ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1247.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1247/2020-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. K. , narozeného XY bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 118/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, č. j. 15 Co 245/2019-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 3. 2019, č. j 23 C 118/2018-115, vyslovil, že řízení se zastavuje (výrok I) a že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Učinil tak z důvodu, že projednání věci bránila překážka věci rozhodnuté, a to ve vztahu k pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2017, č. j. 42 C 233/2015-115, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. 3. 2018, č. j. 70 Co 69/2018-158.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za část řízení před Městským soudem v Brně, pod sp. zn. 38 C 1239/2000 (dále jen „posuzované řízení“), když akcentovaly, že žalobce byl již v minulosti za celé posuzované řízení (to je za dobu do jeho pravomocného skončení) odškodněn, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2017, č. j. 42 C 233/2015-115, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. 3. 2018, č. j. 70 Co 69/2018-158. Tentýž nárok (jeho část) proto nemůže být projednán znovu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku, práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Otázka, „zda je dána překážka věci rozsouzené tehdy, nárokuje-li žalobce nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě za další období, které ještě nebylo předmětem rozhodování v předcházejícím řízení“ , nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v poměrech projednávané věci založit, neboť odvolací soud svůj závěr o negativní procesní podmínce řízení v podobě překážky věci rozsouzené nezaložil na úvaze, že by v nyní projednávané věci bylo předmětem požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu „období, které ještě nebylo předmětem rozhodování v předcházejícím řízení“ , nýbrž naopak vycházel z toho, že žalobci byla výše označenými rozsudky poskytnuta relutární satisfakce za celé posuzované řízení. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce dále dovolacímu soudu předkládá jednak otázku, „ zda lze předmět rozhodování vymezit – odlišně od žalobního petitu – až v závěrečném návrhu poté, co již došlo ke koncentraci řízení“ , a v návaznosti na to také otázku, „zda lze za změnu žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení považovat pouhé prohlášení žalobce či jeho právního zástupce v závěrečném návrhu, že je třeba výši odškodnění stanovit ‚s ohledem na celkovou dobu řízení‘, tedy s ohledem na kritérium uvedené v ust. §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.“. Rovněž ve vztahu k těmto dvěma (obsahově se prolínajícím) otázkám nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neboť závěry odvolacího soudu se ve sledovaných souvislostech nevzpírají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Jak již bylo předestřeno výše, dovolatel namítá, že předmět řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 233/2015 byl na základě jím podané žaloby vymezen jinak, než je tomu v nyní projednávané věci. Uvedeným tvrzením se není třeba podrobněji zabývat, neboť i kdyby se ukázalo opodstatněným, nemělo by vliv na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Podstatné je – z hlediska správnosti přezkoumávaného rozhodnutí – toliko zjištění, jaký byl předmět pravomocného rozhodnutí, které bylo v předchozím sporu vydáno. I kdyby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 233/2015 došlo, jak tvrdí dovolatel, ke skutečnosti, že by soudy rozhodly nad rámec podané žaloby a odškodnily žalobce za celé posuzované řízení a nikoliv jeho část, jak měl požadovat, jednalo by se o tzv. jinou vadu, proti níž mohl dovolatel případně brojit v označeném řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, publikované pod č. 74/2002 Sb. rozh.)
Pro posouzení otázky, zda je řízení zatíženo překážkou věci rozsouzené, je zásadní zjištění předmětu rozhodnutí a nikoliv předmětu řízení, jak se dovolatel evidentně domnívá. Vznikne-li nesoulad mezi předmětem řízení a předmětem rozhodnutí, a to ať již zákonem předvídaným způsobem (tedy postupem podle §153 odst. 2 o. s. ř.) či naopak v důsledku procesního pochybení soudu, má tento nesoulad vliv i na posouzení překážky věci rozsouzené, která vzniká vždy v rozsahu předmětu rozhodnutí, nikoliv v rozsahu předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 153/2016, a v odborné literatuře též např. STEINER, V. In HANDL, V. a kol. Občanský soudní řád – komentář. Praha: Panorama, 1985, s. 708).
Jak již bylo předestřeno výše, jestliže dovolatel namítá, že předmět řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 233/2015 byl jiný, než v nyní projednávané věci, není tato úvaha (a k ní se vztahující argumentace o koncentraci řízení, potřebě změny žaloby, kterou sám nenavrhoval a o předběžném uplatnění nároku u ústředního orgánu) relevantní, podstatné je toliko zjištění, jaký byl předmět dřívějšího rozhodnutí v dané věci pravomocně vydaného.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání zčásti pro vady, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a zčásti pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu