ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.690.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 690/2020-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce A. L. , nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Karlova 687, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 72 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 394/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 58 Co 282/2018-135, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 58 Co 258/2018-135, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 29 C 394/2013-129, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 13. 6. 2018, č. j. 29 C 394/2013-129, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 odmítl žalobu podanou k tamnímu soudu dne 6. 11. 2013 a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Takto soudy rozhodovaly v řízení poté, co odvolací soud usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. 58 Co 258/2017-118, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2017, č. j. 29 C 394/2013-105, kterým byla z důvodu promlčení uplatněného nároku zamítnuta žaloba o zaplacení částky 72 000 000 Kč, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že žaloba nebyla způsobilá věcného projednání pro nedostatečné vymezení důvodu, pro který se žalobce domáhá zaplacení peněžitého plnění a jeho konkrétní výše.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl vyzván k doplnění žalobních tvrzení podle pokynů odvolacího soudu daných ve zrušujícím usnesení tak, aby bylo zřejmé, v čem spočívá nesprávný úřední postup žalované či o jaké nezákonné rozhodnutí žalované nebo obecné porušení právní povinnosti svůj nárok opírá (aby jasně a přehledně popsal jednotlivé zásahy, které vedly ke vzniku újmy), který konkrétní orgán žalované či která konkrétní osoba a v jakém vztahu k žalované se výše uvedených zásahů dopustila a kdy a jaký konkrétní následek byl jimi vyvolán (v čem žalobce spatřuje příčinnou souvislost mezi popsaným zásahem a vznikem újmy), a jakým způsobem dospěl k vyčíslení žalované částky a to ve vztahu k jednotlivým následkům (zásahům). Současně byl upozorněn, že pokud nebude žaloba řádně doplněna a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne. Žalobce v reakci na uvedenou výzvu žalobní tvrzení doplnil podáním ze dne 17. 1. 2018 tak, že uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč za trvalé poškození zdraví představující onemocnění duševní chorobou (tzv. poruchou s bludy), kterou trpí od roku 2007 a která mu znemožňuje vést plnohodnotný život, když stále trpí stavy úzkosti a strachu. Tvrdil, že jde o důsledek nezákonných zásahů, resp. nesprávných úředních postupů žalované, které konkretizoval takto: 1) překročení pravomoci (mučení) P., který žalobci při jeho zatčení Pohraniční policií ve Varnsdorfu v roce 1971 způsobil otřes mozku a byl za to odsouzen (Vojenským soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 173/71, jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce – pozn. Nejvyššího soudu) a též nezákonné omezení na svobodě v délce dvou dnů; 2) nezákonné sdělení obvinění neznámým příslušníkem Veřejné bezpečnosti v roce 1983, na základě kterého byl žalobce nepravomocně odsouzen, což bylo jednou z příčin odvolání žalobce z vedoucí funkce v zaměstnání a výpovědi z pracovního poměru (k následnému zproštění obžaloby žalobce v odvolacím řízení mělo dojít rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 1987, č. j. 4 To 670/86-115, jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce – pozn. Nejvyššího soudu); 3) nezákonné sdělení obvinění neznámým příslušníkem Veřejné bezpečnosti v roce 1986 pro skutek, podle kterého měl žalobce od 13. dubna do konce května 1985 bezdůvodně nedocházet do zaměstnání, což bylo jednou z příčin výpovědi z pracovního poměru (trestní stíhání žalobce mělo být následně zastaveno Okresním soudem v Děčíně v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 729/85, jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce – pozn. Nejvyššího soudu); 4) zavedení do evidence zájmových osob StB proti vůli žalobce neznámým pracovníkem útvaru Státní bezpečnosti Ústí nad Labem dne 7. 5. 1987 a do „hledáčku pracovníků StB“, kteří žalobci vytvářeli špatnou pověst u jeho dalších konkrétně specifikovaných zaměstnavatelů, v důsledku čehož byl žalobce nucen z těchto pracovních poměrů nedobrovolně odejít; 5) nezákonné sdělení obvinění dne 3. 6. 1997 npor. J. H. z Okresního úřadu vyšetřování v Děčíně pro trestný čin zpronevěry, kdy trestní řízení žalobce bylo následně zastaveno (usnesením téhož orgánu ze dne 19. 5. 1998, jak je zřejmé z obsahu citovaného podání žalobce – pozn. Nejvyššího soudu), v důsledku čehož byl žalobce rok bezdůvodně trestně stíhán a jeho zaměstnavatel s ním okamžitě zrušil pracovní poměr, neplatnosti zrušení se musel domáhat po dobu pěti let trvajícího řízení u Okresního soudu v Děčíně. U každého z výše uvedených případů žalobce uvedl částku, kterou požaduje za újmu vyvolanou tímto zásahem (15 000 000 Kč, 25 000 000 Kč, 15 000 000 Kč, 2 000 000 Kč a 15 000 000 Kč) a vyjádřil přesvědčení, že všechny shora uvedené události (zásahy žalované) jsou v příčinné souvislosti s jeho onemocněním (v citovaném podání dále tvrdil, že kdyby jich nebylo, zcela jistě by duševní chorobou neonemocněl – pozn. Nejvyššího soudu). V závěru doplnil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč vznáší komplexně za všechny shora uvedené zásahy žalované, když právě v důsledku jejich kumulace došlo ke vzniku jeho onemocnění duševní chorobou a že částky požadované výše u jednotlivých zásahů (v souhrnu tvořící 72 000 000 Kč) jsou uváděny pouze orientačně a neznamenají, že by uplatňoval náhradu nemajetkové újmy za každý zásah samostatně.
4. Soud prvního stupně odůvodnil odmítnutí žaloby s odkazem na předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu tak, že žalobce pouze opakuje předchozí tvrzení, která odvolací soud posoudil jako nedostatečná a způsobující neprojednatelnost žaloby. Uvedl, že žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč za to, že duševně onemocněl, aniž by blíže odůvodnil, proč právě tuto částku považuje za adekvátní jim tvrzené vzniklé újmě na zdraví. Dále uvedl, že žalobce do příčinné souvislosti s jednotlivými popsanými skutky uvádí většinou pracovněprávní následky, nikoliv však, jak uvedená jednání souvisí se vznikem jeho duševní choroby. Ani po doplnění žaloby tak podle soudu prvního stupně není zřejmé, v čem žalobce spatřuje naplnění odpovědnostních předpokladů žalované (jaké konkrétní povinnosti porušili tehdejší příslušníci Sboru národní bezpečnosti, Státní bezpečnosti či následně policisté) a jak takové konkrétní jednání souviselo s žalobcem označenou újmou na zdraví.
5. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nad rámec toho dodal, že žalobce v doplnění žaloby tvrdí, že požaduje náhradu za újmu na svém psychickém zdraví, která již byla diagnostikována, tedy vlastně škodu na zdraví představující samostatně uplatnitelný nárok, aniž by v rozporu s požadavkem soudu vysvětlil, jak dospěl k vyčíslení výše nároku (který může sestávat z různých dílčích plnění) a ozřejmil, jakým způsobem se na jejím vzniku měly podílet jednotlivé škodné události. Konstatoval, že žalobce pouze v obecné rovině dovozuje, že ke vzniku duševní choroby, kterou žádá odškodnit, došlo na základě komplexu několika nesprávných úředních postupů, aniž by tuto svou úvahu blíže objasnil. Ztotožnil se též se závěry soudu prvního stupně, že žalobce sice popsal (více či méně konkrétně) pět nesprávných úředních postupů žalované z let 1971 až 1997, již ale nijak nevysvětlil, jak tyto zásahy souvisely s jím tvrzenou škodou na zdraví v podobě duševní choroby, když namísto toho v souvislosti s jednotlivými zásahy tvrdí zcela jiné následky, a za „újmu“ takto vyvolanou požaduje dílčí odškodnění, přičemž tento požadavek v závěru svého podání opět neguje s tím, že uplatňuje jen jediný, nedělitelný (komplexní) nárok ve výši 72 000 000 Kč. Podle odvolacího soudu tak zůstává nadále nejasné, co má být předmětem žaloby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadl žalobce včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, podle kterého nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání v pokračování řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje zrušení napadeného usnesení včetně usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobce poukazuje na skutečnost, že byl soudem prvního stupně vyzván k doplnění žaloby a vyslovuje přesvědčení, že této výzvě vyhověl. V doplnění žaloby popsal pět hlavních zásahů, které vedly ke vzniku jeho újmy. U každého z nich uvedl, v čem konkrétně spatřuje nesprávný úřední postup žalované, kdo se ho dopustil a jakým jednáním. K požadavku soudu pak vyčíslil za každý jednotlivý zásah výši náhrady nemajetkové újmy, ale přitom zcela jasně uvedl, že tyto částky uvádí u jednotlivých zásahů pouze orientačně a neznamenají, že by uplatňoval náhradu za každý zásah samostatně. Žalobce má za to, že hned v úvodu sdělil, jakou újmu utrpěl, a rovněž vysvětlil, v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi jednotlivými zásahy žalované a vznikem jeho újmy, tj. že uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč za jeho trvalé poškození zdraví v podobě onemocnění duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, kterou onemocněl postupně právě v důsledku nezákonných zásahů žalované. Vyslovil přesvědčení, že předmět řízení jednoznačně individualizoval a vady, které jsou mu soudem prvního stupně a odvolacím soudem vytýkány, nejsou významné pro procesní stránku věci. Soudům dále vytýká, že po něm požadovaly doplnění skutečností významných pouze z hlediska hmotného práva, k čemuž však z hlediska způsobilosti úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, tak podle žalobce nemůže obstát.
8. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí, neboť odvolací soud podle ní rozhodl v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
9. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
14. Dovolání však je ve zbývajícím rozsahu přípustné, neboť při řešení otázky splnění podmínek pro odmítnutí žaloby se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
17. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
18. Nejvyšší soud v žalobcem citovaném usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
19. V projednávané věci je z podané žaloby po jejím doplnění zřejmé, že žalobce se domáhá náhrady (jediné) nemajetkové újmy ve výši 72 000 000 Kč. Tvrdí několik skutkově nezaměnitelně vymezených jednání příslušníků tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, Státní bezpečnosti či Policie ČR, ve kterých spatřuje nezákonné zásahy, resp. nesprávné úřední postupy a má za to, že v důsledku kumulace těchto událostí a jimi vyvolaných zásahů došlo k tomu, že onemocněl duševní poruchou (kdyby ke kumulaci takových zásahů nedošlo, neonemocněl by). Nezaměnitelným způsobem též konkretizuje projevy této duševní nemoci v jeho životě. I přesto, že žaloba a její doplnění jsou formulovány způsobem, který je činí obtížněji srozumitelnými, lze z jejich obsahu izolovat rozhodná tvrzení žalobce, jimiž po skutkové stránce vymezil předmět řízení dostačujícím způsobem (tj. tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem).
20. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmět žaloby je nejasný, pokud žalobce v souvislosti s jednotlivými zásahy tvrdí jiné následky a požaduje jednotlivá dílčí odškodnění, avšak současně uvádí, že uplatňuje jen jediný, nedělitelný (komplexní) nárok ve výši 72 000 000 Kč za újmu spočívající v duševní poruše. Přehlíží však, že takový „logický rozpor“ ve svých tvrzeních žalobce v závěru podání, kterým na výzvu soudu doplnil svou žalobu, sám vysvětluje a odstraňuje, když uvádí, že „všechny shora uvedené zásahy žalované do jeho osobního, rodinného i profesního života jsou v příčinné souvislosti s jeho onemocněním“ a „částky požadované nemajetkové újmy jsou u jednotlivých zásahů uvedeny pouze orientačně a neznamenají, že by uplatňoval náhradu nemajetkové újmy za každý zásah samostatně“. Z právě řečeného (jakož i z obsahu předchozích podání žalobce) je zřejmé, že žalobce žalobou uplatňuje toliko jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy za poškození jeho zdraví duševní poruchou ovlivňující jeho život, která mu měla vzniknout v důsledku kumulace všech v žalobě skutkově nezaměnitelně vymezených jednání, v nichž spatřuje nesprávné úřední postupy. Požadovanou částku 72 000 000 Kč přitom zjevně považuje za zadostiučinění odpovídající právě takové nemajetkové újmě. Nelze přitom odhlédnout ani od skutečnosti, že k onomu domnělému „rozdělení“ nároku na jednotlivé „dílčí nároky“ žalobce očividně přistoupil toliko na základě usnesení soudu prvního stupně, jímž byl k dílčímu vyčíslení ve vztahu k jednotlivým tvrzeným zásahům vyzván.
21. Lze též dodat, že soud prvního stupně (na základě pokynu soudu odvolacího) shora citovanou výzvou k doplnění žaloby kladl na žalobce i požadavky, jež jsou relevantní pro hmotněprávní stránku věci, nikoli pro účely posouzení projednatelnosti žaloby z hlediska procesního práva (tj. pro nezaměnitelnost žaloby po stránce skutkové). Důvodem pro odmítnutí žaloby v projednávané věci tak nemůže být skutečnost, že žalobce „v rozporu s požadavkem soudu“ nevysvětlil, jak dospěl k vyčíslení výše nároku, neboť může jít o škodu na zdraví představující samostatně uplatnitelný nárok, a neozřejmil, jakým způsobem se na jejím vzniku měly podílet jednotlivé škodné události (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014). Pokud tedy soudy spojovaly s nesplněním těchto požadavků následek odmítnutí žaloby z důvodu jejích vad a nemožnosti dalšího pokračování v řízení, požadovaly po žalobci více než minimální požadavky nutné pro zahájení řízení.
22. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval existencí zmatečnostních vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby nesprávné, Nejvyšší soud jej proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu