ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3860.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3860/2019-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 680 000 Kč s příslušenstvím a konstatování porušení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 55 Co 113/2019-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 10 C 133/2013-319, konstatoval, že trestní stíhání žalobce, které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu Policie ČR, ÚSKPV, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, expozitura Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2005, ČTS: FIPO-25/ÚL-ND-2005, a dále vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009 v období od 27. 4. 2006 do 11. 12. 2012, bylo nezákonné a bylo jím porušeno právo žalobce na soukromí (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci dopis ve znění: „Vážený pane inženýre, přijměte omluvu za všechny negativní následky, které Vám způsobilo nezákonné trestní stíhání vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009 v období od 27. 4. 2006 do 11. 12. 2012.“ (výrok II), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 680 000 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 6. 5. 2013 do zaplacení (výrok III) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 806 Kč (výrok IV).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jen tak, že žalobce byl stíhán v rozporu s článkem 8 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jinak jej potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 60 000 Kč se 7,05% úrokem z prodlení ročně od 9. 11. 2013 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady za řízení před soudy všech stupňů ve výši 77 681,80 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 3 040 926 Kč s příslušenstvím, která se skládala z nároku na náhradu škody ve výši 2 140 926 Kč (340 Kč jakožto paušální částky uhrazené v souvislosti se vzetím do cely předběžného zadržení, 17 956 Kč za cestovní náhrady, 1 500 000 Kč jako ušlého zisku a 622 630 Kč za nedoplatek na dani) a nároku na nemajetkovou újmu ve výši 900 000 Kč (100 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009, 796 000 Kč za nezákonné trestní stíhání zahájené usnesením policejního orgánu Policie ČR, ÚSKPV, Útvarem odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, expozitury Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2005, ČTS: FIPO-25/ÚL-ND-2005, a dále vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009 v období od 27. 4. 2006 do 11. 12. 2012 a 4 000 Kč za nezákonné omezení osobní svobody v souvislosti s tímto trestním stíháním). Dále se žalobce domáhal toho, aby soud konstatoval, že průtahy v řízení vedeném proti žalobci pod sp. zn. 52 T 8/2009 došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že jeho neoprávněným vzetím do vyšetřovací vazby došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, že neoprávněným nařízením a provedením domovní prohlídky a jiných prostor došlo k porušení jeho práva na nedotknutelnost obydlí zaručeného v čl. 12 Listiny základních práv a svobod a že neoprávněným odposloucháváním telefonních hovorů došlo k poručení jeho práva na tajemství zpráv podávaných telefonem zaručeného v čl. 13 Listiny práv a svobod. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, č. j. 10 C 133/2013-170, bylo povoleno rozšíření žaloby učiněné žalobcem v závěrečném návrhu při jednání soudu dne 31. 3. 2015, kterým se domáhal omluvy v tomto znění: „Vážený pane inženýre, přijměte omluvu za všechny negativní následky, které Vám nezákonné trestní stíhání vedené pod sp. zn. 52 T 8/2009 způsobilo, stejně tak za zdlouhavě vedené řízení, za neoprávněné odposlechy, neoprávněné omezení Vaší osobní svobody a v neposlední řadě za nezákonně provedenou domovní prohlídku ve Vašem bydlišti.“.
Předmětem nynějšího řízení je po několikanásobném zpětvzetí žaloby a částečném uhrazení některých nároků žalovanou z hlediska finančních nároků relevantní již pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání zahájené usnesením policejního orgánu Policie ČR, ÚSKPV, Útvarem odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, expozitury Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2005, ČTS: FIPO-25/ÚL-ND-2005, a dále vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009 v období od 27. 4. 2006 do 11. 12. 2012, který byl z původně požadovaných 796 000 Kč s příslušenstvím snížený na částku 680 000 Kč s příslušenstvím, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2018, č. j. 10 C 133/2013-306, bylo řízení v části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 116 000 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 11. 2013 do zaplacení, vyloučeno k samostatnému řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I, a to do té části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku III potvrzen, tedy kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 620 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka nedostatečné výše zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl ke kritériím vymezeným ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
Nejvyšší soud nadto opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Požaduje-li žalobce srovnání dopadů jeho trestního stíhání s jinými případy, než z jakých vyšel odvolací soud, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka žalobce v daném směru je tak námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Zbylé námitky žalobce ohledně vazby odškodnění k ekonomické realitě České republiky se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve své podstatě jimi žalobce opět pouze nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně srovnatelnosti případu žalobce s případy, které byly odvolacím soudem ke srovnání použity.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku možnosti navýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení uvedenou v odstavci 10 dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ohledně této dovolacím námitky nemohl k dovolání přihlédnout, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu