ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2541.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2541/2020-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Svobodou, sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8 proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 386/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 20 Co 167/2020-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně ze dne 24. 4. 2020, č. j. 40 C 386/2018-37, jímž byla odmítnuta pro neprojednatelnost žaloba (výrok I) a rozhodnuto, že se „žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací námitka žalobce, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, záležející v tom, zda je přípustné, aby bylo soudy první i druhé instance rozhodnuto o odmítnutí žaloby, aniž by tyto soudy provedly důkazy navrhované žalobcem a aniž by jednotlivé spisy, na něž žalobce odkazoval, byly vůbec k důkazu vyžádány“ nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se týká otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na posouzení otázky, zda žaloba má náležitosti vymezené v §42 odst. 4 o. s. ř. a §79 odst. 1 o. s. ř., či zda trpí nedostatky, které brání jejímu věcnému projednání.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu