ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.84.2018.1
KSCB 27 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 84/2018-B-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 157/4, PSČ 370 01, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání věřitele č. 1 LXR consulting s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Lovosická 711/30, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 24120898, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, č. j. KSCB 27 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, č. j. KSCB 27 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dále se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2017, č. j. KSCB 27 INS XY.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. ledna 2016, č. j. KSCB 27 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) schválil konečnou zprávu insolvenčního správce (JUDr. Jiřího Zoubka) ze dne 19. listopadu 2015, podle níž činily:
1. celkové příjmy ze zpeněžení majetkové podstaty dlužníka L. K. 88 467 Kč,
2. celkové výdaje z majetkové podstaty (bez odměny insolvenčního správce) 0 Kč,
3. plnění zajištěným věřitelům 0 Kč,
4. k vyplacení nezajištěným věřitelům 43 467 Kč, což činí 100% míru uspokojení (bod I. výroku),
a schválil vyúčtování odměny insolvenčního správce ve výši 45 000 Kč (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Věřitel č. 1 (LXR consulting s. r. o.) přihlásil do insolvenčního řízení nezajištěné pohledávky v celkové výši 36 801 Kč, přičemž je uplatnil jako vykonatelné na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně dne 4. listopadu 2011, č. j. 21 Cm 450/2011-11, jenž nabyl právní moci dne 26. dubna 2012 (dále jen „směnečný platební rozkaz“).
2/ Insolvenční správce tyto pohledávky zařadil do seznamu přihlášených pohledávek jako vykonatelné a takto je i přezkoumal.
3/ Na přezkumném jednání konaném dne 7. října 2013, jehož se věřitel č. 1 nezúčastnil, popřel insolvenční správce a dlužník „doložku vykonatelnosti“ na směnečném platebním rozkazu a pravost všech pohledávek věřitele č. 1. Na jednání insolvenční soud nevydal usnesení o tom, zda jde o pohledávky vykonatelné.
4/ Věřitel č. 1 byl poučen o povinnosti podat žalobu na určení pravosti pohledávek. Insolvenční správce žalobu na popření vykonatelných pohledávek věřitele č. 1 nepodal.
5/ Rozsudkem ze dne 17. února 2014, č. j. 32 ICm XY, insolvenční soud zamítl žalobu věřitele č. 1 proti insolvenčnímu správci na určení „popřených vykonatelných pohledávek“, a to s odůvodněním, že šlo o pohledávky vykonatelné a tudíž žalobce (věřitel č. 1) nebyl oprávněnou osobou k podání této žaloby; tou měl být insolvenční správce (dále jen „rozsudek“).
6/ Dne 21. května 2014 sdělil insolvenční soud přípisem (B-7) insolvenčnímu správci, že z předmětného rozsudku je zřejmé, že pohledávky věřitele č. 1 byly zjištěny.
7/ Dne 19. listopadu 2015 předložil insolvenční správce konečnou zprávu a vyúčtování své odměny a svých hotových výdajů. Proti nim podal dlužník námitky (doručené insolvenčnímu soudu 25. listopadu 2015), přičemž zejména namítal, že pohledávky věřitele č. 1 nemohou být uspokojovány, neboť nebyly zjištěny. Navrhoval, aby v rámci konečné zprávy byl uspokojen pouze zbývající věřitel (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky; dále jen „věřitel č. 2“) a přebytek byl vyplacen dlužníku.
8/ K výzvě insolvenčního soudu insolvenční správce dne 3. prosince 2015 sdělil, že sporné pohledávky byly zjištěny, a proto je zařadil do konečné zprávy jako pohledávky, které je třeba uhradit v rámci rozvrhu. Námitky dlužníka neakceptoval jako nedůvodné a sdělil, že konečnou zprávu nebude upravovat.
9/ Dne 15. ledna 2016 proběhlo jednání o konečné zprávě. Insolvenční správce při něm uvedl, že se řídil přípisem insolvenčního soudu ze dne 21. května 2014.
Na tomto základě insolvenční soud, cituje §191 odst. 2 poslední větu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), považoval pohledávky věřitele č. 1 za vykonatelné. Přitom zohlednil, že sporné pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a insolvenční správce je jako vykonatelné přezkoumal a zařadil na seznam přihlášených pohledávek. Dále vzal v úvahu absenci usnesení insolvenčního soudu o nevykonatelnosti pohledávek. Na „stav“ pohledávek nemělo dle insolvenčního soudu vliv nesprávné poučení o povinnosti podat žalobu na určení jejich pravosti. K rozsudku uvedl, že žaloba byla zamítnuta proto, že ji podala neoprávněná osoba a nešlo tedy „o zamítnutí návrhu na určení popřené vykonatelné pohledávky z hmotněprávních důvodů“.
Insolvenční soud tak uzavřel, že pohledávky byly přihlášeny i přezkoumány jako vykonatelné, insolvenční správce žalobu „na určení popřené vykonatelné pohledávky“ nepodal a pohledávka tak byla zjištěna dle §201 odst. 2 insolvenčního zákona, o čemž insolvenční soud také informoval insolvenčního správce. Na tomto základě insolvenční soud neměl námitky dlužníka za důvodné a rozhodl, že v insolvenčním řízení budou uspokojeni oba věřitelé.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. 4. výroku tak, že k vyplacení nezajištěnému věřiteli č. 2 zbývá 6 666 Kč, což činí míru uspokojení ve výši 100%. Přitom zohlednil, že usnesení insolvenčního soudu bylo správně vydáno dne 15. ledna 2017.
Odvolací soud předeslal, že insolvenční soud nesprávně aplikoval §191 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014, ačkoli to nebylo na přezkumném jednání dne 7. října 2013 použitelné. Měl být aplikován §191 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, které neupravovalo procesní situaci, ve které insolvenční správce „popřel vykonatelnost“ pohledávky. Zmíněnou procesní situaci pro právní úpravu do 31. prosince 2013 vyřešila judikatura. K tomu poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněného pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Odvolací soud konstatoval, že při přezkumném jednání dne 7. října 2013 insolvenční správce a dlužník „popřeli i vykonatelnost“ pohledávek, přičemž insolvenční soud odkázal výslovně na R 105/2013 a uložil insolvenčnímu správci zaslat (věřiteli č. 1) vyrozumění o popření nevykonatelných pohledávek. Věřitel č. 1 tedy postupoval správně, jestliže podal včas žalobu proti insolvenčnímu správci. K tomu odvolací soud poznamenal, že insolvenční správce pochybil, když nevyrozuměl věřitele č. 1 o nutnosti podat žalobu i proti dlužníku, v důsledku čehož dosud věřiteli č. 1 neuplynula lhůta k podání žaloby proti dlužníku o určení pravosti pohledávek.
Odvolací soud nicméně zdůraznil, že podstatnou byla skutečnost, že žaloba o určení pravosti pohledávek podaná proti insolvenčnímu správci byla zamítnuta. V důsledku toho nebyly předmětné pohledávky zjištěny (a contrario §201 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona). Na této skutečnosti neměnilo nic ani to, že věřitel č. 1 nepodal žalobu proti dlužníku; i kdyby tak učinil, pravomocně neuspěl proti insolvenčnímu správci a jeho pohledávky jsou tak „definitivně nezjištěny“.
Věřitel č. 1 napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, anebo které mají být dovolacím soudem posouzeny „jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že „vysloví, že podaný návrh žalobce ze dne 5. listopadu 2013 se odmítá a pohledávka žalobce je v plném rozsahu zjištěna“, případně aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především namítá překvapivost a nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí. Má za to, že odvolací soud se tak odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nálezu ze dne 16. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, nálezu ze dne 29. března 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či usnesení ze dne 24. května 2016, sp. zn. III. ÚS 3558/15, jež jsou dostupné na webových stránkách Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Současně vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval množstvím nesrovnalostí v celém řízení. Namítá zneužití „institutu popření doložky vykonatelnosti“ insolvenčním správcem a dlužníkem, protože tím byl účelově zatížen důkazním břemenem v incidenčním sporu. Dovolatel tak musel sám iniciovat určení svých pohledávek. Dále uvádí, že insolvenčním soudem nebyl respektován jeho vlastní právní závěr obsažený v rozsudku, podle kterého šlo o vykonatelné pohledávky, žaloba byla podána neoprávněnou osobou a pohledávky tím byly zjištěny. Podle dovolatele měla být žaloba odmítnuta podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť ji měl podat insolvenční správce. Zmíněný rozsudek považuje za zmatený a vnitřně rozporný. Nikdo však proti němu nepodal odvolání, což dovolatel vytýká zejména dlužníku, který tak nevyužil včas „právo podat námitky proti zjištění pohledávky“.
Odvolací soud podle dovolatele také nevzal v potaz délku doby, která uplynula od vydání rozsudku, nezohlednil, že dovolatel v ničem nepochybil a dokonce napravil chybu insolvenčního správce tím, že sám podal žalobu. Nemůže jít k jeho tíži, že ta nebyla správně odmítnuta. Dále odvolací soud pominul sdělení insolvenčního soudu, že pohledávky dovolatele byly zjištěny.
Dovolatel má za to, že mu byla fakticky upřena procesní obrana proti popření jeho vykonatelných pohledávek a tím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a práva na rovnost účastníků řízení. Současně je přesvědčen, že je třeba podrobit novému přezkoumání jeho návrh na určení popřených vykonatelných pohledávek, protože o popření vykonatelných pohledávek dodnes nebylo „hmotně-právně“ rozhodováno.
Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, a ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014, uveřejněných pod čísly 21/2013, 92/2014 a 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K tomu dále srov. (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při vydání napadeného usnesení odchýlil od níže uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání usnesení o schválení konečné zprávy (15. ledna 2016) jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná dále citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017.
Podle §302 insolvenčního zákona v závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. Předložení konečné zprávy nebrání, jestliže a/ dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy, b/ se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat (odstavec 1). Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména a/ přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá, b/ přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé, c/ přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo, d/ uvedení majetku, který nebyl zpeněžen, s odůvodněním, proč k tomu došlo, e/ výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo, f/ přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu, g/ přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení (odstavec 2). Konečná zpráva insolvenčního správce musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, a v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce (odstavec 3). Ke dni sestavení konečné zprávy sestaví insolvenční správce účetní závěrku (odstavec 4).
Ustanovení §303 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu i vyúčtování své odměny a výdajů.
Z §304 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu insolvenčního správce a jeho vyúčtování a odstraní po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v ní obsažené (odstavec 1). O konečné zprávě insolvenčního správce po její úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že ji zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 15 dnů od zveřejnění konečné zprávy v insolvenčním rejstříku mohou proti ní podat námitky; námitky se podávají u insolvenčního soudu dvojmo s tím, že jedno vyhotovení se doručuje insolvenčnímu správci k vyjádření (odstavec 2). K projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování nařídí insolvenční soud jednání. Termín a místo tohoto jednání zveřejní insolvenční soud vyhláškou; předvolání k tomuto jednání insolvenční soud zvlášť doručí insolvenčnímu správci, dlužníku, věřitelům a státnímu zastupitelství, kteří podali námitky proti konečné zprávě, a věřitelskému výboru. (odstavec 3). Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce projedná insolvenční soud námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě toho rozhodne buď tak, že a/ schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné, b/ nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah, c/ odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí (odstavec 4). Nebyly-li podány námitky proti konečné zprávě, může insolvenční soud vydat rozhodnutí podle odstavce 4 i bez nařízení jednání (odstavec 5). Rozhodnutí podle odstavců 4 a 5 doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, o jejichž námitkách bylo rozhodováno. Odvolání proti těmto rozhodnutím mohou podat insolvenční správce a věřitelé a dlužník, jejichž námitkám nebylo vyhověno (odstavec 6).
Podle §408 odst. 4 insolvenčního zákona poté, co insolvenční správce zpeněží majetek, který podléhá oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, se v insolvenčním řízení dále postupuje podle ustanovení tohoto zákona o konečné zprávě a rozvrhu v konkursu.
V rovině skutkových reálií dané věci Nejvyšší soud úvodem připomíná, že v předmětném insolvenčním řízení byl úpadek dlužníka řešen oddlužením (srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. července 2013, č. j. KSCB 27 INS XY) ve formě zpeněžení majetkové podstaty dlužníka (srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. KSCB 27 INS XY), což má vliv též na posuzování účinků popěrného úkonu dlužníka (srov. §192 odst. 1 a 3 a §410 insolvenčního zákona v rozhodném znění).
Jak Nejvyšší soud shrnul [ve vazbě na „konkursní“ judikaturu k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)] v důvodech svého usnesení ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 118/2016, uveřejněného pod číslem 134/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 134/2017“), pro usnesení o schválení konečné zprávy a pro rozvrhové usnesení i v insolvenčních poměrech platí, že:
1/ Konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek (insolvenčních) věřitelů; o tom rozhoduje insolvenční soud v rozvrhovém usnesení.
2/ Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří (při jeho normálním průběhu) k závěrečným úkonům insolvenčního řízení, v němž je dlužníkův úpadek řešen konkursem. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení majetkové podstaty se rozdělí mezi (insolvenční) věřitele podle pravidel stanovených v §306 a §307 insolvenčního zákona. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí.
Pro poměry upravené insolvenčním zákonem rovněž platí, že konečná zpráva má obsahovat též výsledky přezkumných jednání a incidenčních sporů. Skutečnost, že insolvenční správce v soudem pravomocně schválené konečné zprávě interpretoval výsledky incidenčních sporů způsobem odlišným od skutečného obsahu pravomocných soudních rozhodnutí o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky, nezbavuje tato rozhodnutí účinků předjímaných §201 odst. 4 insolvenčního zákona. Věřitel, jemuž se má podle výsledků incidenčního sporu dostat na úhradu jeho pohledávky v rozvrhu jiné částky, než která je uvedena v rozvrhovém usnesení, je oprávněn žádat odvolací soud v rámci odvolání proti rozvrhovému usnesení o věcný přezkum správnosti rozvrhu i z pohledu výsledků incidenčních sporů. Totéž platí, je-li (i bez popěrných úkonů a jimi vyvolaných sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky) výsledek přezkumného jednání o pohledávce konkrétního (insolvenčního) věřitele v soudem pravomocně schválené konečné zprávě interpretován v rozporu se skutečnými výsledky přezkumného jednání o pohledávce. Odvolací soud nemůže omezit odvolací přezkum těchto námitek na konstatování, že (insolvenční) věřitel je mohl uplatnit (nebo že je uplatnil) námitkami proti konečné zprávě. Srov. k tomu (v judikatuře k §29 ZKV) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 49, jehož se R 134/2017 rovněž dovolává (byť v jiných souvislostech). Pro poměry insolvenčního zákona tento závěr posiluje též dikce §302 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
V takto ustaveném judikatorním a legislativním rámci je tedy zřejmé, že odvolací soud (potažmo i soud insolvenční) se neměl v usnesení o schválení konečné zprávy (a vyúčtování hotových výdajů a odměny insolvenčního správce) zabývat mírou uspokojení jednotlivých věřitelů, tedy ani posuzovat námitky dlužníka v tomto směru. Jeho výtky založené na argumentu, zda pohledávka věřitele č. 1 byla zjištěna a zda má být v insolvenčním řízení vůbec uspokojena, měly být posuzovány až následně v rozvrhovém usnesení, které mělo být vydáno po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy (viz §306 odst. 1 ve spojení s §408 odst. 4 insolvenčního zákona).
Uvedené lze tedy shrnout tak, že jakkoliv platí, že konečná zpráva má vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, jakož i v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce (srov. dikci §302 odst. 3 insolvenčního zákona), podstatou konečné zprávy je přehled o příjmech a výdajích z majetkové podstaty (pohledávkách za majetkovou podstatou a pohledávkách postavených jim na roveň) a údaj o tom, jaká částka je k dispozici pro rozvrh. Označení věřitelů s údajem o (předpokládané) míře uspokojení jejich pohledávek v rozvrhu je obsaženo v konečné zprávě toliko jako údaj doplňující (orientační), neboť to, kteří z věřitelů, jejichž pohledávky prošly přezkumem, a v jakém rozsahu budou z výtěžku zpeněžení uspokojeni, je vyhrazeno rozvrhu. V něm je prostor pro řešení případných sporů o interpretaci výsledku přezkumu a incidenčních sporů. To platí i pro oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty (viz §408 odst. 4 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že odvolací soud pochybil, když změnil usnesení insolvenčního soudu o schválení konečné zprávy tak, že částku určenou k vyplacení nezajištěným věřitelům ve výši 43 467 Kč (určenou jako celkový příjem ze zpeněžení majetkové podstaty po odečtení odměny insolvenčního správce) korigoval podle toho, jakým způsobem interpretoval výsledky přezkumu pohledávek přihlášených věřitelů. Taková úprava konečné zprávy nemá oporu v insolvenčním zákoně a odvolací soud svým postupem v podstatě (nepřípustně) předjímal výsledek rozvrhového usnesení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že by měla být část výtěžku zpeněžení vrácena dlužníkovi.
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto už z těchto důvodů nesprávné.
Nejvyšší soud s ohledem na to, jaký byl následný průběh insolvenčního řízení, v zájmu předejití dalším sporům pokládá za nezbytné vyjádřit se k závěrům soudů nižších stupňů při posuzování výsledku přezkumu pohledávky dovolatele.
Z insolvenčního spisu plynou následující skutečnosti:
1/ Dovolatel uplatnil svou přihláškou celkem 4 nezajištěné pohledávky v souhrnné výši 36 801 Kč – č. 1 ve výši 13 316 Kč (směnečnou jistinu 12 405 Kč a směnečný úrok 911 Kč), č. 2 ve výši 87 Kč jako směnečnou odměnu a č. 3 ve výši 15 952 Kč jako náklady řízení. Tyto tři pohledávky uplatnil jako vykonatelné na základě směnečného platebního rozkazu. Pohledávku č. 4 uplatnil ve výši 7 446 Kč z titulu odměny advokáta za zastupování v exekučním řízení k vymožení pohledávek dle směnečného platebního rozkazu, a to jako nevykonatelnou.
2/ Takto byly pohledávky zařazeny insolvenčním správcem do seznamu přihlášených pohledávek a insolvenčním soudem čteny při přezkumném jednání.
3/ Na přezkumném jednání konaném dne 7. října 2013 popřel pohledávky dovolatele insolvenční správce i dlužník. Dlužník předložil písemné vyhotovení popření, které je připojeno k protokolu z přezkumného jednání (B-4/4); insolvenční správce se s popřením dlužníka na přezkumném jednání ztotožnil. Oba popřeli všechny pohledávky dovolatele co do pravosti, výše a „doložky vykonatelnosti“. Z obsahu protokolu a jeho příloh plyne, že pohledávky věřitele byly popřeny jako nevykonatelné. S ohledem na R 105/2013 vyhlásil insolvenční soud usnesení, jímž uložil insolvenčnímu správci vyrozumět dovolatele o popření jeho nevykonatelných pohledávek dlužníkem a insolvenčním správcem, a to do měsíce od jednání. Přezkumného jednání se nezúčastnil žádný věřitel.
4/ Insolvenční správce odeslal dne 15. října 2013 dovolateli vyrozumění o popření jeho pohledávek datované dnem 11. října 2013. Dovolateli mělo být doručeno dne 17. října 2013. Dovolatel jím měl být vyrozuměn o popření všech 4 nevykonatelných pohledávek insolvenčním správcem a dlužníkem, přičemž důvody popření byly připojeny. Poučil jej o tom, že nepodá-li žalobu na určení pravosti, výše a pořadí popřené pohledávky proti insolvenčnímu správci včas, nebude k jeho pohledávce nadále v insolvenčním řízení přihlíženo, dále o tom, jakých skutečností se může v žalobě dovolávat a nakonec o lhůtě k podání žaloby.
5/ Dovolatel podal dne 5. listopadu 2013 (pouze) proti insolvenčnímu správci žalobu na určení, že má za dlužníkem pohledávky z titulu nezaplacené směnky ve výši 36 801 Kč. Řízení bylo vedeno insolvenčním soudem pod sp. zn. 32 ICm XY.
6/ Rozsudkem byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu. Insolvenční soud se podle odůvodnění zabýval pouze vykonatelností pohledávek, přičemž dospěl k závěru, že „směnečná pohledávka žalobce vykonatelná je“. Výslovně uvedl, že „právní závěr soudu je takový, že to nebyl žalobce, který by měl žalovat na určení pohledávky ve smyslu §198 insolvenčního zákona, ale že to byl právě insolvenční správce, který měl dle §199 odst. 1 tohoto zákona popírat vykonatelnou pohledávku. Protože tak neučinil, je tato pohledávka ve smyslu §201 odst. 2 insolvenčního zákona zjištěna. K této incidenční žalobě nebyl dán důvod, a proto soud žalobu zamítl.“ Žádná ze stran nepodala odvolání a rozsudek nabyl právní moci dne 3. dubna 2014.
7/ Ve zprávě ze dne 16. května 2014 (B-6) insolvenční správce žádal insolvenční soud o vysvětlení, jak má chápat rozsudek, který považuje za paradoxní pro rozpor výroku a odůvodnění, neboť si nebyl jistý, zda jsou pohledávky dovolatele zjištěny nebo popřeny. Současně sdělil, že dlužník měl věc za uzavřenou v jeho prospěch.
8/ Na to reagoval insolvenční soud přípisem ze dne 21. května 2014 (B-7), ve kterém uvedl, že vzhledem k rozsudku je zřejmé, že pohledávky dovolatele byly zjištěny.
9/ Následně insolvenční správce pracuje již s tím, že pohledávky dovolatele byly zjištěny. Pouze dlužník měl za to, že pohledávka dovolatele byla účinně popřena.
Na tomto základě lze shrnout, že dovolatel uplatnil nezajištěné pohledávky, přičemž tři z nich jako vykonatelné a jednu jako nevykonatelnou (což je zjevně v celém řízení přehlíženo). Na přezkumném jednání je insolvenční soud měl za nevykonatelné, a proto i insolvenčnímu správci v duchu závěrů R 105/2013 uložil, aby dovolatele vyrozuměl o popření jeho pohledávek insolvenčním správcem a dlužníkem.
Insolvenční správce dovolateli sice odeslal vyrozumění o tom, že pohledávky popřel on i dlužník, avšak v poučení již neuvedl, že incidenční žaloba musí být podána i proti dlužníku, aby mohl být věřitel úspěšný ve zjištění svých pohledávek [k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněný pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2016“)]. Nepostupoval tak dle §410 ve spojení s §197 odst. 2 insolvenčního zákona a §13 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona.
Přesto dovolatel podal včasnou incidenční žalobu, avšak pouze proti insolvenčnímu správci. S ohledem na absenci poučení o nutnosti podat žalobu i proti dlužníku, zůstal popěrný úkon dlužníka nedořešen a dovolateli dokonce ještě ani nezapočala běžet lhůta pro podání žaloby proti dlužníku (viz např. mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve spojení s R 33/2016).
Nejvyšší soud se s odvolacím soudem neshoduje ani v interpretaci výsledku řízení o žalobě na určení pravosti pohledávky, kterou dovolatel podal proti insolvenčnímu správci. Závěr, že v důsledku zamítnutí žaloby se prosadily účinky popření insolvenčního správce a není tak dále důvod zabývat se popřením dlužníka, v poměrech dané věci neobstojí.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že ačkoli je podle §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, je pro zjištění, o čem soud rozhodl ve výroku rozhodnutí, významné též odůvodnění rozhodnutí. To platí zejména v případě zamítavého výroku, který je nutné posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. K tomu viz z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z odůvodnění rozsudku plyne, že insolvenční soud posuzoval pouze účinky popření „doložky vykonatelnosti“, přičemž uzavřel, že směnečná pohledávka je vykonatelná. Z toho dovodil, že dovolatel nebyl osobou oprávněnou podat incidenční žalobu a jeho pohledávky jsou tak zjištěny ve smyslu §201 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť insolvenční správce sám žalobu nepodal. Z tohoto závěru vycházel i dovolatel a nepodal proti rozsudku odvolání, neboť byl přesvědčen, že se snahou o zjištění svých pohledávek uspěl. (Oproti mínění dovolatele nemohl podat odvolání dlužník, neboť ten nebyl účastníkem incidenčního sporu).
Insolvenční soud se tedy zabýval toliko vykonatelností popřené pohledávky a aktivní legitimací k podání incidenční žaloby. To, že žalobu nepodal insolvenční správce, vyhodnotil tak, že vykonatelné směnečné pohledávky dovolatele byly zjištěny; nadto se nijak nevypořádal s nevykonatelnou pohledávkou č. 4.
Z rozsudku tak nelze dovodit, že zamítnutí žaloby v tomto konkrétním případě způsobuje neúspěch dovolatele v incidenčním sporu. Podle odůvodnění rozsudku insolvenční soud v podstatě zamítl žalobu proto, že byla podána neoprávněnou osobou (bez ohledu na to, zda je tento závěr správný). Jeho další úvaha (že se pohledávka v insolvenčním řízení považuje za zjištěnou) jde nad rámec výroku rozhodnutí.
Lze tak shrnout, že popěrné úkony dlužníka i insolvenčního správce zůstaly (oproti opačnému mínění soudů nižších stupňů) nedořešeny. Uvedená skutečnost brání tomu, aby insolvenční soud mohl po pravomocném schválení konečné zprávy přistoupit k vydání rozvrhového usnesení.
Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud navíc nesprávně opravil datum vydání usnesení insolvenčního soudu, neboť přehlédl, že konečná zpráva byla schválena na jednání dne 15. ledna 2016, jak plyne z protokolu o tomto jednání (B-20). Protokol byl sice zveřejněn v insolvenčním rejstříku až 27. února 2017 po přepisu provedeném dne 24. února 2017 (způsobeno prodlevou při přebírání spisu jiným soudcem – viz B-21 a B-22), ale jednání proběhlo skutečně již dne 15. ledna 2016. Datum 15. ledna 2017 nemá s konečnou zprávou podle obsahu spisu žádnou spojitost.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadené rozhodnutí a spolu s ním také navazující závislé usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2017, č. j. KSCB 27 INS XY, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení, zprostil funkce insolvenčního správce a dlužníka ve smyslu §414 insolvenčního zákona osvobodil od placení zbytku dluhů, a věc podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zbývá dodat, že v dalším průběhu řízení, po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, insolvenční soud (poté, co se dořeší shora popsané a dosud nevypořádané popěrné úkony) přistoupí k vydání rozvrhu (§306 odst. 1 ve spojení s §408 odst. 4 insolvenčního zákona). Případné již provedené úhrady věřiteli č. 2 budou zohledněny při provádění rozvrhu; v případě, že pohledávka tohoto věřitele zanikla jen na základě zrušeného usnesení odvolacího soudu, bude zahrnuta do rozvrhu, ale nebude již znovu uspokojována. Teprve poté bude moci insolvenční soud znovu rozhodnout o splnění oddlužení a posuzovat, zda byly splněny podmínky pro přiznání osvobození od zbytku dluhů.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i insolvenční soud) závazný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu