra Chyly (dále jen „P. CH.“) ve výši 1 210 Kč včetně daně z přidané hodnoty, s tím, že J. C. mu ji uhradí do tří dnů od právní moci usnesení (bod IV. výroku).
5/ Schválil celkovou výši odměny všech v řízení činných insolvenčních správců ve výši 8 408 730 Kč (bod V. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. ledna 2018, č. j. KSOS 25 INS 16228/2011, 3 VSOL 829/2017-B-187:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v části bodu I. výroku, jíž byla určena odměna J. C., a dále v bodech IV. a V. výroku (první výrok).
2/ Změnil usnesení insolvenčního soudu ve zbylé části bodu I. výroku a v bodě III. výroku tak, že:
Určil odměnu K. M. ve výši 1 201 074,40 Kč včetně daně z přidané hodnoty a náhradu jejích hotových výdajů ve výši 4 632 Kč včetně daně z přidané hodnoty.
Uložil J. C. zaplatit K. M. na odměně částku 899 784,40 Kč, a to ze zálohy uhrazené dlužníkem, do tří dnů od právní moci usnesení.
Uložil dlužníku zaplatit K. M. na odměně částku 2 490 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení (druhý výrok).
Odvolací soud - cituje §38 odst. 1, větu první a čtvrtou, odst. 3 a 4, §331, §354 odst. 1, 2 a 3 a §364 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „vyhláška“) - přitakal insolvenčnímu soudu v závěru o stanovení výše měsíční odměny insolvenčního správce (249 000 Kč) a celkové výše odměny insolvenčního správce (8 408 730 Kč), kdy insolvenční soud při určení odměny postupoval podle §2 vyhlášky ve znění účinném do 31. prosince 2012. Uvedl, že z pojmu „účetní období“ je zřejmé, že termín „obrat“ je nutné vykládat ve smyslu §1d odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do 30. června 2012, nikoli ve smyslu §6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Insolvenční soud vyšel správně z údajů, které uvedl dlužník v účetní závěrce za rok 2010, respektive ve výkazu zisku a ztrát za toto období. Podle uvedených údajů činí dvanáctinásobek průměrného měsíčního obratu 569 483 000 Kč, tedy přesahuje 500 000 000 Kč.
K námitce dlužníka o nesprávnosti údaje v řádku 06 výkazu zisku a ztrát odvolací soud uvedl, že účetní jednotka má povinnost vést účetnictví tak, aby na jeho základě sestavená účetní závěrka podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky (§7 zákona o účetnictví). Údaj o obratu přesahujícím 500 000 000 Kč vyplývá i z daňového přiznání dlužníka za rok 2010. Pokud „noví majitelé“ zjistili, že tento údaj je nesprávný (článek 6. 2 zprávy o reorganizačním plánu dlužníka ze dne 7. září 2012), a neučinili tomu odpovídající opatření (včetně řešení výše zálohy na odměnu insolvenčního správce, která činila 299 000 Kč), nelze po ukončení reorganizace posuzovat jejich námitky jako opodstatněné.
Dále odvolací soud přisvědčil dlužníku v tom, že J. C. neplnil informační povinnost podle §331 a §354 odst. 2 insolvenčního zákona. Uzavřel, že takové pochybení J. C. nelze považovat za „následný“ důvod ke snížení jeho odměny, protože neplnění této povinnosti mu nebylo v průběhu řízení vytčeno, zálohy na jeho odměnu mu byly řádně hrazeny a reorganizační plán byl řádně splněn. K dlužníkem zpochybňovanému rozsahu a náročnosti činnosti insolvečního správce odvolací soud uvedl, že v případě řešení úpadku reorganizací spočívá činnost insolvenčního správce v činnosti kontrolní a evidenční (§331 a §354 odst. 2 insolvenčního zákona), která představuje „obsah“ výkonu jeho funkce. Z obsahu spisu neplyne (a nebylo ani tvrzeno), že J. C. své povinnosti neplnil. Odvolací soud souhlasil s názorem insolvenčního soudu, že „aktivní“ role insolvenčního správce nastává tehdy, když reorganizace řádně neprobíhá (když není reorganizační plán plněn), k čemuž v dané věci nedošlo. Proto je bez významu dlužníkem provedený výčet aktivních činností insolvenčního správce. Námitku dlužníka, že při určení výše odměny insolvenčního správce mělo být přihlédnuto k tomu, že „insolvence byla způsobena předchozím majitelem a jednatelem“ a současný majitel sehrál klíčovou roli při záchraně dlužníka a úspěšně provedl jeho reorganizaci, vyhodnotil odvolací soud jako nedůvodnou, s tím, že tyto skutečnosti nejsou kritériem pro určení výše odměny.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že v předmětné věci nelze aplikovat vyhlášku č. 398/2013 Sb., účinnou od 1. ledna 2014. K tomu odkázal na výkladové stanovisko č. 5/2011 ze zasedání Expertní pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti České republiky pro insolvenční právo ze dne 22. února 2011, týkající se snížení odměny insolvenčního správce v tzv. „malé“ reorganizaci.
Odvolací soud se vyslovil pro respektování dohody K. M. a J. C. o jejich podílech na odměně, přičemž odměna J. C. představuje částku 7 206 445,60 Kč (za 24 měsíců po rozhodnutí o povolení reorganizace) a odměna K. M. částku 1 201 074,40 Kč (za 4 měsíce po rozhodnutí o povolení reorganizace). Následně odvolací soud - vycházeje z toho, kolik který insolvenční správce již na odměně a hotových výdajích obdržel - konstatoval, že J. C. obdržel na své odměně přeplatek ve výši 899 784,40 Kč, jenž je povinen zaplatit K. M. a doplatek odměny ve výši 2 490 Kč jí uhradí dlužník.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu tyto otázky:
1/ Je odměna insolvenčního správce v reorganizaci, kdy je reorganizační plán dlužníkem plněn, založena na tzv. měsíčním principu, aniž insolvenční správce vykonává konkrétní aktivní činnosti, případně je absence výkonu konkrétních aktivních činností insolvenčního správce v kombinaci s neplněním informační povinnosti dle §354 odst. 2 insolvenčního zákona důvodem pro přiměřené snížení odměny insolvenčního správce podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona?
2/ Jak lze určit odměnu insolvenčního správce v reorganizaci v případě chybné či nesprávné účetní závěrky v ukazateli o obratu dlužníka za rozhodné období?
Ve vztahu k první otázce dovolatel nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho požadavkem na snížení odměny dle §38 odst. 3 insolvenčního zákona. Namítá, že žádal snížení celkové odměny všech insolvenčních správců, zejména odměny J. C. a v tomto měl podporu členů věřitelského orgánu. Podle dovolatele je výčet důvodů ke snížení odměny uvedený v §38 odst. 3 insolvenčního zákona pouze příkladmý. Skutečnost, že J. C. neplnil informační povinnosti dle §354 odst. 2 insolvenčního zákona, byla prokázána.
Dovolatel je přesvědčen, že rozsah skutečné činnosti J. C. neodpovídá přiznané odměně. Dodává, že i odvolacím soudem zmiňované výkladové stanovisko č. 5/2011 (přestože se týká tzv. „malé reorganizace“) hovoří tak, že pro aplikaci §38 odst. 3 insolvenčního zákona je kritériem též „délka doby, rozsah a náročnost vykonávané činnosti insolvenčního správce v reorganizaci“. Jsou zde tedy mimo důvodů pro snížení odměny insolvenčního správce uvedených v §38 odst. 3 insovenčního zákona i další kritéria.
Ve vztahu k druhé otázce dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že otázka nesprávnosti vedení účetnictví dlužníka není v daném případě významná. Vymezuje položky, v nichž byla účetní závěrka za rok 2010 zpracována chybně, a dodává, že údaje o výkonech a výnosech v účetnictví za rok 2010 vysoce převyšují roky předešlé i následné. Uvádí, že v odvolání navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění skutečného obratu za rok 2010. Odvolací soud na tento návrh nereagoval a nezabýval se ani předloženým zápisem o inventarizaci ke dni 31. prosince 2010. Proto nebyla řádně určena výše obratu jako východiska pro výpočet odměny insolvenčního správce v reorganizaci. Podle dovolatele by odměna insolvenčního správce měla vycházet z „reálného objemu obchodů jako určujícího kritéria pro složitost správy ze strany insolvenčního správce“. Již v článku 6. 2 předložené zprávy o reorganizačním plánu dovolatel uvedl, že výsledky hospodaření v roce 2011 byly značně ovlivněny administrativní chybou, která vznikla při evidenci nedokončení výroby z konce roku 2010. Následně nové vedení dlužníka zjistilo další nesprávnosti v účetní závěrce za rok 2010. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil dokazování o skutečné výši obratu, což vede k pochybnostem o východiscích pro určení výše odměny insolvenčního správce. K tomu odkazuje na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, „sp. zn.“ 29 NSČR 27/2010 [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněné pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2011“), které je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Dovolatel míní, že především insolvenční správce měl zpětně prověřit vedení účetnictví a skutečný stav obratu v předmětném období. Lze tedy uvažovat o porušení povinností insolvenčního správce, k němuž měl insolvenční i odvolací soud zaujmout stanovisko a promítnout ho do svého právního názoru při aplikaci §38 odst. 3 insolvenčního zákona.
Dále dovolatel namítá, že insolvenční soud nevydal žádné rozhodnutí o vyplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, nestanovil ani výši zálohy (§38 odst. 4 insolvenčního zákona) a má-li jít o zálohy, lze očekávat, že dojde k jejich vyúčtování podle objektivně stanovených kritérií.
J. C. ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Dovolací námitky uplatněné po skončení reorganizace označuje za účelové. Dále uvádí, že je na odpovědnosti statutárního orgánu dlužníka, aby byla účetní závěrka správná. Přezkoumání správnosti vedení účetnictví a zpracování účetní závěrky nelze v insolvenčním řízení ukládat soudu. Zdůrazňuje, že odvolací soud věc posoudil citlivě i ve vztahu k možné aplikaci §38 odst. 3 insolvenčního zákona a vysvětlil, že specifikované drobné pochybení J. C. nelze vzít jako „následný“ důvod, pro nějž by mělo dojít ke snížení jeho odměny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených otázek jde o věc neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (24. ledna 2018) se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona.
§38 (ve znění účinném od 1. července 2017 do 31. května 2019)
(1) Insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. V případě oddlužení činí výše odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek 25 % výše stanovené prováděcím právním předpisem pro odměnu z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek v konkursu. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.
(2) Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát, nejvýše však 50 000 Kč na odměně insolvenčního správce a 50 000 Kč na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce.
(3) Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval.
(4) Insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně.
(5) Insolvenční správce odvolaný z funkce nebo zproštěný funkce v průběhu insolvenčního řízení provede vyúčtování odměny a hotových výdajů ve zprávě o své činnosti; pro projednání této zprávy platí přiměřeně §304. Umožňuje-li to stav insolvenčního řízení, rozhodne insolvenční soud o schválení této zprávy již v jeho průběhu; jde-li o hotové výdaje insolvenčního správce, náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a vyúčtování vyplacených záloh, učiní tak bez zbytečného odkladu po projednání zprávy. Proti rozhodnutí o schválení takové zprávy mohou podat odvolání insolvenční správce, který zprávu podal, ustanovený insolvenční správce a věřitelé a dlužník, jejichž námitkám proti této zprávě nebylo vyhověno.
(6) Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční správce uloží z měsíčních splátek částku odpovídající jeho odměně a náhradě hotových výdajů za dobu 6 měsíců jako zálohu na úhradu své odměny a náhrady hotových výdajů na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva zřízený za účelem ukládání těchto záloh.
(7) Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis.
§364 (ve znění účinném od 1. července 2017)
(…)
(4) Po skončení reorganizace rozhodne insolvenční soud o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech.
Prováděcím předpisem, na nějž odkazuje §38 odst. 7 insolvenčního zákona, je vyhláška, která se v projednávané věci uplatní [se zřetelem k tomu, že rozhodnutí o povolení reorganizace coby rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§4 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) bylo vydáno 18. ledna 2012] v původním (nenovelizovaném) znění (účinném do 31. prosince 2012); k tomu srov. článek II přechodných ustanovení vyhlášky č. 488/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (účinné od 1. ledna 2013). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2015, či ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016.
Pro další výklad pak jsou rozhodná tato ustanovení vyhlášky, která v uvedeném znění platila do 31. prosince 2013:
§2
Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku reorganizace, náleží insolvenčnímu správci za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena z dvanáctinásobku průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu takto: při obratu do 250 mil. Kč 83 000 Kč, od 250 mil. do 500 mil. Kč 166 000 Kč, od 500 mil. do 750 mil. Kč 249 000 Kč, od 750 mil. do 1 mld. Kč 332 000 Kč, nad 1 mld. Kč 415 000 Kč.
§5
Nelze-li odměnu určit postupem podle §1 až 4, rozhodne o výši odměny insolvenční soud s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce.
§6
Bylo-li v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce, zvláštní insolvenční správce nebo předběžný správce, náleží každému z nich podíl odměny odpovídající zejména délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti.
Otázkou odměny insolvenčního správce v reorganizaci se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:
1/ Je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců, je nezbytné v souladu s §6 vyhlášky č. 313/20007 Sb. nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle ustanovení §1 až §5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. Celkovou odměnu nelze navyšovat jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 NSČR 54/2013, uveřejněné pod číslem 82/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že při určení celkové odměny insolvenčního správce v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací se postupuje dle §2 vyhlášky, podle kterého je třeba pro výpočet odměny zjistit dvě rozhodné skutečnosti, a to výši (sazbu) odměny a počet započatých měsíců od rozhodnutí o povolení reorganizace až do jejího skončení, tedy fakticky do rozhodnutí dle §364 odst. 2 insolvenčního zákona. Pro určení podílů jednotlivých správců činných v průběhu insolvenčního řízení na odměně pak §6 vyhlášky příkladmo vypočítává jednotlivá kritéria, kterými se insolvenční soud musí řídit.
2/ Je-li úpadek dlužníka řešen reorganizací, určuje odměnu insolvenčního správce §2 vyhlášky, a to za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace, ve vazbě na průměrný měsíční obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Potud vyhláška (na rozdíl od způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem) neváže výši odměny na výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (viz §1 odst. 1 a 2 vyhlášky ve spojení s §283 insolvenčního zákona).
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 9/2016, uveřejněné pod číslem 80/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3/ V případě reorganizace lze insolvenčnímu správci poskytovat průběžně zálohy na jeho odměnu a hotové výdaje (§38 odst. 4 insolvenčního zákona), přičemž ty mu typicky poskytne dlužník, jakožto osoba s dispozičním oprávněním (§229 odst. 3 insolvenčního zákona), není-li touto osobou sám insolvenční správce (§354 odst. 4 věta první insolvenčního zákona), který by si v takovém případě zálohy „vyplatil“ sám.
O odměně (a hotových výdajích) pak s konečnou platností rozhodne insolvenční soud usnesením dle §364 odst. 3 insolvenčního zákona; právní mocí tohoto usnesení pohledávka insolvenčnímu správci vznikne. Byly-li dříve v řízení poskytnuty zálohy insolvenčnímu správci, dojde k jejich zúčtování. Současně je toto rozhodnutí pro účastníky insolvenčního řízení závazné, což ve stejném rozsahu platí též pro všechny orgány (srov. §159a odst. 1 a 4 o. s. ř., ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.), a vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté v případném sporu, jímž by se insolvenční správce domáhal po skončení reorganizace zaplacení odměny vůči dřívějšímu insolvenčnímu dlužníku; usnesení dle §364 odst. 3 insolvenčního zákona je exekučním titulem.
Je-li v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců (předběžných správců, oddělených správců, zástupců insolvenčního správce) a některý z nich obdrží na záloze na odměnu více, než kolik mu náleží určený podíl na celkové odměně insolvenčního správce, a zbylým správcům je třeba jejich podíly na odměně vyplatit či v případě existujících záloh doplatit, je insolvenční soud i bez návrhu oprávněn v usnesení o určení odměny (a hotových výdajů) zavázat takového insolvenčního správce k povinnosti zaplatit až do výše přeplatku zčásti nebo zcela podíly na odměně (či jejich dosud neuspokojené části) zbylým správcům. Jde o analogickou aplikaci §364 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s §6 vyhlášky.
K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 NSČR 79/2017.
V projednávané věci soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud na rozhodnutí o určení odměny insolvenčního správce aplikovaly §2 vyhlášky ve znění účinném do 31. prosince 2012. Vyhláška je v intencích §38 insolvenčního zákona oním zvláštním předpisem, podle kterého se odměna insolvenčního správce stanoví, a to i na základě zmocnění obsaženého v §431 písm. b/ insolvenčního zákona (k tomu srov. R 64/2011).
Ustanovení §2 vyhlášky uvádí, že insolvenčnímu správci náleží odměna za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace. Jako základ pro výpočet odměny insolvenčního správce určuje dvanáctinásobek průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu a vymezuje jednotlivá pásma obratu pro určení měsíční odměny.
Je tedy zjevné, že v případě, kdy je úpadek dlužníka řešen reorganizací, je odměna insolvenčního správce stanovena paušální měsíční částkou, která je vázána na výši průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Potud vyhláška neváže výši odměny na konkrétní činnosti, které insolvenční správce vykonává v průběhu reorganizace.
Je tomu tak proto, že insolvenční správce je povinován (zásadně) činnostmi předvídanými §354 insolvenčního zákona. Toto řešení má insolvenčního správce motivovat k tomu, aby v souladu s §331 insolvenčního zákona dohledem a další činností přispíval k co nejefektivnějšímu průběhu reorganizace. Konstrukce vyhlášky vychází z předpokladu standardního průběhu reorganizace, bez ohledu na aktivní či pasivní činnost insolvenčního správce.
Dovolatel má pravdu v tom, že i odměnu insolvenčního správce při reorganizaci stanovenou dle §2 vyhlášky lze přiměřeně snížit podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona. V dané věci však tento postup není na místě, když neplnění informační povinnosti J. C. nemělo žádný vliv na úspěšnou restruktualizaci dlužníka a insolvenční soud je ani J. C. nevytýkal.
Důvodná není ani námitka nesprávné účetní závěrky.
Odvolací soud nijak nepochybil, když dovodil, že po ukončení reorganizace nejsou již námitky o chybných údajích v účetní závěrce opodstatněné. V odůvodnění napadeného usnesení též vysvětlil, že povinností účetní jednotky je vést účetnictví tak, aby na jeho základě sestavená účetní závěrka podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Dodal, že údaj o obratu přesahujícím 500 000 000 Kč vyplývá i z daňového přiznání dlužníka za rok 2010.
Tvrzením, že do účetnictví za rok 2010 byly nesprávně zahrnuty vystavené faktury v celkové výši 28 021 483,79 Kč a nesprávně bylo také účtováno o stavu zásob, dovolatel zpochybňuje účetní závěrku za rok 2010 v ukazateli o obratu dlužníka za rozhodné období. Snaží se tak dosáhnout jiné výše měsíční odměny insolvenčního správce (namísto částky 249 000 Kč částky 166 000 Kč). To však po splnění reorganizačního plánu není možné.
Je sice pravdou, že dovolatel již v článku 6. 2 zprávy o reorganizačním plánu konstatoval (jak tvrdí v dovolání), že výsledky hospodaření v roce 2011 byly značně ovlivněny administrativní chybou. Tento text má však podobu pouhého upozornění, bez bližší specifikace konkrétních údajů. Navíc, v článku 6. 2 zprávy o reorganizačním plánu dovolatel též uvádí, že J. C. „se vyplácí odměna za období od 6. ledna 2012 do současnosti v měsíční výši 299 000 Kč včetně DPH“.
V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že zprávu o reorganizačním plánu předložil dovolatel insolvenčnímu soudu 7. září 2012 a reorganizační plán byl schválen 15. listopadu 2012. Dovolatel tedy mohl (a měl k tomu prostor) zjištěné skutečnosti zpochybnit a uvést je do souladu se skutečným stavem.
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že dovolání ani potud není opodstatněné.
Dovolatelem zmiňovaný §5 vyhlášky se nepoužije, neboť toto ustanovení dopadá na situace, kdy nelze odměnu určit postupem podle §1 až 4 vyhlášky; o tento případ však v dané věci nejde, když (celkovou) odměnu insolvenčního správce lze stanovit právě podle §2 vyhlášky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu