ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3324.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3324/2019-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Písku, třída Přátelství 1960, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 100/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 14 Co 3/2019-89, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu správních orgánů spočívajícího v průtazích v řízení u Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech doplacení služebního příjmu v souvislosti s nezákonně nařizovanou službou přesčas a za pozdní doplacení, ve věci odchodného a ušlého zisku z pozdního vyplacení doplatku odchodného, ve věci výsluhového nároku a ušlého zisku z pozdního vyplacení doplatku výsluhového příspěvku a v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 až 2009 s tím, že neuplatňuje tuto újmu za nesprávný úřední postup správních soudů. Průtahy ve všech případech měly být způsobeny jednak nečinností a jednak vydáváním nezákonných rozhodnutí, v nichž správní orgány odmítaly opakovaně akceptovat závazný právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, který musel nezákonná rozhodnutí několikrát rušit.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 52 C 100/2015-72, vyloučil řízení o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu v souvislosti s nezákonným nařizováním služby přesčas v letech 2007 až 2009 ve výši 50 000 Kč, vedené proti žalované 1), k samostatnému projednání (výrok I), a v řízení o nárocích žalobce na náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu nesprávným úředním postupem správních orgánů v řízení ve věci doplacení služebního příjmu v souvislosti s nezákonně nařizovanou službou přesčas a za pozdní doplacení, ve věci odchodného a ušlého zisku z pozdního vyplacení doplatku odchodného a ve věci výsluhového nároku a ušlého zisku z pozdního vyplacení doplatku výsluhového příspěvku vedenému proti žalované 2) vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu příslušnému (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, která organizační složka jedná za stát ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném toliko před správním orgánem podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, byť na něj navazovalo i řízení soudní, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Nejvyšší soud ve své judikatuře zastává názor, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Důvodem je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou naráz více organizačních složek, za každou z nichž musí před soudem jednat fyzická osoba dle §21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě za žalovanou by bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).
Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů (srov. Dvořák, B. K §21. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).
Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), jednat Ministerstvo financí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
V projednávané věci dospěly oba nižší soudy k závěru, že příslušnou organizační složkou státu je podle §6 odst. 3 OdpŠk Ministerstvo financí, neboť na posuzované správní řízení je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyřešení právní otázky aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy přitom dovoláním napadeno nebylo; poznámka dovolacího soudu), což znamená, že řízení o nároku žalobce vedené před správními orgány a soudy je třeba posuzovat jako jeden celek. Z toho současně vyplývá, že na určení organizační složky státu nemůže mít vliv okolnost, zda se žalobce domáhá zadostiučinění pouze za část řízení, příp. za kterou, či za řízení celé.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů řízení, včetně tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto soudem prvního stupně v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu