ECLI:CZ:NS:2020:3.TZ.16.2020.1
sp. zn. 3 Tz 16/2020-34
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. F. , nar. XY, zemř. dne 23. 8. 2005, naposledy bytem XY, XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 487/48-I, ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 487/48-I, ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48, byl porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48, též v ustanovení §371 odst. 2 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. F .
II. Rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 487/48-I, ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. F. , nar. XY, zemř. dne 23. 8. 2005, naposledy bytem XY, XY, zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
v prvních dnech října 1948 v XY, obdržev od A. H. a V. Š. rozkaz k převzetí vojenské výstroje a oblečení se do vojenského stejnokroje, odmítl tak učiniti ,
čímž měl spáchat trestný čin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, neboť skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 487/48-I, ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48 [kterým byla podle §371 odst. 2 zákona č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenský trestní řád“), zamítnuta jako nedůvodná zmateční stížnost obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně], byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenský trestní zákon“), kterého se dopustil tím, že „ v prvních dnech října 1948 v XY, obdržev od A. H. a V. Š. rozkaz k převzetí vojenské výstroje a oblečení se do vojenského stejnokroje, odmítl tak učiniti “.
2. Za tento trestný čin byl obviněný podle §149 za použití §92 a §125 vojenského trestního zákona odsouzen k trestu žaláře v trvání 5 měsíců, zostřenému jednou měsíčně tvrdým ložem a postem a samovazbou první a poslední měsíc trestu. Do tohoto trestu mu byla započtena vazba od 6. 10. 1948 do 27. 10. 1948.
3. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 2. 1949.
4. Podle §266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), podala ministryně spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného J. F. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 487/48-I, ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48.
5. Stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími byl porušen zákon ve výroku o vině, neboť jednání obviněného bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, přičemž svoboda svědomí byla obviněnému zaručena ustanovením §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na provedení přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán. Dodává, že občan, kterému stejně jako obviněnému J. F. jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, neměl legální možnost zvolit alternativu k výkonu základní vojenské služby. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jednání obviněného J. F., jak je popsáno v napadeném rozsudku, tak z tohoto důvodu není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti.
6. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími byl v neprospěch obviněného J. F. porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze pak i v ustanovení §371 odst. 2 vojenského trestního řádu, aby napadené rozsudky zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného zemřelého J. F. obžaloby pro citovaný skutek.
7. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že tuto pokládá za důvodnou, neboť napadené rozsudky jsou v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud a Nejvyšší soud v obdobných kauzách, přičemž závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Obhájce se ztotožňuje i s návrhy stěžovatelky na rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona. V rámci veřejného zasedání obhájce obviněného uvedl, že bývalý krajský vojenský soud původně obviněného odsoudil k deseti měsícům, obviněný proti tomuto rozhodnutí podal zmateční stížnost, která byla zamítnuta. Nicméně pro nově vyšlé polehčující okolnosti se trest zmírnil na pět měsíců. Nejvyšší vojenský soud zjistil, že obviněný byl mdlého rozumu se zřením na jeho neuropatickou konstituci, následkem které se u něho vyvinul přehnaný cit náboženský, fanatické náboženské zaujetí, které však nelze považovat za duševní chorobu. Obhájce má za to, že už u Nejvyššího soudu bylo řešeno tolik případů, že odepřít vojenskou službu z důvodu svědomí či náboženského vyznání není projev mdlého rozumu. Dále se domnívá, že bylo projevem mdlého rozumu, když byl použit starý vojenský trestní zákon císaře Františka Josefa I. z roku 1855, aniž bylo přihlédnuto k ústavně garantovaným právům, které zaručovala už Ústava z 9. 5. 1948, stejně jako předcházející Ústava z roku 1920.
8. Intervenující státní zástupce se ztotožnil s obsahem přednesené stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud této vyhověl, vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
9. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen .
10. S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici (pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1948, sp. zn. Ktr 487/48-I, rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. P-258/48, a zmateční stížnost obviněného ze dne 8. 11. 1948, žaloby vojenského prokurátora v Brně ze dne 15. 10. 1948, jakož i některých listin z původního spisového materiálu, který však již byl podle sdělení Vojenského ústředního archivu skartován), je z uvedených listin možné konstatovat, že obviněný v prvních dnech října 1948 v XY, obdržev od A. H. a V. Š. rozkaz k převzetí vojenské výstroje a oblečení se do vojenského stejnokroje, odmítl tak učiniti , přičemž své jednání zdůvodnil tím, že jeho náboženské přesvědčení mu nedovoluje konat službu ve zbrani. Z předmětného rozsudku rovněž vyplynulo, že obviněný se v průběhu trestního řízení ke svému jednání doznal, necítil se však být vinen a na svoji obhajobu uvedl, že jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovy mu nedovoluje vykonávat vojenskou službu, neboť by tím porušil zákon Boží, a že k tomuto přesvědčení dospěl asi před dvěma měsíci po důkladném prostudování bible a po přečtení knihy Harfa boží, kterou obdržel asi před půl rokem i s příslušnými instrukcemi od jednoho neznámého muže v restauraci matičního domu v XY.
11. Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ve kterém bylo uvedeno, že „ pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin “.
12. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklarovaly stížností pro porušení zákona napadené rozsudky vojenských soudů vinu obviněného J. F., přičemž nebylo respektováno právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
13. Nejvyšší soud poté, co shledal, že skutkový stav věci byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn a že tedy může sám rozhodnout, vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému oběma napadenými rozsudky došlo v neprospěch obviněného v ustanovení §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, a napadeným rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze též v ustanovení §371 odst. 2 vojenského trestního řádu, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. l tr. ř. sám s ohledem na závěry plynoucí z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, neboť skutek, kterého se obviněný dopustil, není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář