ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2637.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2637/2019-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 519 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 136/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 58 Co 12/2019-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také jako „dovolatel“) se v době vydání níže uvedeného rozsudku soudu prvního stupně domáhal zaplacení částky 519 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 10 C 136/2013-311, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 123 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ve zbývající části ohledně částky 396 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), a také rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57 140 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Jednalo se v pořadí o druhý rozsudek odvolacího soudu, jehož první rozhodnutí ve věci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 58 Co 349/2015-201, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 30 Cdo 1271/2016-218, mimo jiné ve výroku o věci samé co do částky 519 000 Kč s příslušenstvím zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodnost dovolání spatřoval Nejvyšší soud v tom, že z rozhodnutí nižších soudů nevyplývalo, že by bylo provedeno porovnání s obdobnými případy, v nichž bylo poškozenému přiznáno shodné zadostiučinění jako žalobci (již dříve byla žalobci pravomocně přiznána z téhož důvodu částka 77 000 Kč, přičemž tato částka zůstala kasačním rozhodnutím dovolacího soudu nedotčena; poznámka dovolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I o věci samé napadl žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že „soudy shodně dospěly k závěru, že žalobce vlastně vůbec nezákonným trestním stíháním dotčen nebyl, vyjma skutečnosti, že se o razantní domovní prohlídce dozvěděli lidé žalobci nejbližší“ … a že se „ soudy mýlí a zcela neadekvátně např. bagatelizují ztrátu telefonických kontaktů“. Dále rozporuje dílčí závěry soudů např. o tom, jak moc byly narušeny žalobcovy vztahy s ostatními lidmi, kteří se o jeho trestním stíhání dozvěděli. Za správné nepovažuje ani srovnání jeho věci s věcí uvedenou odvolacím soudem pod sp. zn. 58 Co 58/2018 a vytýká odvolacímu soudu, že se „nezmiňuje, jaká byla trestní minulost poškozeného, když žalobce byl po celý život osobou bezúhonnou. …že si odvolací soud vytvořil rozhodnutí, které jako alibi předkládá při srovnání jiných případů s cílem výši odškodnění po poškozené minimalizovat“.
Dovolací soud k uvedenému konstatuje, že dovolatelův prostý nesouhlas s výsledkem soudního přezkumu není relevantní právní otázkou, a zásadně ani nemůže být. Již v usnesení ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 71/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud konstatoval, že srovnávání dosavadní judikatury s posuzovanými případy je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z toho důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu §237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka.
Závěry komentovaného usnesení Nejvyššího soudu také dopadají i na dovolatelem formulovanou otázku, která dle něj nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, „zda doposud bezúhonnému poškozenému, u kterého došlo ke zproštění obžaloby v případě, kdy mu bezesporu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, má být přiznáno odškodnění srovnatelné s odškodněním, které bylo v jiném případě přiznáno recidivistovi, u něhož byla výrazně nižší horní sazba trestného činu, a u kterého taktéž došlo ke zproštění obžaloby“. I v tomto případě je předložená otázka v podstatě založena toliko na nesouhlasu s výsledkem provedeného srovnání dovolatele jako bezúhonného a jiné osoby v jiném případě jako recidivisty (tj. na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů, které navíc z napadeného rozhodnutí nevyplývají – srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nadto míří pouze na jeden z mnoha komparovaných prvků skutkových okolností. Navíc napadené rozhodnutí primárně spočívá na srovnání výše přiměřeného zadostiučinění s případy spoluobviněných nynějšího žalobce. Dovolatelova polemika s odůvodněním napadeného rozsudku tak nesměřuje k právnímu posouzení věci a nepředstavuje právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., která by mohla založit přípustnost dovolání.
Konečně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka proti „nenavýšení odškodnění z důvodu délky řízení v nyní posuzované věci“, neboť odvolací soud svůj závěr založil jednak na závěru, že navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky odškodňovacího řízení je podle tam označené judikatury dovolacího soudu možné jen v případě nároků na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, jednak na závěru, že žalobce ani žádný konkrétní nárok z titulu nepřiměřené délky nynějšího odškodňovacího řízení, o kterém by odvolací soud mohl rozhodnout, neuplatnil, přičemž tento důvod nenavýšení požadovaného zadostiučinění žalobce nijak nenapadá. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2551/14, pak takový nebyl dohledán. Měl-li však dovolatel na mysli nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, pak tento se týkal právě nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu