ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.533.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 533/2020-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného S. P. , nar. XY, státního příslušníka Kyperské republiky, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 370/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 107/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 14 T 107/2018, byl obviněný S. P. shledán vinným:
pod bodem 1. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. 5. 2013 v přesně nezjištěnou hodinu odpoledne v obci XY, Kypr, v bytě na blíže nezjištěné adrese, kam poškozená T. M. po rozchodu a po neshodách s ním utekla, poté, co zjistil, kde se T. M. nachází, rozrazil dveře bytu, fackami srazil k zemi uživatelku bytu K. Š., vešel do pokoje, kde se nacházela pošk. T. M., kterou udeřil několika ranami (fackami) na obě strany obličeje, následně se přetahovali o věci poškozené včetně příručního zavazadla, kde měla veškeré osobní doklady a peníze, příruční zavazadlo se rozsypalo, obžalovaný věci sebral a vzal, příruční kufr a další zavazadlo postupně odnesl do svého vozidla zaparkovaného na ulici, poškozenou nutil, aby se k němu vrátila, což poškozená odmítla, načež ji obžalovaný násilím odtáhl k vozidlu, poškozená se bránila, válela se po zemi a křičela o pomoc, obžalovaný ji táhl za ruku do auta, poté poškozenou odvezl vozidlem zpět do města XY ,
pod bodem 2. přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté co poškozenou odvezl z obce XY do svého bytu č. XY na adrese XY, ul. XY, bytový komplex XY, Kypr, ve druhém patře bytového komplexu poškozenou držel od večerních hodin dne 23. 5. 2013 do 30. 5. 2013 v uzamčeném bytě, aby byt nemohla opustit, poté přestal byt zamykat, poškozené se za násilné jednání omlouval a chtěl, aby s ním zůstala, s čímž poškozená po konzultaci s orgány České republiky souhlasila a v bytě setrvala s tím, že na den 2. 6. 2013 již měla letenky do České republiky ,
a pod bodem 3. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od 31. 5. 2013 do 1. 6. 2013 v odpoledních hodinách po příchodu z pláže v bytě č. XY na adrese XY, ul. XY, bytový komplex XY, poškozenou svlékl z oblečení, požadoval po ní pohlavní styk, kterému se poškozená bránila slovně a snažila se opět obléci, a přes výslovné prohlášení poškozené, že nechce sex a ať ji nechá být, ji odtáhl do sprchy v bytě, kde poškozenou chytil zezadu za hýždě, a přestože ho poškozená odstrkovala, vykonal na poškozené Tereze Malíkové soulož ve stoje .
Za to byl obviněný dosouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 5 (pěti) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 14 T 107/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 370/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 370/2019, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 447–448), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání.
Obviněný uvedl, že dne 2. 6. 2013 v 11:35 hod. byl zadržen Policií České republiky, a to po jeho příletu s poškozenou T. M. z Kyperské republiky do České republiky. Dne 3. 6. 2013 proběhl výslech jeho osoby, dne 4. 6. 2013 proběhlo vazební zasedání, při kterém byl propuštěn na svobodu. Soudce rozhodující o vazbě mu nestanovil žádné zvláštní povinnosti ani omezení. Jako cizí státní příslušník nemá povědomí o českém právním řádu. Veškeré informace mu byly poskytovány pouze skrze ustanovenou tlumočnici. Je přesvědčen, že nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily proto, že se aktivně trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že by se skrýval. Z toho, že orgány činné v trestním řízení v Kyperské republice nespolupracují na úrovni, jež je standardní v České republice, nelze bez dalšího usuzovat na to, že se vyhýbá trestnímu řízení. Podle §302 tr. ř. lze řízení jako proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Dovolatel trvá na tom, že ani jednu z těchto podmínek svým jednáním nenaplnil. Podmínka vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině nemůže být naplněna, neboť se zdržuje ve své domovské zemi. V místě svého bydliště je známou osobou, o tom, kde se nacházel, informoval na svých sociálních sítích (jeho veřejný profil na stránce Facebook se záznamem ze dne 22. 8. 2019), tedy nejsou známy žádné konkrétní okolnosti, které by závěru o skrývání se svědčily. „Nedostupnost“ dovolatele pro orgány činné v trestním řízení tak pramení z nedostatečné spolupráce orgánů činných v trestním řízení v Kyperské republice, nikoliv z aktivního jednání obviněného. Obecné soudy měly vyvinout větší snahu cestou mezinárodní justiční spolupráce, např. prostřednictvím justičního orgánu Eurojust. Pakliže obecné soudy překonaly nespolupráci orgánů činných v trestním řízení v Kyperské republice tím, že vedly řízení proti jeho osobě jako proti uprchlému, jedná se o porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i ve veřejném zasedání. Odůvodnění usnesení o vedení řízení jako proti uprchlému ze dne 27. 9. 2019 postrádá uvedení bližších skutkových okolností, ze kterých by bylo patrno, že se skrývá či se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině. Soud měl podle obviněného konkretizovat důvody, které opodstatňují nutnost vést řízení proti uprchlému, tedy zejména zda dovolatel pobývá v cizině nebo se skrývá, aby se tím vyhýbal trestnímu řízení, a dále z jakých konkrétních okolností byl tento závěr odvozen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 479/2004).
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 11 To 370/2019-402, a v návaznosti na to zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 10. 2019, č. j. 14 T 107/2018-372, a dále, aby postupoval podle §265 l tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 269/2020.
Státní zástupce uvedl, že obviněný podrobněji rozvádí svou původně jen stručnou námitku ze svého odvolání, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. S touto námitkou se vypořádal již odvolací soud v odst. 5 odůvodnění na str. 2 a 3 dovoláním napadeného usnesení. S argumentací odvolacího soudu se státní zástupce ztotožňuje. Nad rámec uvedl, že obviněný i v rámci dovolání uvedl totožnou adresu jako tu, kterou uvedl orgánům činných v trestním řízení jako adresu doručovací. Na této si však nepřebíral písemnosti. Jestliže dovolatel opakovaně uvádí orgánům činným v trestním řízení adresu, na níž nepřebírá žádné písemnosti a jestliže svou skutečnou adresu neuvede, ačkoliv je s nimi jinak v kontaktu prostřednictvím svého obhájce, lze z takového jeho jednání soudit, že pobyt v cizině je motivován jeho snahou vyhýbat se trestnímu stíhání. Lze tak soudit, že se skutečně nejedná o pouhé „nevyzvedávání písemností“ ale o skutečné vyhýbání se trestnímu stíhání ve smyslu rozhodnutí č. 38/1995 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 370/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který obviněný uplatnil, je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat. Výjimkou nicméně může být např. situace, kdy se obviněný ze své vlastní vůle k nařízenému hlavnímu líčení či veřejnému zasedání i přes opakované pokusy ze strany orgánů činných v trestním řízení nedostaví, resp. stane se pro orgány činné v trestním řízení nekontaktním či nedostupným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá na případy, kdy se hlavní líčení nebo veřejné zasedání konalo v nepřítomnosti obviněného přesto, že měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod zastřešuje i situace, kdy obviněnému byla znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání v důsledku konání řízení proti uprchlému, avšak nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle §305 tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. nebyly v projednávané věci splněny. Uvedená námitka je pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jak rozvedeno výše, podřaditelná.
Uvedenou námitkou se již zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. S uvedenou argumentací nalézacího soudu (bod 2. odůvodnění rozsudku) a odvolacího soudu (bod 5. odůvodnění usnesení) se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř. lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Podle §305 věty první tr. ř. platí, že o konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu.
Povaha řízení proti uprchlému omezuje některé principy spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat. Už proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstatu a smysl, takže není možné tento způsob řízení využívat k jiným než stanoveným účelům, například k urychlenému vyřízení věci nebo k usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení též ostatní orgány v trestním řízení činné) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání; pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 123, a rozhodnutí pod č. 17/2002 Sb. rozh. tr.).
Jelikož jde o závažný zásah do jedné ze složek práva obviněného na obhajobu, je nutné, aby soud, který má usnesením podle §305 tr. ř. rozhodnout o konání řízení proti uprchlému, vyvinul důslednou aktivitu k dohledání obviněného a v tomto směru využil všechny možnosti a právní prostředky k objasnění otázky, z jakých důvodů nelze zajistit přítomnost obviněného v trestním řízení a zda jde o důvody předpokládané ustanovením §302 tr. ř.
Osoba se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustila-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Řízení proti uprchlému bude namístě tehdy, není-li známo, kde se obviněný v cizině zdržuje ( Šámal, P. a kol. : Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3453 a násl.).
V tomto směru lze odkázat zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 8 To 10/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1995 Sb., z něhož se podává, že trestní stíhání proti uprchlému lze vést i proti cizinci, který se zdržuje ve svém domovském státě, neboť i za těchto okolností se pachatel může pobytem v cizině vyhýbat trestnímu stíhání. „ Závěr o tom, že se pachatel vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, lze v takových případech učinit jen na základě konkrétních zjištění o jeho chování (např. odmítání převzetí zásilek od orgánů trestního řízení České republiky apod.) “. Samotný pobyt v cizině tedy není důvodem pro řízení proti uprchlému. Musí být zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání.
Aplikují-li se uvedené závěry na projednávanou věc, nelze s obviněným souhlasit v tom, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Z trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dne 2. 6. 2013 byl obviněný S. P. zadržen jako osoba podezřelá na Letišti Václava Havla v Praze (č. l. 13–15). Dne 4. 6. 2013 byl v rámci vazebního zasedání poučen o svých právech a následně usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 40 Nt 108/2013, propuštěn ze zadržení na svobodu (č. l. 17–21), když nebyly shledány důvody pro vzetí obviněného do vazby. Obviněný uvedl, že je ochoten spolupracovat a pro účely trestního řízení se vrátit do České republiky, stejně jako odevzdat cestovní pas a odcestovat na Kypr jen s občanským průkazem. Obviněný následně opustil území České republiky. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. ZT 95/2013, bylo rozhodnuto o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, neboť cizí stát žádosti o převzetí trestního řízení nevyhověl, a v řízení tak bude pokračováno v České republice (č. l. 197–198).
Obviněnému bylo zasíláno na jím uvedenou adresu pro doručování „Kypr, XY, XY, XY“. Obviněný si zásilky včetně obžaloby ze dne 31. 8. 2018 a předvolání k hlavnímu líčení na den 17. 12. 2018 nepřevzal (č. l. 230, 272). Okresní soud v Mělníku podal dne 20. 12. 2018 žádost o právní pomoc v trestní věci k Ministerstvu spravedlnosti Kyperské republiky (č. l. 280–296) spolu s předvoláním obviněného k hlavnímu líčení na den 15. 5. 2019. Dne 3. 5. 2019 byl vydán příkaz k zatčení osoby obviněného (č. l. 311) a následně dne 6. 5. 2019 Evropský zatýkací rozkaz (č. l. 330–337), který byl zaslán Oddělení výkonného kriminálního šetření v XY, Kyperská republika. Jelikož nebylo ze strany Kyperské republiky, ani ze strany obviněného, který nepřebíral zásilky na jím uvedené kontaktní adrese, reagováno, nebyl pobyt obviněného v cizině znám. Dne 27. 9. 2019 proto bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 14 T 107/2018-348, jímž bylo podle §302 tr. ř. a §305 tr. ř. trestní stíhání proti obviněnému vedeno nadále jako řízení proti uprchlému. Soud uvedl, že obviněný se zdržuje na neznámém místě, s největší pravděpodobností na území Kyperské republiky, a přestože bylo využito všech dostupných prostředků, nebylo možno místo pobytu obviněného blíže lokalizovat, ani zrealizovat jeho zatčení či vydání do České republiky (č. l. 348–349).
Obviněný si na adrese, kterou uvedl jako adresu pro doručování, tedy adresu kontaktní, zásilky nepřebíral, byť totožnou adresu uvádí i v dovolání. Obviněný namítá, že hlavní líčení i veřejné zasedání byla konána v jeho nepřítomnosti, je si tedy velmi dobře vědom toho, že je proti němu vedeno v České republice trestní řízení, nemá však žádnou snahu převzít si jemu doručované zásilky, případně kontaktovat orgány České republiky a sdělit jim adresu, na níž se nachází, přestože je v kontaktu se svým obhájcem v České republice, který mu byl přidělen. Obviněný zcela záměrně s orgány činnými v trestním řízení nespolupracuje. Přestože obviněný „cestuje po světě“, na adrese, kterou uvedl pro spojení s orgány činnými v trestním řízení, se nezdržuje a poštu si zde nepřebírá. Lze tak soudit, že se skutečně nejedná o pouhé „nevyzvedávání písemností“ ale o skutečné vyhýbání se trestnímu stíhání ve smyslu rozhodnutí č. 38/1995 Sb.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného S. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 27. 5. 2020
JUDr. Petr Šabata předseda senátu