ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3891.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3891/2019-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou v právní věci žalobců a) T. N., nar. XY, bytem XY, b) nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY, c) nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY, bytem XY, d) L. N., nar. XY, bytem XY, e) H. L., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kostnická 2913/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 277 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 250/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 15 Co 218/2019-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 26 C 250/2017-85, připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobců ze dne 21. 12. 2018 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 55 597 Kč (výrok II) a náklady řízení ve výši 17 841,18 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 277 985 Kč zamítl (výrok I), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
K otázce přípustnosti dovolání žalobci v úvodu dovolání pouze obecně konstatovali, že podávají dovolání „z dovolacího důvodu uvedeného v §237 o. s. ř., kdy otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je třeba, aby z dovolání bylo zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a kterou judikaturu dovolacího soudu dovolatel považuje za vzájemně rozpornou.
Takový údaj se však v dovolání nenachází. Žalobci shrnují průběh řízení i obsah vydaných rozhodnutí, vytýkají odvolacímu soudu, že se (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezabýval meritem věci a že jeho právní posouzení věci je neúplné, nevymezují však žádné otázky, na nichž napadené rozhodnutí záviselo a které by měly být předmětem dovolacího přezkumu, ani neoznačují rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu