ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.907.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 907/2019-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 81/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, č. j. 51 Co 453/2017-31, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 10. 2017, č. j. 15 C 81/2017-22, odmítl žalobu („podání ze dne 15. 8. 2016“) [výrok I] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně „co do zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím“ (výrok I usnesení odvolacího soudu), „co do zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím“ usnesení soudu prvního stupně změnil, tak že se v tomto rozsahu podání ze dne 15. 8. 2016 neodmítá (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřoval proti výroku I tohoto usnesení a které Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
K obsahu podání, v němž vymezoval dovolací důvody nezastoupený dovolatel (č. l. 41), dovolací soud v souladu s §241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel.
Otázka procesního práva, zda absence vymezení, jak žalobce dospěl k výši požadované náhrady škody (51 000 Kč), je vadou žaloby, která brání jejímu projednání, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na takto formulované otázce a jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil, jelikož odvolací soud spatřoval vady žaloby již v tom, že „není vůbec seznatelné, v čem spočívá majetková újma, která měla žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu vzniknout“. V uvedeném požadavku se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012). Tvrdil-li žalobce, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla škoda, aniž by po řádném poučení podle §43 odst. 1 o. s. ř. jakkoli doplnil, jak bylo do jeho majetkové sféry zasaženo (v čem škoda spočívá), pak odmítnutí žaloby je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je vadou žaloby, která brání jejímu věcnému projednání, pokud není v žalobě vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to alespoň v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1303/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014].
Vada řízení namítaná dovolatelem (nepřezkoumatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jelikož však tvrzená vada řízení může mít vzhledem ke svému charakteru povahu porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné se k ní na tomto místě vyjádřit.
Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
V poměrech projednávané věci je zřejmé, na čem odvolací soud své rozhodnutí založil, a stručné, jasné a výstižné odůvodnění napadeného usnesení nikterak neznemožnilo dovolateli přednést jeho dovolací námitky.
Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu