ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1804.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1804/2019-227
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně BIOSAN, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25318489, se sídlem v Žabčicích, Unkovická 506, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované J. F. , soudní exekutorky, se sídlem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 31/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 55 Co 378/2018-200, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 55 Co 378/2018-200, v rozsahu jeho výroků II a III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2018, č. j. 19 C 31/2018-146, v rozsahu jeho výroků II a IV se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v souvislosti s exekučním řízením, které bylo zahájeno dne 26. 2. 2004 a skončeno dne 2. 3. 2017 a vedeno u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1222/2004 a u soudní exekutorky J. F., exekuční úřad XY, pod sp. zn. 049 EX 00256/04, pro vymožení pohledávky ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, kdy v tomto řízení byla žalobkyně v postavení oprávněné proti povinnému J. D.. Nesprávný úřední postup měl spočívat v průtazích a neefektivním vedení řízení, jež mělo trvat více jak 13 let.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 19 C 31/2018-146, rozhodl, že se zastavuje řízení co do požadavku na konstatování, že průtahy v soudním exekučním řízení vedeném před Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1222/2004 a před soudním exekutorem J. F., Exekutorský úřad XY, pod sp. zn. 049 EX 00256/04, došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces ukotveného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 180 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně shledal 13 let vedení exekučního řízení v projednávaném případě nepřiměřeně dlouhým. Úkony soudní exekutorky totiž byly nesoustavné, přičemž v letech 2005 až 2008 zde úplně absentují, stejně tak jako v letech 2009 – 2013. Konkrétní období nečinnosti soudní exekutorky a průtahů lze potom vymezit obdobím od 7. 12. 2005 do 12. 11. 2008, tedy v trvání 3 let, od 8. 1. 2009 do 12. 1. 2011, tedy v trvání dalších 2 let, a dále v období od 12. 1. 2011 do 21. 2. 2013, tedy v období dalších 2 let, celkově tedy délka nečinnosti exekutora činí 7 let. S ohledem na celkovou délku řízení 13 let a dobu průtahů 7 let potom soud prvního stupně jednoznačně seznal naplnění předpokladu odpovědnostního titulu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a taktéž dospěl k závěru o nutnosti finančního odškodnění žalobce, když pouhé konstatování porušení práva by se v daném případě nejevilo s ohledem na konkrétní okolnosti případu dostačujícím.
4. Soud prvního stupně proto jako základní částku finančního zadostiučinění stanovil částku 180 000 Kč, včetně přiznání tam specifikovaných zákonných úroků z prodlení, když částku 15 000 Kč za rok trvání daného řízení shledal adekvátní. Ve smyslu §31a OdpŠk soud do určité míry shledal řízení jako složité, pokud jde o zjišťování majetku povinného, a dále pokud jde o nutnost vypořádat se s opravnými prostředky podanými účastníky, když soudy ve věci rozhodovaly 3x na prvním stupni a 1x na druhém stupni (odvolacím). Z tohoto důvodu proto soud ponižoval základní částku o 20 %. Pokud jde o kritéria jednání poškozené a postup orgánů veřejné moci, soud nepovyšoval ani neponižoval základní částku finančního zadostiučinění. Po posouzení kritéria významu předmětu řízení pro účastníka potom navýšil základní částku o 20 %, když již ze samotné výše vymáhané částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím dle něj vyplýval zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka a „jak sám účastník již v samotných žalobních tvrzeních uváděl, byl po značnou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení a s tím také souvisela značná finanční nejistota, když částka, o kterou se jednalo, činila přes 1 000 000 Kč“, … a kdy „vymožení takto vysoké částky mělo pro žalobce zcela zásadní dopady na fungování jeho společnosti“.
5. Ve zbytku soud prvního stupně žalovaný nárok co do výše 60 000 Kč zamítl a zastavil k procesnímu návrhu žalobkyně řízení ohledně požadavku na konstatování zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces.
6. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně konstatoval k argumentaci vedlejší účastnice týkající se toho, že až od 1. 1. 2014 (po účinnosti zákona číslo 293/2013 Sb.) bylo možno postihnout exekucí majetek, který netvoří součást společného jmění manželů, že „je nutno vzít v potaz i jiné průtahy ve vyřizování exekuční věci popsané v podání žalované a zjištěné provedeným dokazováním a skutečnost, že až na sklonku roku 2014, konkrétně 20. 11. 2014, tedy až po dalších 11 měsících od účinnosti této novely, byl soudní exekutorkou vydán příkaz k prodeji nemovitosti manželky povinného. Dříve v průběhu roku 2014, ač jí to procesní předpisy umožňovaly, soudní exekutorka ničeho neučinila za účelem zjištění těchto nemovitostí. Soud uvedl, že soudní exekutorka si měla počínat i tak obezřetně, ve smyslu plnění svých povinností zjišťovat veškerý postižitelný majetek povinného, prověřit veškerá tvrzení povinného z dostupných evidencí, když ničeho jí nebránilo nahlédnout do centrální evidence obyvatel ohledně zjištění osobního stavu povinného a případně do katastru nemovitostí ke zjištění předmětných nemovitostí již dříve“.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně, žalované a vedlejší účastnice rozhodl tak, že se odvolání proti výroku III odmítá (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně stupně se ve výroku II potvrzuje, ve výroku IV se mění tak, že žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení 30 448,31 Kč (výrok II), a že žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady odvolacího řízení 12 499,62 Kč (výrok III).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně (mezi účastníky nesporných, kdy sporným zůstalo právní posouzení zjištěných skutkových okolností věci), jenž dle něj správně zdůraznil, že poté, co do 2. 3. 2004 žalobkyně v postavení oprávněné podala návrh na nařízení exekuce, nastalo ze strany soudní exekutorky dlouhodobé období nečinnosti s výjimkou prohlášení povinného o majetku ze 7. 10. 2004, když dále exekutorka pouze průběžně rozhodovala o výši nákladů exekuce a činila dotazy na Českou správu sociálního zabezpečení ohledně příjmů povinného, a kdy ke změně došlo až 20. 11. 2014, kdy vydala exekuční příkaz na nemovitý majetek. K těmto skutkovým okolnostem exekučního řízení odvolací soud uvedl, že „podstatné je, že exekutor žádné reálné kroky k vymožení pohledávky od zahájení řízení až do roku 2014 nečinil … [J]e tak zcela evidentní, že kdyby došlo ze strany exekutora k efektivnímu vymáhání pohledávky po zahájení řízení, bylo možno tuto pohledávku oprávněné uspokojit. V případě, že by došlo ze strany soudního exekutora po prvotním šetření věci k závěru, že osoba pro povinného je nemajetná, bylo namístě postupovat dle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. a exekuci zastavit“. Uzavřel, že „takový efektivní postup, plynoucí z exekučního řádu, však soudní exekutor nezvolil a úvaha soudu prvého stupně, že je zde dán odpovědnostní titul za nesprávný úřední postup dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. je správný.“
9. K odvolání vedlejší účastnice proti výroku III soudu prvního stupně (s nímž žalovaná vyjádřila souhlas) odvolací soud konstatoval, že odvolatelka nebyla subjektivně legitimována, neboť jí bylo napadeným výrokem vyhověno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu co do výroku II a III napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním a domáhala se, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku II tak, že se žaloba co do částky ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výroku III tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení, a aby žalobkyně byla povinna zaplatit žalované a vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení, případně aby dovolací soud rozhodl tak, že výrok II a III napadeného rozsudku zruší a věc vrátí soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Předpoklad přípustnosti dovolání žalovaná spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012), tedy:
a) zda lze v tom, že exekutorka nezastavila exekuční řízení pro nemajetnost povinného, spatřit nesprávný úřední postup,
a také v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena:
b) „zda je nesprávným úředním postupem postup exekutorky za této situace: 1. není nesprávným úředním postupem nezastavení exekuce pro nemajetnost povinného (viz výše) a exekuční řízení pokračuje i v případě, že je dána nemajetnost povinného (resp. částečná nemajetnost s ohledem na srážky prováděné z invalidního důchodu); 2. soudní exekutor provádí zjišťování majetku povinného nesoustavně; 3. není prokázáno, že soustavnější zjišťování majetku povinného by vedlo k efektivnějšímu a rychlejšímu vymožení pohledávky“.
12. Žalované z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda odvolací soud považoval za nesprávný úřední postup to, že dle něj vedlejší účastník nečinil žádné reálné kroky k vymožení pohledávky, nebo to, že vedlejší účastník exekuci nezastavil. Odvolací soud se vůbec nezabýval ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že nezastavení exekuce v daném případě nepředstavuje nesprávný úřední postup. V kontextu posuzovaného případu byla žalobkyni od samého počátku exekučního řízení neúčelnost vedené exekuce známa (s ohledem na exekutorkou objektivně zjištěnou nemajetnost povinného), nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit a nemohlo jí to tedy způsobit nemajetkovou újmu. Za zcela nepodložené pak měla tvrzení odvolacího soudu, že je „zcela evidentní, že by bylo možné pohledávku oprávněné uspokojit, kdyby ze strany exekutora došlo k efektivnímu vymáhání pohledávky po zahájení řízení“. Tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedených šetření vedlejšího účastníka v roce 2004, 2005, 2009 a 2013 bylo zjištěno, že povinný žádným postižitelným majetkem nedisponuje. Skutečnost, že v mezidobí, tj. v letech 2005-2008 a v letech 2009-2013 nebyla učiněna opětovná dožádání, žádosti o součinnost apod., dle názoru žalované nemohlo ovlivnit délku exekučního řízení, jelikož by pohledávka žalobkyně nebyla uspokojena ani v případě soustavnějších lustrací a zjišťování majetku povinného, a to z důvodu trvalé nemajetnosti povinného.
13. Žalobkyně ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily.
III. Formální náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. pověřeným zaměstnancem žalované.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
19. V rozsahu, v jakém dovolatelka napadá rozhodnutí co do výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, nicméně dovolací soud nerozhodoval samostatně o odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu za situace, kdy dovolání ve věci samé bylo shledáno důvodným a nákladové výroky tak byly současně zrušeny jako závislé na rozhodnutí ve věci samé.
20. Dovolání je přípustné pro otázku, vyplývající z obou dovolatelkou položených otázek, zda lze v pokračování exekučního řízení (resp. v jeho nezastavení) shledat nesprávný úřední postup za situace, kdy je v řízení zjištěna nemajetnost povinného, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
24. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), nezastavení exekučního řízení nezpůsobuje samo o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení).
26. Dále podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je smyslem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. např. část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
27. V rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „smyslem kompenzačního řízení přitom není mechanicky použít výpočet (délka řízení násobená určitou částkou za rok), ale přiznat poškozené osobě takové odškodnění, které bude způsobilé alespoň zmírnit jí utrpěnou újmu, neboť se jedná o prostředek reparační a nikoliv sankční. Kriterium celkové délky řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] proto v řízení o výkon rozhodnutí z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení (nařízení, průběh a nepravidelné důvody a způsoby skončení) je na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kriterii §31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Náhrada nemajetkové újmy přichází obecně do úvahy jako důsledek odpovědnosti za způsobení újmy a při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného.“ Tyto obecné závěry lze přitom aplikovat i na řízení exekuční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012).
28. V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyšší soud také dovodil, že „v situaci, kdy žalobce věděl o obtížné dohledatelnosti a nemajetnosti povinného, nelze uvažovat o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku řízení (vymožení jeho pohledávky), a také, že uvedený závěr nedopadá ‚pouze‘ na situace, kdy dojde k zániku pohledávky, ale na všechny situace, kdy vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem nereálné či neúčelné, za kterou je bezesporu možné považovat i situaci, kdy jsou v exekučním řízení zjištěny informace o nemajetnosti a nedohledatelnosti povinného.“
29. Nejvyšší soud již dříve s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na soudní ochranu, neboť právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních by bylo „iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran. „Právo na soudní výkon rozhodnutí však nemůže přinutit stát, aby vykonal jakékoliv pravomocné civilní rozhodnutí bez ohledu na okolnosti případu. Stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného – soukromé osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39). Při posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem (srov. usnesení ESLP o přípustnosti ze dne 22. 3. 2005, ve věci Ciprová proti České republice, stížnost č. 33273/03). Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato nečinnost odpovědnost státu (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2003, ve věci Ruianu proti Rumunsku, stížnost č. 34647/97)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009).
30. Dovolací soud tak uzavírá, že za situace, kdy odvolací soud nereflektoval zjištěnou nemajetnost povinného během části exekučního řízení (vyplývající ze skutkového zjištění soudu prvního stupně) a bez dalšího presumoval vznik nemajetkové újmy oprávněné spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení i v tomto období, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení). Uvedené platí i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinného odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěna případná nesoustavnost (časová přetržitost) úkonů soudní exekutorky. Jinak řečeno objektivní odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vyžaduje, aby byl zjištěn nejen nesprávný úřední postup, ale i újma (nejistota z výsledku řízení, která se nikoli však bezvýhradně presumuje) a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem. Pokud ale jeden z předpokladů odpovědnosti žalované chybí, nelze za takové období odpovědnost žalované shledávat.
VI. Závěr
31. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
32. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí existenci nesprávného úředního postupu soudní exekutorky v průběhu celého exekučního řízení, a to s ohledem na zjištěnou (ne)majetnost povinného (přitom se neopomene ani vypořádat s tvrzení vedlejší účastnice o částečném plnění ze strany povinného), existenci újmy nynější žalobkyně jako oprávněné a případně i existenci příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a újmou, a to při respektování výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V případě potřeby si opatří potřebná skutková zjištění.
33. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu