ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.538.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 538/2020-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně BANKRUPCY TRUSTEES v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Pernerova 168, identifikační číslo osoby 28978617, insolvenční správkyně dlužnice Duvemaro, společnosti s ručením omezeným, se sídlem v Turnově, Vesecko 485, identifikační číslo osoby 13583913, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 36 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 222/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 13 Co 312/2018-427, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 15. 3. 2018, č. j. 14 C 222/2015-359, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 36 000 000 Kč a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení (výrok I), současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně (původně Duvemaro, společnost s ručením omezeným, na jejíž majetek byl v průběhu řízení prohlášen konkurs) domáhala po žalované zaplacení částky 36 000 000 Kč jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v tom, že Katastrální úřad pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Semily v roce 2005 zapsal do katastru nemovitostí poznámku, že blíže uvedené nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně jsou dotčeny zahájením občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech o určení vlastnického práva k těmto nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, byť se ve skutečnosti jednalo o řízení podle části páté občanského soudního řádu, u kterého poznámka neměla být v katastru nemovitostí zapsána. Majetkovou újmu žalobkyně spatřovala v ušlém zisku vzniklém v letech 2009 až 2012, který měl být představován tím, že nemohla s nemovitostmi disponovat, když je nemohla prodat (měla vícero zájemců o koupi) a nemohla na nich zřídit zástavní právo k zajištění úvěru od banky financující podnikání žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Byť žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho odmítnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Otázka, zda v důsledku zápisu poznámky v katastru nemovitostí jako nesprávného úředního postupu mohla žalobkyni vzniknout jí tvrzená škoda, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ve vztahu ke škodě, jež měla spočívat v nemožnosti prodeje nemovitostí, napadené rozhodnutí výlučně na jejím řešení nezáviselo a ve vztahu ke škodě spočívající v nemožnosti realizovat zástavní právo k nemovitostem se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na náhradu škody, jež měla spočívat v nemožnosti prodeje nemovitostí, odůvodnil tím, že není dána příčinná souvislost mezi nemožností dispozice s nemovitostí a zápisem poznámky, neboť ten má výlučně informativní charakter a sám o sobě není důvodem jakkoliv omezujícím vlastníka v dispozici s nemovitostí, jež je takovým zápisem dotčena. Současně uzavřel, že ušlá kupní cena není škodou, zůstane-li prodávající vlastníkem věci, nota bene vykazující v čase setrvalý nárůst hodnoty, tak jako v případě nemovitostí. Odvolací soud tedy založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na náhradu této škody na dvou samostatných závěrech (o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou a o neexistenci škody), přičemž každý z nich by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Žalobkyně v dovolání správnost druhého z těchto závěrů relevantním způsobem nezpochybnila. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech žalobkyně, neboť obstojí-li (resp. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyní předkládaná otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Ve vztahu ke škodě, jež měla být způsobena nemožností realizovat zástavní právo k nemovitostem, se pak odvolací soud při řešení žalobkyní předkládané otázky neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel z názoru, že nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu směřující k vydání rozhodnutí, jež pak nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou, a pokud uzavřel, že k neprovedení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch úvěrující banky žalobkyně v roce 2007, došlo na základě rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení (vkladové řízení pokračovalo až v roce 2012), které nabylo právní moci (žalobkyně se proti němu neodvolala) a nebylo zrušeno ani změněno k tomu příslušným orgánem, přičemž nesprávnost posouzení předběžné otázky (hodnocení zahájeného soudního řízení týkajícího se vlastnictví k předmětným nemovitostem jako řízení o určovací žalobě, ač ve skutečnosti šlo o řízení o žalobě podle části páté o. s. ř.), na níž toto rozhodnutí záviselo bez ohledu na obsah poznámky, nebylo možné hodnotit jako nesprávný úřední postup, který by mohl být odpovědnostním titulem, neboť se toto posouzení odrazilo ve výroku rozhodnutí o přerušení řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, či odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 708/2007).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda katastrální úřad v řízení o vkladu zástavního práva k předmětným nemovitostem posuzoval důvody, pro které byla poznámka o podané žalobě na určení vlastnického práva do katastru nemovitostí (zapsána – pozn. Nejvyššího soudu), a to jako otázku předběžnou, když její nesprávné posouzení se pak odrazilo v rozhodnutí o přerušení řízení anebo tuto otázku již neposuzoval jako otázku předběžnou a vycházel ze zápisu předmětné poznámky“, neboť se nejedná o otázku právní, nýbrž skutkovou. Žalobkyně jejím prostřednictvím zpochybňuje (skutkový) závěr odvolacího soudu (vycházející ze zjištění soudu prvního stupně o důvodech usnesení Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Semily, ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. V-1646/2007-608, založeného na č. l. 214 spisu), že důvod, pro který katastrální úřad řízení o návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí přerušil, byl věcně představován zahájením řízení o určovací žalobě, jež bylo ve skutečnosti řízením o žalobě podle části páté o. s. ř., přičemž tuto otázku (existence a charakteru uvedeného řízení) posuzoval jako otázku předběžnou pro rozhodnutí o přerušení řízení. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci proto nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu