ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3799.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3799/2019-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně El NIÑO BEVERAGES, a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, IČO 27950395, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 6/5, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví , se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 1057/2a, o zaplacení 4 234 742 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 30/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018, č. j. 20 Co 225/2018-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 4 243 742 000 EUR s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem rezultujícím v nezákonné rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad"). Spolupracovala se společností El NIÑO, a. s., IČO 27950395, která poté, co Úřad zapsal v její prospěch dvě ochranné známky ve znění „DURACELL" a „DURACELL ENERGY DRINK +“ do rejstříku ochranných známek (dále jen „rejstřík“), poskytla žalobkyni licenční smlouvou ze dne 15. 11. 2007 právo tyto známky užívat. Následně ale Úřad prohlásil známky za neplatné. Společnost El NIÑO, a. s., napadla rozhodnutí Úřadu ve správním soudnictví, její žaloby však byly zamítnuty. Nejvyšší správní soud přitom podle tvrzení žalobkyně nerespektoval směrnici Rady 89/104/EHS (kterou se přibližují právní předpisy členských států o ochranných známkách) a nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžnou otázku týkající se její interpretace. Žalobkyně nebyla účastníkem žádného z řízení, nicméně jednala s důvěrou ve správnost rozhodování Úřadu.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 19 C 30/2013-145, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 4 243 742 000 EUR s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, jenž žalobní nárok zamítl jednak z důvodu, že žalobkyně nemá k podání žaloby věcnou aktivní legitimaci, neboť nebyla a ani neměla být účastníkem řízení, v nichž byla tvrzená nezákonná rozhodnutí vydána, a jednak z důvodu, že za dané situace není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími. Dále dovodil, že došlo-li k porušení unijního práva rozhodnutím orgánu veřejné moci, může být nárok z odpovědnosti za škodu úspěšně uplatněn jen tehdy, bylo-li porušení unijního práva zjištěno a rozhodnutí odklizeno při jeho přezkumu pořadem práva (např. prostřednictvím žaloby u SDEU). Teprve na základě odklizení takových rozhodnutí by bylo lze (v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010) dovodit případnou aktivní legitimaci žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu škody proti státu i mimo rámec podmínek §7 OdpŠk, žaloba je proto předčasná.
Žalobkyně ve svém dovolání napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace, jakož i nesprávné právní posouzení předpokladů odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU s odkazem na podmínku zrušení posuzovaného rozhodnutí, nebrojí však proti dalšímu závěru, na němž postavil odvolací soud své rozhodnutí, o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími.
Nenapadla-li tedy žalobkyně v rámci vymezení dovolacích důvodů každý ze shora vymezených samostatně stojících důvodů pro zamítnutí žaloby, nemůže být její dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
V rozsahu výroků o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu