ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1735.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1735/2020-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobců a) Z. V. , nar. XY, bytem XY, Rakouská republika, a b) V. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 316/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 17 Co 248/2019-497, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2018, č. j. 12 C 316/2006-445, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2018, č. j. 12 C 316/2006-445, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 17 Co 248/2019-497, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 12 C 316/2006-445, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 5 000 000 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky ročně od 13. 1. 2005 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 17 Co 248/2019-497, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se V. V., právní předchůdce nynějších žalobců, domáhal zaplacení shora uvedené částky s tím, že Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č. j. 9 C 15/2003-111, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2004, č. j. 15 Co 316/2004-160, který nabyl právní moci dnem 13. 1. 2005, zamítl jeho žalobu na určení, že je vlastníkem objektu čp. XY na pozemku č. parc. XY a pozemků č. parc. XY v k. ú. XY, zapsaných na LV XY| pro k. ú. XY, obec XY, čímž mu bylo odňato vlastnické právo k nemovitostem bez náhrady. Požadovaná částka má odpovídat obvyklé ceně uvedených nemovitostí.
Soudy nižších stupňů hodnotili věc po stránce právní tak, že v úvahu připadala jedině odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Splněny pak musely být tři předpoklady, a to deliktní jednání státu, existence škody a příčinná souvislost mezi deliktním jednáním a škodou. V souladu se zásadou presumpce správnosti, na níž opakovaně poukazuje Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, soudy v řízení o odpovědnosti státu za škodu nejsou oprávněny posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno, a neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobcům přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno. Podmínka zakotvená v ustanovení OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. Žalobci se domáhají náhrady za odňaté nemovitosti, které jim (podle jejich názoru) měly být vydány, neboť vlastnictví k předmětným nemovitostem nemohlo (rovněž podle jejich názoru) přejít na stát. Podle obsahu spisu měl právní předchůdce žalobců po zamítnutí žaloby na vydání nemovitosti jeden rok na žádost o finanční náhradu. Této možnosti však nevyužil. Následně nebyl úspěšný ve sporu o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, a naopak bylo soudem deklarováno, že tuto nemovitost nabyla vydržením do vlastnictví A. R. Takovou možnost přitom nevyloučil ani Ústavní soud svým nálezem, jehož se žalobci dovolávají. Za situace, že rozhodnutí, která žalobci označují za nezákonná, nebyla zrušena či změněna, a tedy neexistuje odpovědnostní titul, nelze žalobě vyhovět. Neexistuje přitom ani tvrzená škoda a příčinná souvislost mezi nimi. Pokud žalobci poukazovali na sdělení B. S., tak jej nesprávně interpretují, neboť tím bylo pouze sděleno, která organizační složka státu je příslušná o nároku jednat.
Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně žalobci, zastoupení advokátkou, napadli včasným dovoláním.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017), dále jen „o. s. ř.“, se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2018, č. j. 12 C 316/2006-445, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř.
V části, v níž dovolání směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 17 Co 248/2019-497, jej Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelé formulují dvě právní otázky, které zní:
„a) přiznání vlastnického práva nevlastníkovi soudní mocí státu, ve spojení s odnětím (nepřiznáním) vlastnického práva skutečnému vlastníkovi soudní mocí státu, naplňuje či nenaplňuje zákonné předpoklady odpovědnosti státu za vzniklou škodu skutečnému vlastníkovi, a to při splnění všech předpokladů odpovědnosti.“
„b) zda odpovědnost státu za škodu způsobenou soudním rozhodnutím bez existence projevu vůle skutečného vlastníka o zániku jeho vlastnického práva nebo bez vyvlastnění jeho vlastnického práva není nebo nemůže splňovat odpovědnostní titul státu za vzniklou škodu.“
Formulace uvedených otázek zjevně vychází z neporozumění právního kontextu daného případu, v němž (jak bylo v průběhu řízení soudy opakovaně vysvětlováno) nelze řešit otázku vlastnického práva žalobců, resp. jejich právního předchůdce. Pokud je z citovaných formulací odstraněna část, v níž žalobci namítají své vlastnické právo, resp. jeho nepozbytí (což je okolnost, která soudy z důvodů vícekrát vysvětlených řešena nebyla), zůstane naprosto banální dotaz, zda při naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu stát za škodu odpovídá. Přípustnost dovolání tedy na základě takových otázek založena být nemůže, neboť jejich řešení (mimo jiné) plyne přímo ze zákona.
Patří toliko doplnit, že pokud žalobci poukázali na závěry Ústavního soudu, dovolací soud neshledal, že by řízení vykazovalo jakékoliv známky rozporu s nimi. Obsahuje-li dovolání též názor, že jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná, nelze se s ním ztotožnit, neboť v odůvodněních jsou veškeré úvahy soudů důsledně vysvětleny, přičemž žalobci je buď nejsou schopni pojmout, či je (pravděpodobněji) pochopit odmítají.
K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání jinak podle §237 o. s. ř. přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu