ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.296.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 296/2020-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný S. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 6 To 528/2018-357, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 64/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 48 T 64/2018-122, byl obviněný S. V. uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 11. 2018 v době kolem 13:32 hodin v Ústí nad Labem v ulici XY řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu Škoda Octavia, r. z. XY, s přívěsným vozíkem r. z. XY, přičemž byl zadržen hlídkou Policie České republiky,
a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP107064/2018/Dos ze dne 19. 1. 2018, které nabylo právní moci dne 31. 1. 2018, byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, za což mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, tj. od 31. 1. 2018 do 31. 1. 2020,
rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravněsprávních činností, Oddělení správního řízení, č. j. MHMP668370/2018/Kou ze dne 27. 4. 2018, které nabylo právní moci dne 11. 5. 2018, byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, za což mu byla mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, tj. od 11. 5. 2018 do 11. 5. 2020,
a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 7. 2017, č. j. 5 T 156/2017-136, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2017, mu byl za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 měsíců, tj. od 2. 8. 2017 do 2. 4. 2019.
Za toto jednání byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 (čtyřiceti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 48 T 64/2018-122, podal obviněný S. V. odvolání, a to do výroků o vině i trestu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 To 528/2018-142, a to tak, že podle §253 odst. 3 tr. ř. odvolání odmítl.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 To 528/2018-142, bylo k dovolání obviněného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 Tdo 527/2019, a to z důvodu zkrácení lhůty pro podání odvolání Krajským soudem v Ústí nad Labem, přičemž odvolání obviněného podané v předmětné věci bylo v souladu s trestním řádem podáno včas, a jako takové musí být projednáno.
V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci jednal a rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 6 To 528/2018-357, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 6 To 528/2018-357, podal obviněný dovolání (č. l. 397–399) v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., maje za to, že v druhém řízení před odvolacím soudem neměl obhájce, ačkoliv jej ze zákona mít měl.
Obviněný namítá, že obhájce JUDr. Petr Novák ustanoven podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. jej nekontaktoval a nedostavil se k poradě, přičemž opakované pokusy obviněného o telefonický kontakt ustanoveného obhájce byly bezvýsledné, stejně jako pokus jej kontaktovat dopisem. Se svým obhájcem se tak poprvé setkal až při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 2. 10. 2019, které započalo, aniž by mu bylo umožněno se na jednání dostatečně připravit. Byla tak porušena ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., §233 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. V důsledku omisivního jednání obhájce došlo ke ztrátě důvěry k ustanovenému obhájci, pročež obviněný požádal odvolací soud o zrušení ustavení tohoto obhájce, který se zproštěním souhlasil. Odvolací soud však ke zrušení ustanovení obhájce a ustanovení jiného nepřistoupil, v důsledku čehož došlo k situaci, kdy měl obviněný obhájce toliko formálně, nečinného, jakoby žádného obhájce ani neměl. Tato okolnost se plně projevila v obhajobě a výsledku řízení, kdy odvolání podané do protokolu z hlavního líčení konané před soudem druhého stupně zůstalo bez řádného odůvodnění a v tomto stavu bylo v odvolacím řízení také projednáno a rozhodnuto.
Obviněný namítá, že ustanovený advokát jej nesprávně hájil v otázce nepřiměřeně uloženého trestu, kdy na místě bylo uplatnit nejméně sedm polehčujících okolností, avšak soudy nepřihlédly ani k jediné. Konkrétně nepřihlédly k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že vozidlo řídil obviněný za situace, kdy si jeho přítelkyně zabouchla klíčky a zůstala na chodbě s ročním dítětem (§39 odst. 3 tr. zákoníku), jednal tedy v rozrušení a soucitu s ní [§41 písm. b) tr. zákoníku], resp. jednal pod vlivem tíživých rodinných poměrů, které nezpůsobil [§41 písm. e) tr. zákoníku]. Má za to, že odvracel nebezpečí aniž by byly zcela splněny podmínky krajní nouze [§41 písm. g) tr. zákoníku], a spáchal tak čin v právním omylu, že jedná v krajní nouzi [§41 písm. h) tr. zákoníku], trestným činem nezpůsobil žádnou škodu ani žádný jiný škodlivý následek [§41 písm. i) tr. zákoníku], ke svému jednání se doznal [§41 písm. l) tr. zákoníku] a svého jednání lituje [§41 písm. n) tr. zákoníku]. Soudy obou stupňů při rozhodování o uloženém trestu shledaly nedostatek respektu k dodržování zákazů, přičemž ale nevzaly v úvahu okolnost, že na obviněného nebylo nikdy ještě působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody. V rozporu s ustanovením §39 odst. 3 tr. zákoníku soud nepřihlédl k tomu, že od doby, která uplynula od spáchání trestného činu, uplynul téměř rok, v jehož průběhu vedl obviněný řádný život.
Soud prvního stupně hodnotil jednání obviněného, která předcházela projednávanému skutku jako pokračování v páchání totožné trestné činnosti po dobu jednoho roku. Na tuto situaci tak nesprávně aplikoval ustanovení §42 písm. m) tr. zákoníku, ač správně mělo být aplikováno ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku, na což ustanovený obhájce rovněž nepoukázal, ač v rámci zastupování obviněného tak v řízení před soudem učinit měl.
Ze všech důvodů shora uvedených navrhuje obviněný, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (v dovolání nesprávně označeného jako rozsudek) ze dne 2. 10. 2019, č. j. 6 To 528/2018-357, věc vrátil a přikázal, aby ji odvolací soud znovu v potřebném rozsahu projednal, a to v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 99/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a předestřel výchozí principy užití uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., uvedl, že u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby, pro který mu byl ustanoven obhájcem advokát JUDr. Petr Novák, neboť obviněný nevyužil svého práva si obhájce sám zvolit. Tento ustanovený obhájce obviněného v odvolacím řízení zastupoval a přednesl jak písemně vyhotovené odvolání, tak i závěrečný návrh. K němu se obviněný zcela připojil a nepožadoval dalšího doplnění. Podstatné z hlediska dovolacího důvodu je to, že prosté konstatování, že obviněný pozbyl důvěru vůči obhájci proto, že ho advokát nenavštívil ve věznici, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nespadá.
Nad rámec uvedeného státní zástupce uvedl, že obviněný má vždy možnost zvolit si obhájce podle §37 tr. ř. případně z důležitého důvodu požádat o zproštění ustanoveného obhájce a ustanovení nového podle §40 tr. ř. Jedná se však o posouzení výlučně náležející soudu, přičemž se nejedná o opatření obligatorní. Účelem ustanovení §40 tr. ř. není zprostit obhájce jeho povinnosti zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení obviněného či jeho přání. V rámci opatření o zproštění obhajoby je vždy nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna zákonná podmínka důležitých důvodů ve smyslu §40 tr. ř. či nikoli. Žádný důležitý důvod však podle státního zástupce ze spisu nevyplývá. Za takový důvod nelze totiž považovat pouhé tvrzení, že obviněný pozbyl důvěry ke svému obhájci proto, že ho ve věznici nenavštívil. Stran této námitky státní zástupce uzavřel, že k situaci předpokládané ustanovením §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vůbec nedošlo a námitka obviněného v té formě, v jaké ji prezentoval, stojí mimo rámec tohoto i jakéhokoli jiného dovolacího důvodu.
Rovněž mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu shledal státní zástupce námitky obviněného směřující ke špatnému vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, kdy obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který by vzhledem k vznášené námitce byl padnoucí jím uváděné argumentaci, neuplatnil. Námitka uloženého trestu může být nadto relevantně a úspěšně uplatněna toliko v taxativně vymezených výjimečných případech uvedeného dovolacího důvodu. Případy údajně nepřiměřeného trestu a hodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku se pod tyto výjimečné případy podřadit nedají. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod toho kterého obviněného. To však tresty odnětí svobody uložené obviněnému nejsou. Jde sice o tresty přísné, nikoli však nespravedlivé. Nalézací soud totiž při stanovení jejich výměry a způsobu výkonu (v případě trestu odnětí svobody) náležitě zohlednil zejména postoj obviněného, absenci polehčujících okolností, speciální recidivu, jakož i skutečnost, že trestné činnosti se dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení s dohledem a také v době, kdy měl vykonávat další z výchovných trestů, konkrétně trest obecně prospěšných prací. Částečně lze sice přisvědčit obviněnému, že přitěžující okolnost podle §42 písm. m) tr. zákoníku nebylo na místě dovozovat, tento nedostatek však nelze vnímat jako zásadní ospravedlňující zrušení napadaného rozhodnutí. V dané věci to platí tím spíš, pokud na straně dovolatele existuje celá řada dalších negativních okolností, které uložení velmi přísných trestů bezpochyby odůvodňují.
Aniž by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší podle státního zástupce námitku zdánlivě pod tento podřaditelnou, a to sice, že soud hodnotil jeho trestnou činnost jako pokračování v páchání totožné trestné činnosti, a proto mělo být postupováno podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Podle přesvědčení státního zástupce je však toto vyjádření obviněného poněkud zavádějící. Soud prvního stupně rozhodně neposoudil jednání obviněného jako pokračování v trestném činu za podmínek §116 tr. zákoníku. K tomu neměl žádného důvodu již s ohledem na pravidlo vyplývající z §12 odst. 11 tr. ř. Pouze nesprávně dovozoval existenci jedné z přitěžujících okolností demonstrativně vymezených v §42 tr. zákoníku. Proto soud neměl ani žádného důvodu postupovat podle §45 tr. zákoníku a ukládat společný trest za pokračování v trestném činu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 6 To 528/2018-357, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán za situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jedná se tedy o postup, který je porušením ustanovení o nutné obhajobě, a to bez ohledu na důvody, pro které měl obviněný obhájce mít.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je však svým vymezením užší, neboť jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu. Pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413 a NS 19/2003-T 455). Současně má Nejvyšší soud za to, že výklad tohoto dovolacího důvodu nelze pojímat čistě restriktivně, a že tedy pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). Naplnění tohoto dovolacího důvodu nicméně nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. NS 19/2003-T 455 a TR NS 17/2005-T 806).
Podstata dovolatelovy námitky spočívá v tom, že přes žádost o zproštění povinnosti ustanoveného obhájce zastupovat jeho osobu z důvodu narušení nezbytné důvěry ve smyslu §20 odst. 2 zákona o advokacii, a to z důvodu, že jej jemu ustanovený advokát nenavštívil ve věznici a neporadil se s ním o dalším postupu, odvolací soud toto neučinil a poškodil tak jeho právo na kompetentní obhajobu.
Ze spisu se podává následující. Nutná obhajoba obviněného byla založena ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. zadržením obviněného dne 1. 11. 2018, kdy následně bylo konáno vazební zasedání dne 2. 11. 2018. Obviněný byl usnesením ze dne 2. 11. 2018, č. j. 48 T 64/2018-90, vzat do vazby, kde setrval až do nabytí právní moci rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 12. 11. 2018, č. j. 48 T 64/2018-122, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 To 528/2018-142, kdy byl obviněný převeden z vazby do výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 3 Tdo 527/2019, bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 6 To 528/2018-142, a obviněný byl na tomto základě dne 15. 5. 2019 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Důvody nutné obhajoby tak pominuly až do dne 14. 8. 2019, kdy byl obviněný zadržen (uvedené vyplývá ze zprávy PČR ze dne 21. 8. 2019, založené na č. l. 306) a následně vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 40 Nt 625/2019, což bylo sděleno Krajskému soudu v Ústí nad Labem jakožto soudu odvolacímu přípisem téhož dne zaslaným a doručeným (č. l. 302 spisu).
Obviněný si dne 2. 11. 2018 zvolil obhájce v souladu s ustanovením §37 tr. ř., a to Mgr. Františka Nesvadbu, advokáta se sídlem Masarykova 3488/1, Ústí nad Labem (kopie plné moci ve spise na č. l. 86), který obhajobu v této trestní věci vykonával až do jejího ukončení z jeho strany (ze strany obhájce), což oznámil odvolacímu soudu přípisem ze dne 8. 8. 2019, doručeném odvolacímu soudu 9. 8. 2019 (č. l. 301 spisu). V návaznosti na toto zjištění odvolací soud odročil veřejné zasedání z 21. 8. 2019 na 2. 10. 2019 a rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019, č. j. 6 To 528/2018-308, ustanovil obhájcem JUDr. Petra Nováka, advokáta se sídlem Polevsko 183, který ustanovení řádně převzal a s ním i obhajobu obviněného. Ze spisu rovněž vyplývá, že se osobně seznámil s obsahem listinného spisu při nahlédnutí do spisu dne 23. 9. 2019 (záznam o nahlížení na č. l. 353 spisu).
Ve veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 2. 10. 2019 poté, co se obviněný poradil se svým obhájcem JUDr. Petrem Novákem, setrval tento na svém odvolání tak, jak bylo podáno a odůvodněno Mgr. Františkem Nesvadbou. Zároveň požádal soud o změnu právního zástupce, neboť tento jej nenavštívil ve vězení, a proto v něj nemá nadále důvěru. K této žádosti se vyjádřil před odvolacím soudem i JUDr. Petr Novák, a to tak, že žádost obviněného o návštěvu mu byla doručena až dne 26. 9. 2019, což nepovažuje za rozhodující, ale má za to, že důvěru s obviněným půjde obtížně navázat, a proto se k žádosti obviněného připojil. Po poradě senátu sdělil jeho předseda, že nejsou dány žádné zákonné důvody pro výměnu obhájce. Následně obhájce přednesl odvolání zcela shodně s písemným zněním (na č. l. 143 spisu) zpracovaným jeho předchůdcem Mgr. Františkem Nesvadbou, který zastupoval v řízení obviněného do 8. 8. 2019 na základě udělené plné moci. V závěru veřejného zasedání pak ustanovený obhájce rovněž přednesl závěrečný návrh, ke kterému se obviněný plně připojil a neměl nic k jeho doplnění [viz protokol o veřejném zasedání ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 354–355 spisu), stejně jako přiložený zvukový záznam veřejného zasedání].
K problematice odvolaní ustanoveného obhájce je zapotřebí nejprve uvést, že podle §40 tr. ř. ustanovený obhájce může být z důležitých důvodů na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Důležitými důvody se zde zejména rozumějí důvody uvedené v ustanoveních §19 až §20 zákona o advokacii (zák. č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). V souladu s §20 odst. 2 tohoto zákona je advokát oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů. Z povahy věci však vyplývá, že naopak v trestním řízení nelze použít důvody, že obviněný neposkytuje potřebnou součinnost, neboť by to bylo v rozporu se smyslem nutné obhajoby (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2008, s. 284 a násl.).
Z dikce ustanovení §40 tr. ř. a v něm užitého slovesa „může“ přímo plyne, že zde není dána povinnost soudu automaticky na základě žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí, či nikoli. V dané věci k žádosti obviněného, k níž se po žádosti obviněného připojil i obhájce, soud zjevně naplnění důležitých důvodů, které by mohly vést k narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a jeho obhájcem, neshledal, a tudíž obhájce povinnosti obhajovat obviněného nezprostil.
Účelem ustanovení §40 tr. ř. není zprostit obhájce jeho povinnosti zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení obviněného vyplývajících z jeho údajné nespokojenosti s obhajobou, přičemž jeho výhrady nejsou zároveň materiálně podpořeny relevantními skutečnostmi. Při tomto podstatném zásahu do posloupnosti obhajoby je vždy nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna zákonná podmínka důležitých důvodů ve smyslu §40 tr. ř.
Zde je třeba poznamenat, že ustanovení §40 tr. ř. zcela jistě nebylo do trestního řádu zakotveno proto, aby obviněný mohl kdykoli a bez zjevného opodstatnění požadovat po soudu změnu ustanoveného obhájce, např. kvůli smyšlenkám týkajícím se výkonu prováděné obhajoby, nebo dokonce bez toho, že by vůbec uvedl jakýkoli relevantní a smysluplný důvod k takovému opatření. V případech jako je tento, kdy obviněný žádá změnu obhájce na základě nelibosti způsobené tím, že jej nepřišel navštívit do vězení či z důvodu tvrzené nespokojenosti s vedením obhajoby aniž by k tomu byl dán objektivní důvod, tak obviněný podobné návrhy činí pouze proto, aby trestní řízení zdržoval nebo-li, aby činil obstrukce. To však není důvodné akceptovat. Zde je třeba mít na paměti, že obviněný má kdykoli v průběhu trestního řízení přednostní právo sám si zvolit obhájce tzv. na plnou moc (§37 odst. 1, 2 tr. ř.), čímž může eliminovat jakékoli i jím nevyřčené důvody, které jej ke změně obhájce mohou vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013).
Ze všech výše uvedených důvodů nelze konstatovat, že by k porušení práva na obhajobu obviněného došlo, neboť obviněný S. V. byl obhájcem zastoupen po celou dobu trestního stíhání, a to vždy korektním způsobem, kdy ustanovený obhájce řádně obhajobu převzal, se spisem se osobně seznámil a přednesl jak odvolání, tak závěrečný návrh ke kterému neměl obviněný ve veřejném zasedání žádných připomínek.
Pokud byl obviněný řádně zastoupen obhájcem, není pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podstatné, zda komunikace mezi ním a jemu ustanoveným obhájcem nesplňovala představy obviněného. Důležité je to, že obhájce řádně plnil své obhajovací povinnosti, včetně podání řádného opravného prostředku, aby obviněný neutrpěl újmu na svých právech nebo oprávněných zájmech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1089/2015).
S ohledem na uvedené je zřejmé, že obviněný byl řádně zastoupen obhájcem, který si v řízení počínal kompetentně s plným obeznámením se s předmětem věci, v níž byl ustanoven, a dosavadním postupem v ní. Řádně tak dostál svým povinnostem, aby obviněný neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. Porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal. Dovolací námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná.
V rámci odůvodnění dovolacího důvodu daného §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítal, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a faktu, že na něj nebylo působeno nepodmíněným trestem a uložily trest nepřiměřený, na což měl obhájce poukázat stejně jako na to, že měl nalézací soud hodnotit i jednání obviněného předcházející projednávanému skutku jako pokračování v trestné činnost, přičemž na celou situaci nesprávně aplikoval ustanovení §42 písm. m) tr. zákoníku, ačkoliv měl aplikovat §45 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že uvedená argumentace je pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná a námitky v ní obsažené nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Uvedená argumentace by svým obsahem mohla toliko spadat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v případě námitek k uloženému trestu či pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě námitky posouzení předchozího jednání obviněného. Ani jeden z těchto dovolacích důvodů však obviněný v rámci podaného dovolání nezmiňuje a uvedenou argumentaci využívá toliko jako výčet chyb, na které měl, ale neupozornil ustanovený obhájce. V tomto kontextu je potřebné poukázat zejména na to, že vůči nepřiměřenosti uloženého trestu se ustanovený obhájce vymezoval jak v předneseném odvolání, tak v závěrečném návrhu učiněným před odvolacím soudem, přítomný obviněný s tímto souhlasil a nepožadoval žádného doplnění. Stran námitky posouzení předchozího jednání obviněného, jedná se o námitku, která nebyla uplatněna ani v odvolání zpracovávaném předchůdcem ustanoveného obhájce Mgr. Františkem Nesvadbou. Jedná se současně o námitku, kterou sám obviněný uplatňuje až v dovolacím řízení. Stížnosti obviněného na postup nižších soudů, na které mělo být podle jeho názoru upozorněno jeho obhájcem, je tak nutné považovat za nezakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný považuje uložené tresty (zvláště pak nepodmíněný trest odnětí svobody) za nepřiměřeně přísné a nerespektující všechna kritéria týkající se ukládání trestu, přičemž nebylo přihlédnuto k relevantním polehčujícím okolnostem, pak je k tomu třeba v prvé řadě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve stručnosti lze dále uvést, že soud neposuzoval jednání obviněného jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, když k tomuto neměl žádného důvodu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu