ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4227.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4227/2019-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Sůrou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 84, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) Okresnímu soudu v Chrudimi, se sídlem v Chrudimi, Všehrdovo náměstí 45, o zaplacení 1 820 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 290/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2019, č. j. 27 Co 57/2019-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 1. 2019, č. j. 11 C 290/2018-12, odmítl žalobu ze dne 7. 12. 2018 doplněnou podáním ze dne 20. 12. 2018 (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
K otázce přípustnosti dovolání žalobce v úvodu dovolání pouze obecně konstatoval, že „má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový údaj se však v dovolání nenachází. Žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, má za to, že jeho žaloba neměla být odmítnuta, případně, že měl být podrobněji veden k odstranění vad žaloby, nekonkretizuje však žádnou otázku, na které napadené rozhodnutí záviselo a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu, ani neoznačuje žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2020
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu