ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1143.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1143/2020-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 70 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 113/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 30 Co 81/2019-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 22 C 113/2016-155, ve znění usnesení ze dne 16. 5. 2019, č. j. 22 C 113/2016-178, zamítl žalobu o zaplacení částky 70 100 Kč s úrokem z prodlení od 16. 4. 2015 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok II).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 70 100 Kč spolu s úrokem z prodlení jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku vazby vykonané v období od 19. 7. 2011 do 10. 10. 2011 v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 1/2012, které neskončilo pravomocným odsouzením.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jenž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť zcela pominul míru profesní, lidské i osobní degradace žalobce způsobené nezákonným vazebním vězněním a věc posoudil pouze podle obecných kritérií bez zřetele ke specifickým podmínkám daného případu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 646/2017), což v případě žalobce není.
K tomu dovolací soud dodává, že odvolací postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédl k individuálním okolnostem případu - povaze trestní věci, vykonané vazbě, jakož i k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného, pokud se zabýval jeho rodinným životem (rozpadem manželství) včetně jeho nového partnerského vztahu, jeho studiem po skončení vazby, respektive nepokračováním ve studiu, jeho podnikáním (činnosti v autoškole a pojišťovacího agenta) a jeho zaměstnáním v řádném pracovním poměru, které neztratil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5687/2017). Námitky žalobce, kterými zpochybňuje výši přiznaného zadostiučinění, toliko polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu, tudíž nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Pokud žalobce namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu ohledně jeho rodinného života, podnikatelských aktivit a nepokračování ve studiu po skončení vazby, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ).
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu