ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1592.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1592/2019-752
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2020 o dovolání, které podala obviněná B. N. T., nar. XY, trvale bytem XY, okres Litoměřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 5 To 288/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 69/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 5 T 69/2018, byla obviněná B. N. T. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byla podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Česká republika – Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, částku ve výši 26.790 Kč.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 5 To 288/2019, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 9. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná namítla, že vykazování jízdních nákladů realizovala na základě měsíčního vyúčtování, kdy způsob provedení vyúčtování prováděla podle poučení služebně nadřízeného funkcionáře D. Z. a po konzultaci s pracovnicí ekonomického odboru Správy logistického zabezpečení paní E. C. Obviněná poukázala na absenci hmotněprávní normy, která by stanovila způsob, jakým má být prováděno vyúčtování jízdních náhrad příslušníků PČR zařazených u Kriminalistického ústavu v Praze. Z obsahu svědeckých výpovědí vyplynulo, že PČR ani Ministerstvo vnitra nemělo v rozhodném období zpracovánu metodiku způsobu uplatnění nároku na jízdní výdaje příslušníků PČR, kdy nárok na náhradu jízdních výdajů byl uplatňován tak, že daný příslušník bez ohledu na způsob zvoleného dopravního prostředku, kterým fakticky vykonal cestu do místa výkonu práce, byl kompenzován finančně tak, že se mu proplácela jízdenka v hodnotě jízdného vlakem ČD, II. třídy. Pro výpočet výše náhrady jízdních výdajů z pohledu začátku a konce cesty bylo vždy bráno v úvahu trvalé bydliště příslušníka a místo služebního výkonu a to bez ohledu na faktickou podobu cesty, tedy místo, ze kterého příslušník vyjížděl do zaměstnání a do kterého se ze zaměstnání vracel. O nároku na náhradu jízdních výdajů bylo rozhodováno rozkazem nadřízeného funkcionáře, kdy příslušník PČR nemohl náhrady jízdních výdajů vykazovat jinak než v souladu s tímto rozkazem. Další pochybení soudů spatřuje obviněná v nesprávném hmotněprávním posouzení existence rodinné domácnosti a tudíž i faktického bydliště v XY u Prahy. V řízení podle ní nebyly shromážděny dostatečné důkazy, že by šlo o rodinnou domácnost ve smyslu občanského zákoníku. Obviněná rovněž namítla, že nebyla soudem řádně zohledněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nikdy nejednala v úmyslu, byť nepřímém, s cílem podvodně se obohatit při vyúčtování jízdních výdajů na úkor poškozené. Její jednání nelze hodnotit ve smyslu zásady in dubio pro reo jinak, než jako nedorozumění či nejasný výklad interních předpisů. Obviněná vyvinula veškeré možné úsilí k tomu, aby předešla vzniku škody, když se opakovaně dotazovala u svých nadřízených či kompetentních pracovních Ekonomického odboru SLZ na metodiku a způsob výpočtu jízdních výdajů.
4. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání a aby z jeho podnětu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 5 To 288/2019, zrušil a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) uvedla, že obviněná v dovolání poukázala na svoji setrvalou obhajobu s tím, že je podporována důkazy, konkrétně pak svědectvími osob, které se otázkou náhrady cestovních nákladů vynaložených do místa jejího služebního zařazení z titulu svých pracovních funkcí zabývaly. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že obviněná napadla způsob vyhodnocení důkazního stavu věci. Nenamítla ale žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací a pohybuje se tak zjevně mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. Relevantně obviněná namítla pouze to, že nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu státní zástupkyně uvedla, že v dané věci nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost, která by uplatnění trestní represe vůči obviněné vylučovala. Obviněná pouze vyslovila názor, že na její straně nelze dovodit předepsanou formu jejího zavinění. Neuvedla však, že by se její zaviněné protiprávní jednání vyznačovalo natolik sníženou mírou společenské škodlivosti, že by byla na místě aplikace principu ultima ratio. Touto otázkou se zabývaly již oba ve věci činné soudy.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř. ), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
8. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Jestliže obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak lze v obecné rovině k tomuto důvodu dovolání uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí, není-li zjištěn případ tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
11. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
12. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné dále připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
14. Dovolací námitky obviněné uplatněné v rámci uplatněného dovolacího důvodu jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byla uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše citovaného obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná je přesvědčena, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno.
15. S ohledem na obsah dovolání obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve konstatovat, že obviněná jako dovolatelka do značné míry kopíruje svoji obhajobu uplatněnou před oběma nižšími soudy, což vyplývá z konfrontace této její obhajoby a obsahem dovolání a jednotlivých námitek. S ohledem na toto zjištění proto musí Nejvyšší soud nejprve konstatovat, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 27 až 30 rozsudku) a odůvodnění usnesení odvolacího soudu (body 14 až 20) přitom plyne jak to, že obviněná zastává stále stejnou skutkovou verzi, tak i to, že oba soudy se takto jí uplatňovanou obhajobou zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly.
16. Jakkoliv tedy obviněná uplatňuje stále stejnou obhajobu, lze k této (v rámci mezí dovolacího přezkumu) uvést následující.
17. Obviněná po celou dobu trestního řízení vytýkané jednání popírá a namítá, že si není vědoma žádného svého úmyslného protiprávního jednání, neboť si vždy počínala a jednala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v kontextu toho, co je dovoleno zákony. Obviněná zdůrazňovala, že svůj postup při nárokování cestovného řádně konzultovala s příslušnými osobami u policie, a jelikož jí nikdo neřekl, že by něco dělala v rozporu se zákonem, tak účtovala cesty ze svého trvalého bydliště, ačkoliv sama u hlavního líčení uvedla, že dojížděla i z jiného místa. Uvedla, že celá tato situace vznikla mimo jiné díky nejasným ustanovením zákona.
18. Tuto její obhajobu je však nutné konfrontovat se skutkovými závěry obou nižších soudů ohledně zjištované podoby jejího podvodné jednání. Podstata tohoto jednání spočívá v tom, že obviněná uvedla příslušnou složku Policie ČR v omyl tím, že po uzavření manželství (dne 11. 7. 2015) se na její straně nikterak nezměnily podmínky, za kterých jí byly dnem 15. 10. 2014 přiznány náhrady související se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka PČR podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen služební zákon), ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo s ohledem na změnu faktického místa jejího bydliště, které se nacházelo blíže než místo jejího trvalého pobytu, které bylo aktuální v době přiznání oprávnění čerpat náhradový nárok a ze kterého také ve skutečnosti dojížděla do místa svého služebního působiště. Obviněná změnu těchto podmínek vztahujících se k uplatněným náhradovým nárokům ve svém prohlášení ze dne 5. 8. 2015 neuvedla, vědoma si toho, že jejich vyplacení v nárokované výši bránil reálný rozsah jejich splnění.
19. Z jejího dovolání dále vyplývá, že obviněná nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že se při vykazování jízdních nákladů v rámci jejich měsíčního vyúčtování řídila poučením služebně nadřízeného funkcionáře D. Z., že takto postupovala po konzultaci s pracovnicí ekonomického odboru Správy logistického zabezpečení E. C., v uvedeném směru opakovaně vznášela příslušné dotazy na způsob vyúčtování svých jízdních výdajů, respektive namítala, že zde je absence hmotněprávní normy, která by stanovila způsob, jakým má být prováděno vyúčtování jízdních náhrad příslušníků PČR, zařazených u Kriminalistického ústavu v Praze, s jejímž porušením by tak mohla být spojena její odpovědnost ze spáchání posuzovaného přečinu.
20. S ohledem na skutkové závěry učiněné soudy v této trestní věci a jejich odůvodnění je nutné uvést, že uvedenými námitkami obviněná zcela zjevně napadla způsob hodnocení důkazního stavu věci, na jehož podkladě soudy důvodnosti její opakovaně uplatňované obhajoby nemohly přisvědčit. Z hlediska mezí dovolacího přezkumu je pak třeba znovu zdůraznit, že tento přezkum zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů a že se tak námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jako předpokladu vyvození skutkových závěrů ze strany soudů, nemohou stát předmětem přezkoumání v řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nemůže být naplněn námitkami, které nyní obviněná uplatňuje, neboť tyto jsou založeny na polemice se skutkovými závěry soudů a se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (viz body 9 a 10 tohoto usnesení).
21. Námitky obviněné přitom nejsou důvodné ani po věcné stránce. Otázka nároku, na který obviněná měla v souvislosti s výkonem své funkce nárok, byla dokazováním bez důvodných pochybností zodpovězena, a to zejména výslechy svědků D. Z., E. C., P. K. a L. K. Jakkoliv z jejich svědeckých výpovědí vyplynulo, že jak PČR tak ani Ministerstvo vnitra neměly v rozhodném období zpracovánu metodiku způsobu uplatnění nároku na jízdní výdaje příslušníka PČR, byl takový nárok uplatňován tak, že bez ohledu na povahu dopravního prostředku, kterým žadatel fakticky vykonal cestu do místa výkonu práce, byl finančně kompenzován tím, že se mu proplácela jízdenka v hodnotě jízdného vlakem ČD, II. Třídy. Pro výpočet takové náhrady cestovních výdajů bylo vždy bráno v úvahu trvalé bydliště příslušníka a místo služebního výkonu bez ohledu na faktickou podobu cesty, tedy místa, ze kterého do zaměstnání vyjížděl a místa, do kterého se z něho vracel. O jeho nároku pak bylo rozhodováno rozkazem nadřízeného funkcionáře, přičemž jejich výkaznictví se také tímto rozkazem muselo řídit.
22. Jakkoliv lze připustit, že ve služebním zákoně není přímo uvedeno, že se cestovní náhrady poskytují z místa trvalého bydliště, nebo z místa faktického bydliště, nemůže být žádných pochyb o tom, že tento zákon v §138 odst. 1 předpokládá, že cesta musela být fakticky vykonána, tedy, že žadatel o cestovní náhrady tyto náhrady skutečně uplatňuje v rozhodné výši. Lze souhlasit s názorem obou nižších soudů v tom směru, že uvedené zákonné ustanovení je pro právní posouzení stěžejní. Z něho vyplývající zásady jsou nakonec zjišťovány i z výslechů slyšených svědků. Jakkoliv se svědci shodli na tom, že uvedený zákon a jeho výklad může vyvolat jisté pochybnosti o tom, jak postupovat, na straně druhé panovala jednoznačná shoda v tom, že cesta musela být uskutečněna, aby mohla být následně nárokována a poté také proplacena. Uvedené závěry pak vyplývají i z logiky a smyslu procesu uplatnění, přiznání a vyplácení nároků na cestovní náhrady. Lze totiž jen stěží předpokládat oprávněnost úhrady nákladu na cestu, která ve skutečnosti neproběhla, respektive proběhla v jiné kratší vzdálenosti. Uvedený výklad a praxe tedy není nijak výjimečným či překvapujícím v širokém spektru nárokování cestovních nákladů v nejrůznějších oblastech a oborech a rozhodování o nich.
23. Obdobným způsobem je nutné nahlížet na další námitku obviněné (kterou opět zařazuje pod námitku nesprávného hmotněprávního posouzení), a to otázku existence společné domácnosti s manželem a tudíž i v dovození jejího faktického bydliště v XY u Prahy. Pokud obviněná před soudy poukazovala a i nadále poukazuje na skutečnost, že v XY u Prahy neměla trvalé bydliště, nebyla vlastníkem ani nájemcem bytu a po celou dobu dojížděla za svým manželem na návštěvu, pak i v tomto případě lze její dovolací argumentaci interpretovat pouze tak, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací tak, jak byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a aprobována ve smyslu přezkumu odvolacího soudu.
24. Ani tato námitka obviněné přitom není důvodná po věcné stránce. Výsledky dokazování jednoznačně svědčí o tom, že obviněná se v rozhodné době fakticky zdržovala na jiném místě, z něhož si nárokovala jízdní výdaje, a to v XY u Prahy, kde se svým manželem sdílela společnou domácnost tak, jak ji chápe například občanský zákoník. Skutečnost, že obviněná měla své osobní věci i jinde, přitom sama o sobě na uvedeném závěru nemůže nic změnit.
25. Závěrem ve vztahu k těmto námitkám obviněné lze konstatovat již jen tolik, že pokud ze způsobu odůvodnění dovolání dále nelze ani dovodit, že by obviněná argumentovala v duchu aktuální judikatury zakládající důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení tím, že by zdůvodnila neexistující (resp. extrémně rozporný) vztah mezi hodnotícími úvahami soudů a skutkovými zjištěními, ze kterých vycházely při dovození právního závěru o její vině, pak je zřejmé, že zvolenou dovolací argumentaci založila na pouhém vlastním vyhodnocení provedených důkazů. Obviněná se touto argumentací pohybuje zjevně mimo meze tohoto dovolacího důvodu, v důsledku čehož tyto svoje námitky neučinila způsobilé být předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem.
26. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněnou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je její námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio), která je vyjádřená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněná odůvodňuje poukazem na to, že její jednání není natolik závažné, aby bylo nutné trvat na její trestní odpovědnosti, a to s ohledem na to, že nejednala v úmyslu, byť i nepřímém s cílem se podvodně obohatit na úkor poškozené ČR – Ministerstva vnitra.
27. K této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve konstatovat, že touto námitkou obviněné se zabýval již nalézací soud, a to v bodě 33 až 36 odůvodnění svého rozsudku a poté i odvolací soud v bodě 18 až 19 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů z pohledu dodržení uvedené zásady a dovození trestněprávní odpovědnosti obviněné zcela ztotožňuje a toliko nad rámec uvedeného jinak velmi podrobného odůvodnění uvádí následující.
28. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně.
29. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
31. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
32. Posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněné se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik její jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné majetkové trestné činnosti spojených s podvodným jednáním, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
33. V daném případě žádná výjimečná skutková okolnost ohledně jednání obviněné, která by uplatnění trestní represe vůči ní vylučovala, zjišťována není. Z pohledu dovolacího řízení je přitom významné i to, že obviněná v uvedeném směru ani zásadně neargumentovala (viz bod 12 tohoto usnesení).
34. Z hlediska posouzení kritérií uvedené zásady pak je třeba v posuzované trestní věci zejména zdůraznit okolnosti, za kterých se posuzovaného jednání dopustila. Jedná se zejména o delší dobu páchání trestné činnosti a povahu jejího služební zařazení (obviněná byla úřední osobou s relativně vyšší hodností, a to podplukovnicí, tedy důstojníkem s druhým nejvyšším hodnostním označením). Postavení obviněné, její funkce a hodnost, ji nutně již samy o osobě předurčovaly k vyšším nárokům na úroveň jejího právního vědomí. Je také patrné, že obviněná v průběhu trestního řízení (při plném respektu k jejímu právu na způsob vedení obhajoby) neuznala ani částečné své pochybení a z jejího počínání tak nelze vyvodit jakoukoli sebereflexi a ponaučení. Všechny tyto skutečnosti proto jen posilují závěr o tom, že v daném případě zásadu subsidiarity trestí represe aplikovat nelze. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněné v rozporu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, byla tato v zásadě jediná relevantně uplatněná námitka vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.
V.
35. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
zpracoval