ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3907.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3907/2018-69
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 278/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 72 Co 15/2018-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 72 Co 15/2018-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 26. 8. 2016 na žalované domáhal zaplacení částky 112 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 30. 8. 2016 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 21/2008 (dále jen „posuzované trestní řízení“), jež bylo pravomocně skončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 247/2015, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 T 21/2008.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 C 278/2016-39, žalobě v celém rozsahu vyhověl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků řízení a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno ze dne 20. 4. 2007, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Přípravné řízení trestní trvalo do 25. 1. 2008, kdy byla státním zástupcem podána obžaloba k Městskému soudu v Brně. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 11 Td 14/2008, určil Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud věcně a místně příslušný. Obvodní soud pro Prahu 1 jako trestní soud prvního stupně rozhodoval celkem čtyřikrát o zproštění obžaloby, avšak všechny tyto osvobozující rozsudky byly v odvolacích řízeních probíhajících u Městského soudu v Praze vždy zrušeny a věc byla vždy vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému rozhodnutí. Posuzované trestní řízení tak skončilo až vydáním v pořadí pátého rozhodnutí odvolacího trestního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 247/2015, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti v pořadí pátému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 T 21/2008, jímž byl žalobce shledán vinným z výše uvedeného trestného činu a jímž mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Posuzované trestní řízení trvalo celkem 8 let a 6 měsíců, což soud prvního stupně shledal za nepřiměřené, a dospěl tak k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívajícím v porušení povinnosti vydat v posuzovaném trestním řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k délce posuzovaného trestního řízení soud prvního stupně považoval za nutné, aby bylo žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto přiměřené peněžité zadostiučinění ve smyslu §31a OdpŠk, a to ve výši odpovídající stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně zhodnotil, že posuzované trestní řízení probíhalo jak ve fázi přípravného řízení trestního, tak ve fázi řízení před soudem, kde byla věc opakovaně projednávána na dvou stupních soudní soustavy. Věc byla podle soudu prvního stupně složitá po právní, skutkové i procesní stránce, žalobce se svým chováním na délce posuzovaného trestního řízení nepodílel. Za základní částku peněžitého zadostiučinění vzal soud prvního stupně částku 15 000 Kč za jeden rok posuzovaného trestního řízení s tím, že první dva roky ohodnotil částkou o polovinu nižší. Soud prvního stupně neshledal důvody ke snížení či zvýšení základní částky a žalobci tak přiznal celkovou požadovanou částku 112 500 Kč s příslušenstvím.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepovažoval za správné přiznat žalobci peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť posoudil, že zadostiučinění bylo žalobci poskytnuto již tím, že soudy v posuzovaném trestním řízení při úvahách o druhu a výměře trestu přihlédly k délce posuzovaného trestního řízení a uložily žalobci z tohoto důvodu mírnější trest. Odvolací soud zhodnotil, že takové zadostiučinění poskytnuté žalobci již v rámci posuzovaného trestního řízení je dostačující a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku ve věci samé tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podle svého obsahu směřuje proti zamítavému výroku ve věci samé a v němž dovolatel uplatnil následující dovolací důvod, který spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, zda musí být z odůvodnění odsuzujícího trestního rozsudku zřejmé, jakým konkrétním způsobem byl zmírněn uložený trest v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce daného trestního řízení. Dovolatel má zato, že pro účely odškodňovacího řízení musí být z trestního rozsudku patrno nejen to, že trestní soud nepřiměřenou délku daného trestního řízení při ukládání trestu zohlednil, ale i to, o jakou část byl trest právě z tohoto důvodu zmírněn; zmírnění sankce musí být nejen výslovné, ale i měřitelné, což v projednávané věci není.
10. Přípustnost svého dovolání dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení shora uvedené otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména Stanoviskem, jakož i od judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro řešení předložené otázky hmotného práva (viz bod 10), zda pro účely odškodňovacího řízení musí být z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení patrno, o jakou část byl zmírněn trest v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce daného trestního řízení, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
19. Z ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk je zřejmé, že kromě peněžité náhrady je možné poskytnout i jinou formu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Poškozenému tak může být poskytnuta i nepeněžitá (morální) forma zadostiučinění, jestliže tím vzniklá nemajetková újma bude plně kompenzována. Soudní praxe se již vyjádřila k tomu, zda a za jakých okolností lze považovat uložení mírnějšího trestu za dostačující zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního řízení. Nejvyšší soud v bodě V. svého Stanoviska přijal a odůvodnil závěr, že taková jiná forma náhrady je možná pouze tehdy, pokud je v odsuzujícím rozsudku trestního soudu výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z odsuzujícího rozsudku alespoň nezpochybnitelně vyplývá (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
20. Podle Stanoviska i judikatury ESLP přitom musí být takové zmírnění uloženého trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, odst. 66). Z odsuzujícího rozsudku proto taktéž musí být zřejmé, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení trestní soud přistoupil (srov. opětovně bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, či rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku ). Jinak řečeno, v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (srov. Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
21. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné důsledně rozlišovat důvody, které trestní soud k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk. Tak tomu může být například tehdy, jestliže k uložení mírnějšího trestu vedla (mimo jiné) okolnost, že obžalovaný je osobou doposud soudně netrestanou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010).
22. Úvaha odvolacího soudu, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk kompenzovat i uložením mírnějšího trestu, tak je v obecné rovině správná. Vždy však je nutno zároveň zkoumat, zda je snížení trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení výslovné a měřitelné.
23. V poměrech projednávané věci se dosažené judikaturní závěry promítají následovně. V odůvodnění rozhodnutí vydaných v posuzovaném trestním řízení je vysloveno, že podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby bylo dovolateli v posuzovaném trestním řízení uloženo nejen z důvodu kompenzace nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení, ale též kvůli tomu, že trestní soudy trestněprávně postižitelné jednání dovolatele považovaly za exces z jeho jinak řádného způsobu života, takže byl upřednostněn výchovný účel trestu. Z rozhodnutí vydaných v posuzovaném trestním řízení a z odůvodnění výroku o trestu tak nelze zjistit, o jakou část byl ukládaný trest snížen jakožto kompenzace za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, takže je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení nebyla uložením mírnějšího trestu kompenzována. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak v tomto ohledu není správný.
24. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však dovolatel v dovolání neoznačuje a dovolacím soudem shledány nebyly.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
27. V rámci nového projednání věci bude na odvolacím soudu, aby znovu posoudil otázku formy, popřípadě výše přiměřeného zadostiučinění žalobce za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu