ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2069.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2069/2020-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce J. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pražská 255/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČ: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 22 938 430 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 140/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 53 Co 64/2020-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2019, č. j. 23 C 140/2018-46, jímž soud prvního stupně odmítl žalobu ze dne 9. 7. 2018 doplněnou podáním ze dne 15. 8. 2018 (výrok I.), dále rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za žalobu žalobci (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, když vyzval žalobce k odstranění vad žaloby ze dne 9. 7. 2018 postupem dle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť podání žalobce postrádalo konkrétní skutková tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, co je předmětem řízení, které věci se týká a o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Na výzvu a poučení soudu prvního stupně usnesením ze dne 17. 7. 2019, č. j. 23 C 140/2018-9, k doplnění podání ze dne 9. 7. 2018, reagoval žalobce podáním ze dne 15. 8. 2018, kterým však vytýkané vady neodstranil; tyto neodstranil ani v podaném odvolání. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že podání žalobce není projednatelné, neboť vykazuje vady, které nebyly odstraněny ani v doplnění podání, ani v odvolání, když základním nedostatkem předmětné žaloby je nedostatečné tvrzení žalobce ohledně samotného skutkového základu, kdy současně absentují i tvrzení předpokladů podmiňujících odpovědnost žalované; jedná se o vady, které brání projednání věci, neboť předmět řízení není po skutkové stránce dostatečně vymezen.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002. Žalobce namítá, že vylíčil dostatečně a jasně skutečnosti dle §79 odst. 1 o. s. ř. a z jeho podání vyplývá, které věci se týká, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a předmět řízení je vymezen dostatečně individuálně tak, aby jej nebylo možné zaměnit za jiný.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud usnesení v celém jeho rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatele přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od dovolatelem uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (k tomu srov. §79 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 31 Cdo 370/2002; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s dovolatelem uvedenou judikaturou soudu dovolacího, neboť žalobce i přes výzvu soudu prvního stupně neodstranil vady žaloby, spočívající v absenci rozhodujících konkrétních skutečností, které by jednoznačně vymezily předmět řízení po skutkové stránce. S odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) je třeba souhlasit v tom, že z žaloby a z jejího doplnění není zřejmé, jakého nároku se žalobce domáhá, zda tvrdí skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na odškodnění
za nepřiměřenou délku řízení, a v takovém případě není patrné, jakého konkrétního řízení se požadavek na odškodnění týká, či zda se domáhá náhrady škody, a to buď vzniklé pozdním vydáním akcií z úschovy, jejich znehodnocením, či likvidací investičního záměru. Z žaloby a jejího doplnění tak nevyplývá, co je skutečným podkladem pro zaplacení žalované částky, a tedy co má být v řízení prokazováno, stejně tak není zřejmé, jak žalobce k žalované částce dospěl, ani jaký nárok žalovaná částka představuje, ačkoliv k tomu byl žalobce výše uvedeným usnesením soudu prvního stupně řádně vyzván s poučením o následcích neodstranění vad. Dovolatel tedy neuvedl rozhodující skutečnosti takovým způsobem, aby na jejich základě mohl být žalobní nárok po skutkové stránce jednoznačně individualizován, a uvedené nedostatky pro závěr o odmítnutí žaloby dle §43 odst. 2 o. s. ř. postačují (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu