ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.670.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 670/2018-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně POLÁRKA s. r. o., identifikační číslo osoby 61461741, se sídlem v Praze 4, Lukešova 1608/38, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Bezděchova 1840/7, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení 10 492 835,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 294/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 17 Co 238/2017-198, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 10 492 835,97 Kč s příslušenstvím, sestávající ze skutečné škody ve výši 945 925,96 Kč, ušlého zisku ve výši 2 742 089,28 Kč, bezdůvodného obohacení ve výši 4 705 515 Kč a přiměřeného zadostiučinění ve výši 2 099 305,73 Kč. Požadovaná částka představovala náhradu škody, která měla být žalobkyni způsobena rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. O-88896, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 4. 2000 o výmazu kombinované ochranné známky č. 187241, vlastněné žalobkyní, z rejstříku ochranných známek a rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. O-83936, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 2000 o zamítnutí návrhu žalobkyně na výmaz slovní ochranné známky č. 187158, vlastněné firmou PRAGOLAKTOS, a. s. (nyní ALIMPEX FOOD a. s.). Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. O-88896, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2006, č. j. 5 A 83/2001-121. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. O-83936, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 28 C 294/2011-175, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 492 835,97 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 částku ve výši 41 745 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4 705 515 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 5 787 320,97 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zdali v případě kategorického závěru odvolacího soudu, že se na žalované nelze v žádném případě domáhat vydání bezdůvodného obohacení, není soud povinen podřadit zjištěný skutkový stav věci i pod jinou hmotněprávní normu, přípustnost dovolání založit nemůže, když na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
S dovolatkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu, neboť odvolací soud ve svém závěru o nedůvodnosti uplatněného žalobního nároku nevyšel z právního posouzení nároku v žalobě, nýbrž z upřesněných žalobních tvrzení.
Odvolací soud uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, upravuje odpovědnost státu za škodu, přičemž škodou se rozumí újma majetková včetně ušlého zisku a újma nemajetková, zákon neupravuje vydání bezdůvodného obohacení (tento závěr dovolatelka ani nenapadá; poznámka dovolacího soudu). Tvrzení žalobkyně, že se stát bezdůvodně obohatil tím, že umožnil bezdůvodné obohacení třetí osoby, podle odvolacího soudu vylučuje, že by se o nároku na jeho vydání dalo případně uvažovat v rovině obecného předpisu tedy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Takto vymezené bezdůvodné obohacení je podle odvolacího soudu zcela nelogické a neodpovídá žádné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Jestliže se na úkor žalobkyně obohatila třetí osoba, není možné se domáhat plnění na státu, neboť stát za jednání třetích – právnických osob neodpovídá (tento závěr odvolacího soudu dovolatelka rovněž nenapadá; poznámka dovolacího soudu).
Rovněž posuzoval-li odvolací soud nárok na vydání majetkového prospěchu získaného třetí osobou v důsledku nezákonného rozhodnutí (aniž by současně bylo tvrzeno, že se tak stalo zmenšením majetku žalobkyně, např. vyplacením peněžní částky z jejího účtu) pouze jako možné bezdůvodné obohacení a nikoliv jako nárok na náhradu škody, neodchýlil se tím ve smyslu §237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tím méně pak od judikatury dovolatelkou označené, neboť „bezdůvodné obohacení představuje majetkový prospěch, kterým se na základě některé ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák. [zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník] dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty. Výše plnění se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného v důsledku protiprávního úkonu škůdce, a rozsah a výše škody na straně poškozeného se tedy odvozuje od úbytku hodnot“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2316/2005).
Odvolací soud přitom vyšel ze skutkových tvrzení žalobkyně, která jsou ostatně potvrzována i obsahem dovolání, podle kterého stát tím, že „svým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bezdůvodně obohatí třetí osobu na úkor žalobkyně, poškodí tím bez jakýchkoliv pochybností žalobkyni samotnou,“ jakož i argumentací dovolatelky, že „[V]yčíslení výše této specifické části ze žalobou uplatněné celkové škody je … svou výší shodnou s bezdůvodným obohacením třetího, tedy výši hodnoty, kterou získala namísto žalobkyně třetí osoba či osoby. S určitou výhradou nepřesnosti to lze označit za škodu blízkou složce škody typu ‚ušlého zisku‘ žalobkyni, který nezískala, ač ho získat měla. Ve vztahu ke státu jde jistě o škodu, jejíž výše se však rovná právě výši bezdůvodného obohacení, který tím na úkor žalobkyně získal ten, kdo nebýt pochybení státu by ho získat nemohl. Nešlo tedy o uplatnění bezdůvodného obohacení žalobou ani formálně, ani právní kvalifikací. Jde pouze o argumentaci ke vzniku, povaze a výši této složky nároku na náhradu škody, možná však jen nedostatečně přehledně formulované.“ Ani v této dovolací argumentaci totiž nelze shledat konkrétní skutečnosti svědčící pro existenci skutečné škody či ušlého zisku žalobkyně.
Samozřejmě dovolací soud nepřehlédl, že žalobkyně v žalobě vedle nároku klasifikovaného jako nárok „na vydání bezdůvodného obohacení“ uplatnila rovněž nároky klasifikované jako nároky na náhradu „skutečné škody“ a „ušlého zisku“, v rozsahu kterých byla ovšem napadeným rozhodnutím shledána žaloba vadnou a tudíž byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že řízení je nadále vedeno pro zbývající nároky žalobce, o náhradě nákladů řízení, včetně tohoto řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu