ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.26.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 26/2020-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně AITEC, s. r. o. , IČO 25273892, se sídlem ve Vilémovicích 83, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze1, Široká 117/22, proti žalované S. E. F. , se sídlem XY, Francie, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, o zaplacení 51 000 EUR, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 123/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2019, č. j. 22 Co 1107/2019-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 772,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu došlým soudu dne 29. 5. 2017 domáhala proti žalované zaplacení částky 51 000 EUR s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 25. 7. 2014 uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se žalobkyně zavázala pro žalovanou zhotovit dílo, tj. vanu na chemické procesy. Žalobkyně dílo vytvořila a následně je při závěrečné montáži nainstalovala v sídle žalované ve Francii. Žalobkyně žalované za zhotovené dílo vystavila fakturu znějící na částku 510 000 EUR. Žalovaná však žalobkyni na předmětnou fakturu uhradila toliko částku 459 000 EUR a dluží tak žalobkyni částku 51 000 EUR.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 7 C 123/2017-93, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni z účtu Okresního soudu v Písku vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 54 856 Kč (výrok III).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 8. 2019, č. j. 22 Co 1107/2019-118, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II změnil výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 33 589,60 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10 406 Kč (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V otázce zneužití práva neobsahuje dovolání vymezení podmínek přípustnosti. Nejvyšší soud však již mnohokrát dovodil, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k němu proto nemohl v daném rozsahu přihlížet.
Na otázce oprávnění pana S. N. jednat jménem žalované napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí, neboť s ohledem na čl. 28 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), by soudy musely přezkoumat splnění podmínek mezinárodní příslušnosti i v případě, kdy by její nedostatek žalovaná nenamítla. Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť na ní odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka místa plnění závazku ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis rovněž přípustnost dovolání nezakládá, vyšel-li odvolací soud z toho, že jde (jak v případě smlouvy kupní, tak i smlouvy o dílo) o faktický koncept, jehož obsah je třeba vykládat nezávisle na obsahu právních řádů jednotlivých členských států, a že proto není rozhodné, kterým právem se má daný závazek řídit a není podstatné ani to, kdy a zda došlo k přechodu vlastnického práva k věci, jež měla být předmětem daného závazku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady tohoto řízení vzniklé žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 6 950 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 1 522,50 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu