ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2538.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2538/2019-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 100/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 11 Co 13/2019-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se domáhala zaplacení 80 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené doby trvání řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 83/2013, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 24. 4. 2012 a pravomocně skončeno dne 30. 8. 2016, a trvalo tak více než 4 roky.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 42 C 100/2017-71, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovolatelka, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl pro vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle dovolatelky přípustnost dovolání je dána pro otázky „zásadního právního významu“, a to, zda lze považovat délku řízení 4 roky a 2 měsíce v jednom stupni za přiměřenou, zda lze doba 3 měsíců mezi procesními úkony považovat za přiměřenou a jestli delší, i když jednotlivě přiměřené prodlevy mezi procesními úkony soudu, mohou způsobit nepřiměřenou celkovou délku řízení.
Z takto formulovaného dovolání sice lze dovodit nesouhlas dovolatelky s právním posouzením celkové délky řízení, jakož i jednotlivých prodlev ze strany odvolacího soudu, dovolatelka však neuvádí, v čem má ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. spočívat nesprávnost právního posouzení prokázaných skutečností ze strany odvolacího soudu, a už vůbec ne, v čem dovolatelka ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Protože z obsahu dovolání nelze, kromě nesouhlasu dovolatelky se závěry odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu