ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.978.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 978/2020-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 246/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 16 Co 265/2019-78, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 16 Co 265/2019-78, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2019, č. j. 10 C 246/2018-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 6. 2019, č. j. 10 C 246/2018-60, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I rozhodnutí) a současně rozhodl, že věc bude postoupena po právní moci usnesení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II rozhodnutí).
2. Rozhodl tak v situaci, kdy se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 134 600 Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení zahájeného dne 24. 5. 2010 před Českým telekomunikačním úřadem (dále jen „ČTÚ“) na návrh společnosti EMEA, s.r.o., a to ve věci sporu o peněžité plnění za poskytnutou službu elektronických komunikací mezi uvedenou společností a žalobcem. Dne 23. 7. 2012 vydal ČTÚ rozhodnutí, kterým žalobci uložil uhradit požadovanou částku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad a následně došlo ke zrušení tohoto rozhodnutí rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ ze dne 13. 2. 2013. Poté ČTÚ v prvním stupni vydal dne 16. 5. 2013 rozhodnutí č. j. ČTÚ-100045/2010-637/XVI, kterým žalobci opět uložil úhradu dlužné částky, a toto rozhodnutí bylo ve druhém stupni předsedou Rady ČTÚ potvrzeno a rozklad žalobce byl zamítnut (rozhodnutí ze dne 4. 4. 2014, č. j. ČTÚ-60320/2013-603). Žalobce se poté domáhal zamítnutí původního návrhu uplatněného ve správním řízení, a to žalobou (podle části páté o. s. ř.) podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 26. 5. 2014. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 byl návrh žalobce zamítnut.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 s odkazem na §11 odst. 1, §105, §84 a §85 odst. 5 o. s. ř. a dále s přihlédnutím k §6 odst. 1 zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl k závěru, že není místně příslušný, neboť pokud podle §6 odst. 3 OdpŠk není možné určit (jediný) příslušný úřad, který jedná jménem státu, jedná za stát Ministerstvo financí, jehož sídlo leží v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. Prvostupňový soud poukázal na to, že se žalobce v dané věci domáhá pouze jednoho nároku, a to primárně finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Ve věci přitom postupně rozhodovaly oblastní odbory ČTÚ a „rozkladová komise ČTÚ“ (správně předseda Rady ČTÚ na návrh jím ustanovené rozkladové komise – poznámka Nejvyššího soudu) a následně Okresní soud ve Vyškově. V prvé fázi řízení by tak byl příslušným jednat za stát ČTÚ, pro další fázi řízení (v řízení před soudem) pak Ministerstvo spravedlnosti. Z toho důvodu je namístě, aby jménem žalované jednal jediný ústřední orgán – Ministerstvo financí.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a připomenul, že žalobce se domáhá přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že orgány veřejné moci (ČTÚ a Okresní soud ve Vyškově) vedly řízení nepřiměřeně dlouhou dobu. Podle odvolacího soudu „již ze samotných tvrzení žalobce je zcela zřejmé, že v daném případě jde o jeden nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením“. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k řízení před správním orgánem byl příslušný jednat za stát ČTÚ, zatímco pro navazující fázi řízení před obecným soudem (řízení podle páté části o. s. ř.) by bylo příslušné k jednání Ministerstvo spravedlnosti [srov. §6 odst. 2 písm. a) a b) OdpŠk], pak vzhledem k §6 odst. 3 OdpŠk a §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. je v posuzované věci příslušným úřadem jednajícím jménem státu Ministerstvo financí (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Pokud žalovaná dále v odvolání namítala, že v případě požadavku nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení jde o dva samostatné nároky, pak odvolací soud zdůraznil, že podle závěrů ustálené judikatury za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se jednoho nároku) jen jedna jeho organizační složka. Na daný případ nelze podle přesvědčení odvolacího soudu aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, když v tam projednávané věci šlo o případ, kdy se žalobce domáhal odškodnění majetkové újmy ze dvou (skutkově zjevně samostatných) důvodů. Odvolací soud konečně uvedl, a to „nad rámec přezkumu napadeného usnesení a pro úplnější informaci žalované“, že v této fázi řízení bylo nadbytečné se zabývat její námitkou, že se ve správním řízení před ČTÚ nejednalo o spor o právo nebo závazek, který byl opravdový a vážný. Posouzení, zda v daném případě šlo o takové řízení, na něž doléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), bude podle odvolacího soudu předmětem dokazování a rozhodnutí (až) ve věci samé, zde odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost odvozovala od skutečnosti, že odvolací soud se jím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc ve výsledku nesprávně právně posoudil (§237 a §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). V té souvislosti předkládá otázku, zda s ohledem na čl. 6 Úmluvy žalobce uplatnil jeden či dva nároky v závislosti na tom, zda se v řízení jednalo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný. Tuto otázku odvolací soud nijak neposoudil, čímž se podle dovolatelky dostal do rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou například rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 3495/2012 a rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 344/2014, pokud se odpovědí na ní nezabýval a účastníky odkázal až na meritorní rozhodnutí ve věci. Její posouzení je podle žalované naopak nezbytné k určení, která organizační složka státu je příslušná za stát v této věci jednat a až poté lze s jistotou určit, který soud je pro dané řízení místně příslušný. Žalovaná přitom odvolacímu soudu předestřela vlastní konkrétnější argumentaci, pro níž v této konkrétní věci měla za to, že na řízení před ČTÚ se pro jedinečné skutkové okolnosti tehdy projednávané věci ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahovala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, pak podle žalované nelze učinit závěr o jednotě uvedených řízení (řízení před správním orgánem a řízení před obecným soudem) a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Z téhož důvodu na projednávaný spor nelze uplatnit ani závěry plynoucí z odvolacím soudem akcentovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 1382/2014, kdy v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy, je úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu §6 odst. 3 OdpŠk Ministerstvo financí. Žalovaná proto navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
6. Žalobce měl dovolání žalované za opožděné a pro případ, že by tomu tak nebylo, stručně vyvracel důvody v něm uvedené s tím, že je na soudu, aby jednal s odpovídající organizační složkou státu. Postup žalované (záležející v podání dovolání) měl za nadbytečné navyšování nákladů řízení, proto požadoval, aby – bez ohledu na výsledek dovolacího řízení – mu byly přiznány separované náklady řízení podle §147 odst. 1 o. s. ř.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
8. Dovolání bylo podle obsahu spisu podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
9. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je v poměrech projednávané věci přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je v daném případě na místě aplikace §6 odst. 3 OdpŠk, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Dovolání je důvodné.
13. Podle §6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).
14. Ustanovení §6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.
15. Podle §6 odst. 4 OdpŠk, není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2 nebo 3, jedná za stát Ministerstvo financí.
16. Podle §6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
17. Podle §21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.
18. Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle §21a odst. 3 o. s. ř. jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle §21a odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení §21 odst. 4 a 5 platí obdobně.
19. Podle §21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
20. V rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že k újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením §6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu.
21. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 , v němž dále doplnil, že Ministerstvo financí bude za stát v odškodňovacím řízení vystupovat dle §6 odst. 3 OdpŠk, toliko tehdy, lze-li řízení před správním orgánem a soudem kvalifikovat z pohledu aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako „jedno“ řízení o jednom a témže nároku.
22. Obecně lze uvést, že samostatný je ten nárok, který se odvíjí od samostatného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96 ).
23. Pokud se týká nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, může (ale nemusí) jít o jediný nárok, byť by řízení částečně probíhalo před správními orgány a částečně před soudy. Je totiž třeba odlišit dvě situace – řízení před správním orgánem, na která se vztahují záruky zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a správní řízení, na která se uvedené záruky nevztahují.
24. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ( čl. 38 odst. 2 Listiny) se vztahuje především na řízení soudní, nikoliv na řízení před správními orgány. Rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ( čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se nevztahuje na všechna správní řízení, ale pouze na ta, která splňují kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) – 1) jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a 3) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní (t. j. soukromoprávní) povahy. U řízení, která uvedená kritéria nesplňují, se nelze dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a nelze na ně ani aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť to se zabývá poskytnutím zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. U uvedených řízení připadá v úvahu pouze nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé (za určitých okolností i podle věty třetí) OdpŠk, tedy průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 , uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v nich se navíc vznik újmy nepresumuje a poškozený musí její existenci tvrdit a prokazovat.
25. Stejně tak se Nejvyšší soud zabýval i újmou způsobenou délkou správních řízení, na která se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a která probíhala nejen před správními úřady, ale i před soudy. V důsledku takového řízení mohou vznikat různé samostatné nároky – jednotlivé nároky na zadostiučinění za nemajetkové újmy, jejichž vznik lze spojit s porušením povinnosti učinit jednotlivé úkony nebo vydat jednotlivá rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení před správními orgány (ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk); a dále samostatný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení správního (dle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk). Skutková samostatnost nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015 , a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ).
26. Uvedené judikatorní závěry bezezbytku platí i v případech, kdy bude žalobou podle části páté o. s. ř. napadeno rozhodnutí správního orgánu vydané ve správním řízení. I v takové situaci je nezbytné (za účelem vymezení, zda jde – ve vztahu ke správnímu řízení a navazujícímu řízení před soudem – o nárok jediný či zda jde o více samostatných nároků) posoudit, zda na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy doléhal či nikoliv.
27. Odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) proto pochybil, pokud se povahou zažalovaného nároku (popř. nároků) s ohledem na znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezabýval, nadto za situace, kdy žalovaná i v odvolání dopad citovaného článku do poměrů právě projednávané věci výslovně zpochybnila. Není potom správný ani názor odvolacího soudu, že takové zkoumání je možné činit až při meritorním rozhodování ve věci. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6.2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012, určení příslušné organizační složky státu musí být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku, která má být zřejmá již ze žaloby, a nikoli na ex post dovozovaných (právních) závěrech činěných na základě skutkových okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z provedeného dokazování. K tomu Nejvyšší soud nyní doplňuje, že bez určení odpovídající organizační složky, která bude v probíhajícím sporu jednat jménem České republiky, nelze v této věci z logiky věci spolehlivě určit místní příslušnost obecného soudu státu (§84 a §85 odst. 2 o. s. ř.) a zjištění, zda jde o nárok jediný či naopak jde o více nároků, které by pak bylo třeba jednotlivě specifikovat, je rovněž určující i z hlediska požadavků na projednatelnost žaloby (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
28. Právní posouzení odvolacího soudu co do dovoláním výslovně zpochybněné otázky je tak neúplné, a proto i nesprávné.
VI. Závěr
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i je a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
30. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby zvážil důvodnost argumentace žalované a posoudil, zda na správní řízení před ČTÚ dopadala kritéria nastíněná v odstavci 23 tohoto rozhodnutí a vztahoval se na něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
31. Bude-li na správní řízení před ČTÚ dopadat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a půjde tak ve vztahu i k navazující délce řízení před soudem o nárok jediný, bude namístě nadále jednat s Ministerstvem financí, v opačném případě se soud prvního stupně postará o odstranění vad žaloby (podle §43 odst. 1 o. s. ř.) tak, aby byl každý z uplatněných nároků náležitě specifikován a poté přihlédne k tomu, že v případě objektivní kumulace jinak samostatných nároků mohou za stát v řízení jednat různé úřady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Teprve poté bude případně namístě znovu zvažovat, zda jsou dány podmínky pro vyslovení místní nepříslušnosti soudu, u něhož byl návrh podán.
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že za situace, kdy dovolání žalované bylo shledáno opodstatněným, je bez dalšího pojmově vyloučeno uvažovat o separaci nákladů vzniklých žalobci v průběhu tohoto dovolacího řízení (§243b a §147 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu