ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4134.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4134/2019-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce T. H. , narozeného XY, bytem XY , zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na příkopě 814, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované J. J. , soudní exekutorky Exekutorského úřadu XY, se sídlem XY, o zaplacení 89 584,42 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 75/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 51 Co 94/2019-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 51 Co 94/2019-128, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 12. 2018, č. j. 15 C 75/2018-90, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 89 584,42 Kč, žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalované nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně straně žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na zaplacení shora uvedené částky, kterou požadoval jako škodu, jež mu měla vzniknout v souvislosti s činností soudního exekutora (původně JUDr. Martina Ružičky a následně vedlejší účastnicí na straně žalované) v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 207 EX 10443/08. Částku 57 862,20 Kč žalobce požadoval jako náhradu škody, jež mu měla vzniknout v důsledku uhrazení náhrady nákladů exekutora, částku 10 861,82 Kč jako neoprávněně vyplacené pohledávky Komerční bance, a.s. a částku 20 860,40 Kč jako náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že soudy rozhodovaly o dílčích nárocích, přičemž co se týká požadavku na zaplacení částky 10 861,82 Kč, jež měla být neoprávněně vyplacena Komerční bance, a.s., a na zaplacení 20 860,40 Kč, kterou žalobce žádá jako náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení, tyto spočívají na samostatném skutkovém základu a jejich výše nepřekračuje zákonem stanovenou mez 50 000 Kč, není dovolání v tomto rozsahu objektivně přípustným s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout ani k otázce formulována tak, zda: „je dána odpovědnost exekutora za škodu spočívající ve vyplacení vymoženého plnění věřiteli na základě jeho sdělení, ačkoliv toto sdělení věřitele na výzvu exekutora je ve zjevném rozporu s důkazy založenými v exekučním spise povinným“, jež se zjevně váže k požadavku na zaplacení částky 10 861,82 Kč.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani ostatními v dovolání uvedenými otázkami, prostřednictvím kterých žalobce namítá, že odměna exekutora byla stanovena v nesprávné výši. O těch bylo rozhodnuto v rámci příkazu k úhradě nákladů exekuce, pročež se nemůže jednat o nesprávný úřední postup (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), a jelikož uvedené rozhodnutí nebylo zrušeno, nejedná se ani o nezákonné rozhodnutí. Soudy v řízení o odpovědnosti státu za škodu pak nejsou oprávněny samy posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že otázka: „zda je soudní exekutor povinen zrušit svůj pravomocný příkaz k náhradě nákladů exekuce v okamžiku, kdy po nabytí právní moci dojde ke skutečnosti, která dle hmotného práva zakládá zánik práva na odměnu tímto příkazem přiznanou, a zda v takovém případě je exekutor povinen vydat exekuční příkaz nový.“ přípustnost dovolání nemohla založit též z dále vyložených důvodů. Předně dovolatel vůbec nevysvětlil, z jaké (právní) úvahy plyne jeho názor, že by soudní exekutor neměl být vázán svým usnesením a měl opětovně rozhodovat o otázce již usnesením vyřešené. V tomto ohledu dovolání nedostává požadavku vyjádřenému v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud pak též podotýká, že otázky týkající se vzniku (resp. snížení) nákladů exekuce jsou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu řešeny opakovaně a v jejím světle nelze vůbec akceptovat názor, že by došlo ke skutečnosti vyvolávající zánik (resp. modifikaci) práva na odměnu exekutora. Jak sám žalobce v dovolání rekapituluje, přistoupil k úhradě exekučně vymáhaných pohledávek 2 až 5 a 7 až 12, které byly přihlášeny do dražby provedené v rámci exekučního řízení vedeného původně JUDr. Martinem Ružičkou a následně vedlejší účastnicí na straně žalované, po právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce a před právní mocí rozvrhového usnesení. Například z nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3168/08, sice plyne, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku „dobrovolně“ bez přímé exekuce, resp. ještě před jejím vynuceným provedením, současně ovšem Ústavní soud konstatuje, že výše odměny by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. V daném případě, kdy povinný splnil některé z pohledávek až před právní mocí rozvrhového usnesení, toto jeho konání nemohlo nijak výrazně snížit náročnost činnosti exekutora, a nelze s ním tedy ani spojovat zánik (resp. snížení) nákladů exekuce.
Dovolací soud závěrem k námitce žalobce dodává, že vzhledem k výše uvedenému neshledává, že by došlo k porušení jakéhokoliv ústavně garantovaného práva žalobce.
Nejvyšší soud tedy dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu