ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.602.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 602/2020-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 849 267 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 126/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 53 Co 239/2019-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 18 C 126/2016-226, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2019, č. j. 18 C 126/2016-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 136 323,70 Kč (výrok I), co do částky 712 943,30 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 20 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 123 024,30 Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 4 114 Kč (výrok II) a o doplnění svého rozsudku ve výroku I tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku III (výrok III).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 849 267 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (poté co žalovaná zaplatila žalobci na základě předběžného uplatnění nároku částku 150 733 Kč), jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o vydání nemovitostí vedeného nejprve u Pozemkového úřadu města Brna, následně u Krajského soudu v Brně a poté u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 94/2003.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, avšak pouze v rozsahu části výroku I, kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 123 024 Kč, a ve výroku II.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Otázka významu restitučního řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce takovému restitučnímu řízení přiznal zásadní povahu (a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o navýšení základní částky z tohoto důvodu o 10 %), přičemž přihlédl k tomu, že restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, jehož závěry žalovaná v dovolání citovala neúplně, dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1793/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2711/2015, či ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3802/2016). Odkazovala-li v tomto směru žalovaná též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, patrně přehlédla, že v tam projednávané věci dovolací soud otázku významu restitučního řízení pro účastníka neposuzoval, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje požadavky řádného odůvodnění (ohledně úvah o snížení základní částky z důvodu složitosti věci) a je nepřezkoumatelný. Tvrzení o vytýkané vadě řízení (údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) neobsahuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí. Vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k nim dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné považovat nelze. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud při posouzení kritéria složitosti řízení přistoupil ke snížení základní částky o 20 % (oproti snížení o 50 % provedenému soudem prvního stupně), když vycházel z podrobných skutkových zjištění soudu prvního stupně o průběhu posuzovaného řízení a podrobně uvedl pro něj rozhodující okolnosti, zejména že oproti soudu prvního stupně neshledal posuzované řízení složitým po právní stránce.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu