ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.804.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 804/2020-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou zdravotní a psychickou újmu a 10 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 120/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 70 Co 426/2019-28, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody, zadostiučinění za zdravotní a psychickou újmu a 10 500 000 Kč.
Usnesením ze dne 19. 12. 2019, č. j. 70 Co 426/2019-28, Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (jako soudu prvního stupně), který vyslovil svoji místní nepříslušnost, a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.
Odvolací soud rozhodl o postoupení věci podle sídla organizační složky jednající za žalovaný stát, neboť v daném případě se požadovaná náhrada týká újmy související s resortem Ministerstva spravedlnosti, které sídlí v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 2. Žalobce v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, na základě nichž by šlo dovodit, že by přicházela v úvahu případná místní příslušnost jiného na výběr daného soudu dle §87 písm. b) o. s. ř., tím méně Obvodního soudu pro Prahu 9 či žalobcem navrhovaného Okresního soudu v Olomouci.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním. Dle dovolatele soudy nesprávně vyřešily otázku, dovolacím soudem dosud neřešenou, zda je soud prvního stupně oprávněn provést volbu místně příslušného soudu namísto žalobce a takto zvolenému soudu věc postoupit. Dovolatel uvedl, že soudy pochybily, když nepřihlédly k žalobcově námitce podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 2 a návrhu na delegaci věci Okresnímu soudu v Olomouci. Právo volby místní příslušnosti přitom dle žalobce přísluší pouze jemu, nikoliv soudům.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, jaké skutečnosti v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem zakládají místní příslušnost soudu na výběr daného ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř.
Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
Žalobce v žalobě (viz shora uvedená citace) ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. neuvedl žádnou skutečnost vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, tj. odpovědnostní titul, vznik škody nebo příčinnou souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou, která by mohla založit místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 či Okresního soudu v Olomouci. Z obsahu žaloby ani v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by v obvodu těchto soudů došlo ke skutečnostem, které by zakládaly právo na náhradu škody či nemajetkové újmy.
Nadto, jak vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní §87 písm. b)], je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní §87 písm. b)], aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem vymezená otázka procesního práva byla v napadeném rozhodnutí odvolací soudu ve smyslu §237 o. s. ř. vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu