ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2304.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2304/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobců a) H. M. , nar. XY, a b) V. M. , nar. XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 244/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 16 Co 17/2020-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 20. 11. 2018, ve znění doplnění ze dne 10. 12. 2018, domáhali na žalované každý zaplacení 1 250 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání jejich syna V. M., narozeného dne XY a zemřelého dne 26. 11. 2017.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 31 C 244/2018-204, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit každému žalobci 1 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka aktivní věcné legitimace žalobců nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uvedl, že aktivní legitimace žalobců není dána, když zesnulý syn žalobců před svou smrtí žádný nárok na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání vůči žalované neuplatnil, a proto nemohlo dojít ani k přechodu tohoto nároku na žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2742/2016). V rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu není ani závěr odvolacího soudu o tom, že aktivní legitimaci žalobců nezakládá ani jimi tvrzená nemajetková újma, která jim měla vzniknout v důsledku trestního stíhání jejich syna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2892/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobců, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Podle §238 odst. 1 písm. h) není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu