ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.598.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 598/2019-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce J. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 308/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 13 Co 368/2016-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 29. 6. 2016, č. j. 5 C 308/2015-35, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok I) a dále rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 300 Kč (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout na vybavení domu postupem příslušníků Policie ČR, kteří, ač podle žalobce nedisponovali legitimním (zákonným) příkazem k zatčení, vyrazili v jeho domě dvoje dveře, v domě jej zatkli a „odvlekli do vězení“. Žalobce současně tvrdil, že provedení takového zásahu bylo zcela nepřiměřené všem okolnostem a povaze trestné činnosti, za kterou byl žalobce odsouzen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, výslovně v plném rozsahu, včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Otázka, „kdo a jak může platně vyhotovit výzvu k nástupu trestu“, kterou žalobce považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání, podle §237 o. s. ř., neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud s odkazem na komentářovou literaturu a konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu považoval za bezpředmětné zabývat se (věcnou) správností či nesprávností postupu předcházejícího vydání příkazu k dodání do výkonu trestu (jako rozhodnutí svého druhu), neboť šlo o úřední postup směřující k vydání rozhodnutí, který se bezprostředně odrazil v jeho obsahu a sám o sobě nemohl představovat odpovědnostní titul. S odkazem na §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, pak při zjištění, že příkaz k dodání do výkonu trestu nebyl žádným rozhodnutím příslušného orgánu jako nezákonný zrušen či změněn – naopak z něj trestní soud vycházel při dalším pravomocném odsouzení žalobce pro trestný čin (přečin) maření výkonu úředního rozhodnutí – uzavřel, že soud ve sporu o náhradu škody proti státu není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je či není nezákonné. Odvolací soud tudíž žalobcem předkládanou otázkou vůbec neřešil, neboť uzavřel, že k tomu není oprávněn. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Námitka žalobce o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu „ohledně přiměřenosti trestního stíhání a prostředků v něm použitých, podle které škody na majetku, způsobené státními orgány při stíhání trestné činnosti, nikdy nesmí převyšovat škody, jež byly způsobeny trestnou činností nebo touto činností jejich způsobení hrozí“ také nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalobce patrně přehlíží, že tvrzená škoda mu měla vzniknout ve vykonávacím řízení (tedy až po skončení trestního stíhání) a tudíž na řešení otázky „přiměřenosti trestního stíhání a prostředků v něm použitých“ napadené rozhodnutí zjevně nezáviselo.
Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám (neúplnost právního posouzení, nezákonnost a nepřiměřenost zásahu Policie ČR), žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť pouze uvedl, že „shledává zásadní porušení svých materiálních práv, ale i platné judikatury Nejvyššího soudu“. Žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při svém právním posouzení odchýlit, však neuvedl. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jež je veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poukazuje-li žalobce na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a též na „zjevnou podjatost senátu Městského soudu v Praze, vedeného soudcem F.“, pak fakticky namítá vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 věta druhá o. s. ř) a tyto námitky samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
K druhému doplnění dovolání ze dne 13. 2. 2018 (datovanému 12. 2. 2018) dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jej žalobce učinil po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu