ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1644.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1644/2020-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BRADDOCK FINANCE & CAPITAL Ltd. , se sídlem v Londýně W1G 9QR, Suite B, 29 Harley Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Boleslavova 901/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradě škody ve výši 2 701 943,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 44/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 19 Co 366/2019-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady majetkové újmy ve výši 2 701 943,50 Kč a původně i přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 355 223 Kč, kdy obě újmy měly být způsobeny nesprávným úředním postupem soudu v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce A. Ch. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 18/1996.
Dřívějším rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 19 Co 238/2018-214, bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2017, č. j. 14 C 44/2016-171, ohledně nároku na nemajetkovou újmu a v části týkající se majetkové újmy byl rozsudek téhož soudu zrušen, neboť nárok nebyl shledán promlčený. Věc byla vrácena k dalšímu řízení s pokyny, aby soud posoudil, zda ze strany konkursního soudu došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 dost. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), spočívajícímu v zanedbání dohledu nad činností správce dle §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též „ZKV“). V kladném případě se pak měl soud prvního stupně zabývat možnou společnou odpovědností správce a státu, když je na žalobkyni, aby vznik škody na své straně prokázala, tedy aby unesla břemeno tvrzení a důkazní.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 14 C 44/2016-322, žalobu, aby bylo konstatováno, že v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 18/1996 došlo nesprávným úředním postupem ke vzniku škody žalobci a aby za vzniklou škodu byla žalobci přiznána náhrada ve výši 2 701 943,50 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení jen tak, že její výše činí 3 300 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud měl za správný závěr soudu prvního stupně (s jeho odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013), že ve věci nebyl prokázán nesprávný úřední postup soudu v konkursním řízení, jež měl spočívat jak v nedostatečné rychlosti konkursního soudu v otázce výměny správce konkursní podstaty, tak v nedůsledném činění opatření nezbytných k zajištění účelu konkursu, zejména v otázce včasnosti předkládání průběžných zpráv a soupisů konkursní podstaty před ústním jednáním, přičemž shledal správným i jeho závěr, že ve věci nebyla zjištěna ani příčinná souvislost mezi zanedbáním výkonu dohledu nad činností správce a vznikem škody.
Poukázal přitom na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 56 T 3/2013, a na tam uvedené jednání ve věci ustanoveného konkursního správce J. M., který si nejméně od května 1999 do konce roku 2009 v rámci předmětného konkursního řízení neoprávněně přisvojil finanční prostředky a dále v době od 9. 10. 2001 do 10. 4. 2010 činil neoprávněné dispozice s finančními prostředky úpadce na jeho účtech. Dle rozhodnutí trestního soudu docházelo od roku 1999 k desítkám až stovkám úkonů správce konkursní podstaty, v jejichž důsledku byly z konkursní podstaty odčerpávány finanční prostředky, a to i v malých, řádově stovkových částkách.
Odvolací soud konstatoval, že od roku 1999, od data počínající trestné činnosti správce konkursní podstaty, nebyl podán žádný návrh na jeho odvolání z funkce. O jediném takovém návrhu z roku 1997, k němuž se připojil věřitelský výbor, bylo pravomocně rozhodnuto dne 25. 3. 1998. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nedostatečné rychlosti konkursního soudu v otázce výměny správce konkursní podstaty v době od 10. 12. 1997 (tj. na základě původního návrhu na jeho odvolání z roku 1997), a tvrzenou škodou vzniklou ze správcovy trestné činnosti.
Ani podnět došlý konkursnímu soudu dne 13. 3. 2008 ze strany Mgr. Bernardové, zástupkyně jednoho z věřitelů úpadce, nemohl bez dalšího vést ke zproštění J. M. z funkce správce konkursní podstaty. Ve zprávě bylo pouze poukazováno na výši nákladů účtovaných v konkursním řízení. O neexistenci indicií svědčící o trestné činnosti správce konkursní podstaty svědčí i skutečnost, že teprve v listopadu 2011, tedy rok a půl po jeho odvolání, byla vyčíslena škoda jím způsobená a bylo mu uloženo vrátit částku 16 368 036,90 Kč do konkursní podstaty.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že ke vzniku škody došlo nedůsledným činěním opatření nezbytných k zajištění účelu konkursu, spočívající zejména v otázce včasnosti předkládání průběžných zpráv a soupisů konkursní podstaty před ústními jednáními ze strany konkursního soudu. Opožděnost s předkládáním těchto zpráv mohla mít vliv pouze na délku konkursního řízení, nemohla však zabránit páchání trestné činnosti konkursního správce. Dle odvolacího soudu žalobkyně netvrdila a neprokázala, kdy a jak konkrétně konkursní soud zanedbal dohledovou činnost, v jejímž důsledku, tedy v důsledku jeho nečinnosti, mohlo dojít k dovršení škodného následku způsobeného protiprávním (trestním) jednáním správce konkursní podstaty J. M. a v jaké výši by v takovém případě škoda vznikla. Uzavřel, že jestliže škoda vznikla v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud, pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu.
Odvolací soud měl také za správné, pokud se soud prvního stupně pro nadbytečnost nezabýval výší škody, a výslovně poznamenal, „že i v případě naplnění podmínek spočívajících v nesprávném úředním postupu konkursního soudu a příčinné souvislosti by škoda nemohla nikdy dosáhnout požadované výše, neboť k zanedbání dohledové činnosti by muselo dojít až poté, kdy se již správce konkursní podstaty nesprávného úředního postupu, zde trestního jednání, dopustil“.
Rozsudek odvolacího soudu co do věci samé napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka předkládá otázky hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v jeho rozsudku ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013:
1) Lze za účinný dohled ve smyslu §12 ZKV, považovat pouze formálně vykonávanou dohledovou činnost konkursního soudu, kdy konkursní soud nečiní faktická opatření k zajištění řádného vedení konkursního řízení, nezpozoruje zásadní nedostatky činnosti správce konkursní podstaty a nezabrání správci konkursní podstaty rozkrádat majetkovou podstatu po dobu cca 10 let?
2) Odpovídá stát za škodu způsobenou umenšením majetkové podstaty úpadce v důsledku trestné činnosti správce konkursní podstaty vedle správce konkursní podstaty či společně s ním v případě, že konkursní soud nereaguje na odůvodněné podněty věřitelského výboru, konkursních věřitelů a úpadce a dohledovou činnost vykonává pouze formálně, bez ukládání plnění povinností správci konkursní podstaty směřujících k nápravě, bez jejich kontroly a bez důsledného vymáhání?
Dovolatelka poukazuje na závěr dovolacího soudu ve výše odkazovaném rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 924/2013), dle kterého je ve druhé fázi konkursního řízení (v realizační fázi v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy) pro posouzení, zda konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své povinnosti), určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve smyslu §12 ZKV. Má za to, že „úřední postup konkursního soudu lze v této fázi konkursního řízení mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo vůbec nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty nebo i třetích osob“. Argumentuje přitom skutkovými tvrzeními z části odlišnými od skutkových zjištění aprobovaných odvolacím soudem, a poté předkládá svůj vlastní právní závěr o neúčinnosti vykonávaného dohledu konkursního soudu, což je patrné i z v dovolání se opakujícího konstatování, že „uvedené otázky hmotného práva byly dle našeho názoru nesprávně vyřešeny“.
Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že konkursní soud neměl žádné indicie o tom, že dochází ze strany správce konkursní podstaty k trestné činnosti. Vyšel ze skutkových zjištění (ze kterých vychází i dovolací soud), že od roku 1999 nebyl podán žádný návrh na odvolání správce konkursní podstaty, že teprve ke konci roku 2011 byla vyčíslena škoda tímto správcem způsobená, přičemž o podnětu zástupkyně jednoho z věřitelů úpadce (Mgr. Bernardové) konstatoval, že nemohl bez dalšího vést k zproštění z funkce dotčeného správce. Přisvědčil též argumentaci žalované, že žalobce netvrdil a neprokázal, kdy a jak konkrétně zanedbal konkursní soud dohledovou činnost, v jejímž důsledku, tedy v důsledku jeho nečinnosti, mohlo dojít k dovršení škodného následku způsobeného protiprávním (trestním) jednáním správce konkursní podstaty J. M. a v jaké výši by v takovém případě škoda vznikla. Dovolací soud také nepřehlédl souhlas odvolacího soudu (byť implicitní) se závěry soudu prvního stupně o tom, že konkursní soud reagoval v průběhu řízení na podané návrhy správce konkursní podstaty bez prodlení, maximálně do 14 dnů od jeho četných podání, jednání nařizoval v krátkých časových intervalech 1-2 měsíců, přičemž neměl k dispozici věrohodný přehled o stavu konkursního řízení v důsledku trestné činnosti J. M. a jeho záměrného zatajování informací.
V již zmiňovaném rozsudku ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, uveřejněném pod číslem 30/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud konstatoval, že ve druhé fázi konkursního řízení je pro posouzení, zda konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své povinnosti) určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve smyslu §12 ZKV. Úřední postup konkursního soudu lze v této fázi konkursního řízení mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo vůbec nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty nebo i třetích osob. Tato rozhodovací praxe přitom není dovolatelce neznámá, jak dosvědčuje její vlastní argumentace.
K otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010. V něm vysvětlil, že obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně. Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu.
Pokud tedy odvolací soud neshledal (žalobkyně neprokázala) žádné podněty či návrhy účastníků konkursního řízení nebo třetích osob mající dopad do dohlédací činnosti konkursního soudu, kterými by se byl konkursní soud nezabýval (tj. byl nečinný), přičemž nezjistil ani jiné vady a skutečnosti nasvědčující porušení povinností konkursního soudu při dohledové činnosti ve smyslu §12 ZKV, a i na základě dalších skutkových zjištění konstatoval, že ve věci nebyl prokázán dovolatelkou tvrzený nesprávný úřední postup konkursního soudu, tj. jeho nedostatečný dohled nad činností správce konkursní podstaty, a již jen na tomto základě žalobu zamítl, neodchýlil se tím od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání proto není v uvedeném rozsahu přípustné. Na věci nic nemění ani dovolatelčino přesvědčení o nesprávnosti posouzení odvolacího soudu postavené zčásti na jejích vlastních v dovolání předestřených skutkových základech. Dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. V daném směru tak jde o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud v dovolacím řízení vychází zásadně ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím (odvolacím) řízení.
K dílčí námitce dovolatelky týkající se výše škody, která ani nemá odraz ve dvou předestřených právních otázkách (jednoznačně definovaných v úvodní části dovolání), dovolací soud konstatuje, že stojí na prostém nesouhlasu se závěry odvolacího soudu. Dovolatelčina polemika s odůvodněním napadeného rozsudku tak nesměřuje k právnímu posouzení věci a nepředstavuje právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., která by mohla založit přípustnost dovolání. Nehledě na to, že na řešení otázky výše škody rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť ten pouze konstatoval správnost závěru soudu prvního stupně o (již) nadbytečnosti právě takových úvah.
K dílčí námitce dovolatelky týkající se příčinné souvislosti dovolací soud konstatuje, že jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (neexistence nesprávného úředního postupu), nemůže žádný další dovolací důvod (existence příčinné souvislosti a škody) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, nehledě na skutečnost, že z logiky věci nelze vůbec shledat příčinnou souvislost škody s neexistujícím nesprávným úředním postupem. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu