ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4005.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4005/2018-443
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně A. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 187/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2018, č. j. 57 Co 58/2018-419, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 57 Co 58/2018-425, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2018, č. j. 57 Co 58/2018-419, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2018, č. j. 57 Co 58/2018-425, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované nejprve zaplacení částky 300 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 5/2010 a dále částky 9 700 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy požadované z titulu nezákonných rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 12. 2003 a ze dne 8. 3. 2004 ve shora uvedené trestní věci. O nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2016, č. j. 35 C 187/2014-255 (prvním v pořadí), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57 Co 240/2016-315. Žalovaná poskytla žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí 307 800 Kč. Poté, co žalobkyně vzala svoji žalobu částečně zpět, zůstal předmětem řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí ve výši 3 692 200 Kč, neboť žalobkyně nově považovala za přiměřenou výši této náhrady částku 4 000 000 Kč a zohlednila částečnou úhradu žalované.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, č. j. 35 C 187/2014-365 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 592 200 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 3 100 000 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 185 856 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 15. 12. 2003 bylo vydáno a žalobkyni téhož dne doručeno usnesení o zahájení jejího trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona ve formě spolupachatelství se způsobenou škodou ve výši 140 000 000 Kč. Dne 8. 3. 2004 bylo vydáno a žalobkyni následujícího dne doručeno usnesení o zahájení jejího trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pomoci k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství se způsobenou škodou ve výši 65 000 000 Kč. Trestní stíhání zahájené usnesením ze dne 8. 3. 2004 bylo zastaveno usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 5. 2010, které nabylo právní moci dne 21. 5. 2010. Žalobkyně byla posléze rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2013, který nabyl právní moci téhož dne, zproštěna obžaloby pro trestné činy specifikované v usnesení ze dne 15. 12. 2003 s tím, že uvedené skutky nejsou trestným činem. Obžaloba byla podána na žalobkyni a další čtyři obžalované pro celkem 21 skutků, z nichž žalobkyně se týkal toliko jeden skutek výše zmíněný. Předtím bylo trestní stíhání vedeno kromě žalobkyně proti dalším 9 osobám a celková výše škody přesahovala 3 000 000 000 Kč. V průběhu trestního stíhání byla žalobkyně policií zadržena a umístěna jeden den v cele předběžného zadržení, což vnímala jako velice ponižující, přičemž bezprostředně po zadržení a následující den či dva poté byla v šoku a nechápala důvod svého stíhání. Trestní stíhání žalobkyně mělo za následek výrazné zpřetrhání sociálních vazeb, byla společensky vyloučena, potýkala se s odsuzováním ze strany veřejnosti, přátel, i rodiny. Trestní stíhání mělo závažné dopady i do její profesní sféry, neboť v době zahájení trestního stíhání pracovala v Union bance jako vrchní ředitelka pro informatiku s hrubým příjmem ve výši 90 000 Kč měsíčně a poté se jí již nepodařilo, třebaže se o to aktivně snažila, získat odpovídající zaměstnání, s výjimkou zaměstnání na dobu jednoho roku na pozici vedoucí oddělení sekretariátu generálního ředitele společnosti SAZKA, a. s., které jí však nebylo prodlouženo. Příčinou nemožnosti uplatnění žalobkyně na trhu práce bylo právě probíhající trestní stíhání. Celá kauza ohledně trestního stíhání žalobkyně byla široce medializována na místní i celostátní úrovni a to opakovaně i poté, co na danou věc v roce 2013 dopadla amnestie prezidenta republiky, kterou žalobkyně nepřijala. Žalobkyně vnímala velice negativně i skutečnost, že byla spojována i s ostatními obviněnými, přestože byla stíhána toliko za jeden skutek. Trestní stíhání mělo dopad i na zdravotní stav žalobkyně, který se zhoršil zejména v důsledku výrazného stresu s trestním stíháním souvisejícího. Nárok na peněžité zadostiučinění byl žalobkyní řádně uplatněn u žalované, která žalobkyni zaplatila na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí částku 307 800 Kč. Žalovaná se po zahájení řízení žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce omluvila za nezákonné rozhodnutí.
4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v období od 15. 12. 2003 do 26. 4. 2006 podle ustanovení §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a za nezákonné trestní stíhání v období od 27. 4. 2006 do 3. 6. 2013 podle §31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 27. 4. 2006, dále též jen „OdpŠk“. Nepovažoval za rozhodné, že v průběhu trestního řízení došlo k zastavení trestního stíhání pro jeden ze skutků, neboť z hlediska přiměřeného odškodnění žalobkyně nemělo žádný vliv, zda byla stíhána pro dva skutky či pro jeden skutek. Shledal existenci nezákonného rozhodnutí (s poukazem na následný zprošťující rozsudek), vznik nemajetkové újmy i příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a vzniklou újmou. S ohledem na skutková zjištění nepovažoval poskytnutou omluvu za adekvátní satisfakci za újmu, kterou žalobkyně utrpěla. Při určení výše zadostiučinění v penězích vyšel především z povahy trestního řízení, výše hrozícího trestu, výše hrozící povinnosti nahradit škodu, délky trvání trestního stíhání a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře žalobkyně. Dále provedl komparaci s jiným případem náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, které shledal v podstatných znacích s posuzovaným případem nejvíce shodné (rozhodnutí vydané ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 294/2015), v němž byla považována jako přiměřené zadostiučinění částka 100 000 Kč v případě nezákonného trestního stíhání bezúhonného policisty, který měl spáchat úmyslný trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele a skutek, pro který by stíhán následně nebyl po postoupení věci shledán ani kárným proviněním. Policista byl na řadu měsíců postaven mimo službu, dehonestován ve své pracovní pozici, i před členy rodiny, přáteli a sousedy. Řízení bylo vedeno 20 měsíců a věc nebyla medializována. Soud prvního stupně shledal, že v posuzované věci došlo k mnohem silnějším zásahu do osobnostních práv žalobkyně na zdraví, rodinný život, lidskou důstojnost a čest, než tomu bylo v referenčním případě, a též žalobkyně byla nucena nést důsledky dlouhodobého trvání trestního stíhání (soustavný a prodlužovaný stres ve všech oblastech osobního života, čelila hrozbě odsouzení, možného věznění a likvidačního závazku k náhradě škody, vyřazení z pracovního uplatnění a tlaku způsobenému opětovnou medializací případu). Soud prvního stupně proto považoval jako odpovídající zadostiučinění částku 270 000 Kč za období od 15. 12. 2003 do 26. 4. 2006 a částku 630 000 Kč za období od 27. 4. 2006 do 3. 6. 2013 (celkem tedy 900 000 Kč). Přiznal proto žalobkyni za první období částku 194 400 Kč (270 000 Kč minus již žalovanou uhrazená částka 75 600 Kč), a za další období částku 397 800 Kč (630 000 Kč minus již žalovanou uhrazená částka 232 200 Kč), v součtu uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 592 200 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
5. K odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) tak, že ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I); ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 194 447 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 15 730 Kč (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla nemajetková újma způsobená nezákonným trestním stíháním, za níž žalobkyni náleží peněžité zadostiučinění. Přisvědčil správnosti hodnocení soudu prvního stupně stran kritérií posuzovaných pro účely určení výše přiměřeného zadostiučinění (povaha trestního řízení, jeho délka a následky způsobenými trestním řízení v osobnostní sféře poškozené). Těmito kritérii se znovu zabýval a uzavřel, že žalobkyni za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 8 let, byla v podstatě po celou dobu trestního stíhání ohrožena náhradou škody více než značnou (zprvu 205 000 000 Kč, poté 140 000 000 Kč), po zadržení byla celý den v cele předběžného zadržení, zásah do jejích osobnostních složek trval po celou dobu trestního stíhání, tj. cca devět a půl roku, týkal se jejího osobního, rodinného, společenského i pracovního života a tyto následky trestního stíhání byly popsanými objektivními skutečnostmi velice významným způsobem zvýšeny. Odvolací soud též považoval za správné, že soud prvního stupně provedl komparaci s jinou věcí za účelem zjištění přiměřeného zadostiučinění, které by odpovídalo výši zadostiučinění v případech shodujících se s projednávanou věcí v podstatných znacích. Rozhodnutí použité ke srovnání soudem prvního stupně však neshledal jako přiléhavé, stejně jako rozhodnutí navrhované ke komparaci žalovanou v řízení před soudem prvního stupně. Pro účely komparace však shledal za vhodné rozhodnutí navrhované žalovanou v průběhu odvolacího řízení (vydané ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 290/2011), v němž šlo o nevazební trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, následně překvalifikovaného na trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a poté na trestný čin vystavení nepravdivého potvrzení, který měl být spáchán s dalšími spoluobžalovanými tím, že ve 12 případech došlo k potvrzení blokace prostředků z dokumentárního akreditivu v rozporu se skutečností, čímž měla vzniknout škoda ve výši 1 174 728 508 Kč. V porovnávaném případě bylo trestní stíhání medializováno, trvalo zhruba 7 let, neprobíhalo před soudy, ale jeho převážná část v přípravném řízení, žalobkyně je velmi těžce nesla, své zaměstnání v bankovnictví měla ráda a trvale ztratila možnost vykonávat obdobné zaměstnání, trestním stíháním trpěl i její syn. Jako přiměřené bylo v porovnávaném případě shledáno peněžité zadostiučinění ve výši 210 000 Kč. Odvolací soud poukázal na významné rozdíly obou komparovaných věcí (jiný počet skutků, jiná výše škody, delší trvání trestního řízení, pobyt žalobkyně v cele předběžného zadržení, medializace související s činností orgánů činných v trestním řízení poskytujících informace médiím, průběh trestního řízení i před soudem, amnestie vyvolávající vlnu negativních informací, mnohem výraznější dopady do osobnostní sféry žalobkyně). Po porovnání těchto znaků v obou případech dospěl odvolací soud k závěru, že pokud v komparované věci byla žalobkyni přiznána či vyplacena žalovanou celkově částka 210 000 Kč, je tato částka s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci zcela nepostačující, přičemž konstatoval, že soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění je zhruba trojnásobně vyšší než v komparovaném případě, což považoval za zcela přiměřené s tím, že z hlediska obecné slušnosti by se poškozené takové satisfakce skutečně mělo dostat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to v rozsahu všech jeho výroků. Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně jeho změnu v tom smyslu, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá.
9. Žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci, neboť přiznané zadostiučinění se bez zjevných a podstatných skutkových odlišností projednávané věci liší od zadostiučinění přiznaného v případech skutkově obdobných. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, dále jen „R 67/2016“). V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že sice správně použil referenční případ, avšak nesprávně oproti němu navýšil částku odškodného. Odvolací soud podle ní řádně nezhodnotil rozdíly posuzovaného a referenčního případu, jež byly v podstatných znacích, kromě délky trestního stíhání, více méně shodné. Postup odvolacího soudu, který aplikoval odlišný referenční případ než soud prvního stupně, avšak následně jeho modifikací dospěl ke stejné výši odškodnění, žalovaná považuje za "šalamounský", když si odvolací soud podle jejího názoru předem stanovil kýženou částku a teprve poté formálně nalézal pro takové určení důvody. Dále dovozuje, že soud by měl vždy vysvětlit, proč se přiznaná částka odškodnění liší od odškodnění v referenčním případu, a provést kvantifikaci jednotlivých odlišností posuzovaného případu od případu referenčního (resp. ve vztahu k posuzovaným kritériím), přičemž této kvantifikaci by poté měla odpovídat odlišnost přiznané částky v posuzovaném případě oproti případu referenčnímu. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru považuje za nepřezkoumatelné. Podle žalované nelze připustit, aby soud použil referenční případ s tím, že částku odškodnění poté u posuzovaného případu navýší na cca trojnásobek oproti případu referenčnímu, neboť by tak mohl použít prakticky jakýkoliv (i nepřiléhavý) případ jako referenční a pouze provést jeho větší modifikaci, aby se dostal ke kýžené částce odškodnění. Domnívá se, že z podstaty věci se odškodnění v posuzovaném případě může lišit o cca desítky procent oproti případu referenčnímu, jinak by uvádění referenčního případu postrádalo smysl. Analogicky přitom odkazuje též na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen "Stanovisko").
10. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nesprávně (příliš excesivně) právně posoudil následky trestního stíhání nastalé v profesní sféře žalobkyně. Soudy obou stupňů podle ní tím, že zohledňovaly, že žalobkyně v důsledku trestního stíhání nebyla přijata do různých zaměstnání, pečlivě neoddělily povahu tohoto zásahu jako nemajetkové újmy. Poukazuje na to, že žalobkyně zprvu (před částečným zpětvzetím žaloby) tento nárok vyčíslila jako rozdíl mezi dosaženou mzdou před zahájením trestního stíhání a mzdou dosahovanou po dobu trestního stíhání. Soudy poté bez bližšího zkoumání přejaly závěr o tom, že zásah do profesní sféry žalobkyně odpovídá nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu, zatímco podle dovolatelky takto pojatý zásah do profesní sféry žalobkyně odpovídá nároku na odškodnění za újmu majetkovou, resp. se jedná o "kamuflovaný" nárok na náhradu ušlého zisku. Přípustnost dovolání v tomto ohledu shledává v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněným pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen "R 122/2012").
11. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání není přípustné pro řešení otázky „excesivního posouzení následků trestního řízení“. Odvolací soud se od R 122/2012 neodchýlil, pokud zohlednil následky trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně též v rovině pracovní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud mimo jiné uvedl, že "žalobkyně se těžce smiřovala s tím, že již nemůže kvůli trestnímu stíhání dělat manažerskou práci v oboru IT, kterou dělala do té doby, neboť ji měla ráda a bavila ji“, je zřejmé, že odvolací soud skutečnost, jakým způsobem trestní stíhání negativně ovlivnilo profesní sféru života žalobkyně, posuzoval výlučně z hlediska vzniku nemajetkové újmy a existencí případné majetkové újmy se nezabýval.
17. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
18. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky určení výše přiměřeného zadostiučinění v návaznosti na to, jaká výše peněžitého zadostiučinění byla přiznána u obdobných případů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
21. Podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
22. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovídá stát podle OdpŠk za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, pokud tato újma vznikla v době od 27. 4. 2006, byť nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v období před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, pak lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. Soud přitom přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., byla posuzována podle §31a odst. 2 tohoto zákona (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011 či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5975/2016, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Tedy i v případě, kdy je v řízení na základě §11 a násl. obč. zák. posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy (vzniklé v období před 27. 4. 2006) způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, není možné vzít ze zřetele způsob, jakým je určována výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 2 Odpšk, neboť právě absence takové úpravy odškodnění nemajetkové újmy je postupem podle §11 a násl. obč. zák. suplována.
23. V již výše zmíněném R 122/2012 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že §31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a zejména dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí v konečném důsledku odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) s projednávanou věcí shodují. Neměla by se tedy bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
24. Tyto závěry pak Nejvyšší soud doplnil v R 67/2016 tak, že pokud nelze nalézt případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
25. V poměrech projednávané věci odvolací soud podrobně posoudil jednotlivá kritéria pro určení výše peněžitého zadostiučinění (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře žalobkyně), přičemž následně provedl komparaci s případem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 290/2011, v němž byla jako přiměřené odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním určena částka 210 000 Kč. Při porovnání popsal rozdíly mezi posuzovanou věcí a porovnávaným případem a tyto označil jako významné. S odkazem na výše popsané konkrétní okolnosti posuzované věci pak považoval soudem prvního stupně přiznané peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně (tj. částku 592 200 Kč) za zcela přiměřené s tím, že z hlediska obecné slušnosti by se poškozené takové satisfakce skutečně mělo dostat. Odvolací soud tedy provedl srovnání s jiným obdobným případem, avšak v rozporu s výše citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu řádně a přesvědčivě nezdůvodnil významnou odchylku celkové výše odškodnění v posuzované věci oproti porovnávanému případu. Pokud měl odvolací soud za to, že rozdíly v okolnostech posuzované věci jsou oproti porovnávanému případu natolik významné, bylo jeho povinností podrobně vysvětlit, jak se jednotlivé popsané rozdílné (ale též společné) znaky promítají do výše stanoveného zadostiučinění, tj. uvést v návaznosti na hodnocení těchto jednotlivých rozdílných či shodných znaků, v čem spočívá přiměřenost jím určeného zadostiučinění právě ve srovnání se zadostiučiněním přiznaným v jiném případě. Odvolací soud tak neučinil, neboť s odkazem na souhrn okolností posuzované věci a popis rozdílů podstatných znaků mezi posuzovanou věcí a porovnávaným případem konstatoval odškodnění přiznané soudem prvního stupně jako přiměřené s tím, že je zhruba trojnásobně vyšší než v porovnávaném případě, aniž by blíže vysvětlil své úvahy, které jej vedly právě k takovému navýšení oproti referenčnímu případu.
26. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Rozhodnutí ve věci založené na úvaze odvolacího soudu o výši přiměřeného zadostiučinění v posuzované věci při porovnání se zadostiučiněním poskytnutým v jiném případě je nesprávné též z důvodu, že odvolací soud fakticky neporovnával výši zadostiučinění poskytnutého v jiném případě s výší zadostiučinění v posuzované věci, ale odškodnění, které bylo shledáno jako přiměřené v jiném případě, porovnával s částkou přisouzenou žalobkyni rozhodnutím soudu prvního stupně. Při tomto porovnání však pominul skutečnost, že žalovaná již žalobkyni na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním uhradila částku 307 800 Kč, kterou bylo třeba zohlednit při úvahách o tom, jaká výše zadostiučinění má být žalobkyni přiznána soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V součtu částky již žalovanou zaplacené a částky přisouzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu (shodně s rozsudkem soudu prvního stupně) tak výše odškodnění za nezákonné trestní stíhání žalobkyně v posuzované věci představuje částku 900 000 Kč, což je částka více jak čtyřnásobně vyšší než v porovnávaném případě, byť odvolací soud za přiměřené a představující satisfakci, které by se žalobkyni mělo dostat z hlediska obecné slušnosti, považoval navýšení oproti porovnávanému případu zhruba trojnásobné.
VI. Závěr
28. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení výše přiměřeného zadostiučinění (podle §13 obč. zák. i podle §31a odst. 2 OdpŠk), jak jej učinil odvolací soud, nesprávné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. V rámci nového projednání věci odvolací soud neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům projednávané věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem, na něž poukázali účastníci (případně i dalších uveřejněných na https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim ) a v odůvodnění svého nového rozhodnutí řádně vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je stanovené zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním poskytnutým v jiných případech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání.
30. Odvolací soud při dalším projednání věci též neopomene zohlednit závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016 (shodně také v rozsudku ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3338/2018), podle kterých započne-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jednat v řízení místo příslušné organizační složky v rámci výlučného či dohodnutého jednání a trvají-li podmínky k jeho jednání, jedná takto až do pravomocného skončení řízení, včetně případného řízení o mimořádných opravných prostředcích. Výsledek řízení včetně placení nákladů řízení, popřípadě náhrady nákladů řízení však dopadá přímo na příslušnou organizační složku. Proto se ani nemění základní označení účastníka a příslušné organizační složky v rozsudku. Soud pouze doplní dovětek o jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových například takto (srov. též §157 odst. 1 o. s. ř.): Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu