ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2133.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2133/2020-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 55/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2019, č. j. 51 Co 230/2019-196, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 6. 2019, č. j. 35 C 55/2018-174, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na vrácení soudního poplatku za dovolání.
Vyšel z toho, že žalobce se domáhal zaplacení 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 187/2015. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 35 C 55/2018-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 47 600 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a ve zbývající části (152 400 Kč) žalobu zamítl. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 51 Co 3/2019-136, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku jej potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2019, č. j. 35 C 55/2018-153, byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku za dovolání ve výši 7 000 Kč, dne 20. 5. 2019 jej uhradil a dne 24. 5. 2019 požádal o jeho vrácení s odůvodněním, že s ohledem na závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, byl vybrán v rozporu se zákonem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dovolání ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci podléhá soudnímu poplatku podle položky 23 Sazebníku soudních poplatků a že na dovolací řízení nejsou aplikovatelné závěry vyslovené v citovaných nálezech Ústavního soudu, v nichž byla řešena otázka soudního poplatku za odvolání.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Pokud je ustanovením §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vrácení přeplatku soudního poplatku; v obou případech jde totiž o stanovení výše soudního poplatku, a není proto žádný důvod k tomu, aby (ne)možnost přezkoumání výše soudního poplatku za odvolání dovolacím soudem byla závislá na tom, ve které fázi řízení poplatník výši poplatku napadá, zda se tak stane formou dovolání po právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost k zaplacení poplatku stanovena, nebo formou žádosti o vrácení přeplatku poté, co byl poplatek zaplacen ve výši rozhodnutím soudu stanovené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 278/2019).
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu tak není přípustné.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť otázka, zda a v jakém rozsahu se vrací soudní poplatek, je vztahem mezi poplatníkem (dovolatelem) na straně jedné a státem na straně druhé; žalovaná není účastnicí řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o vrácení soudního poplatku žalobci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 363/2004).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu