ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1731.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1731/2020-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 64949681, proti žalovanému J. Z. , narozenému XY, bytem XY, dříve se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení 39 479 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 100/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2015, č. j. 51 Co 211/2014-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2014, č. j. 38 C 100/2013-48, a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3223/2016, „není-li přípustné dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, protože je občanský soudní řád z hlediska hodnotového omezení přípustnosti dovolání nepovažuje za dostatečně významné, pak za použití argumentu a simili, nemůže být ve stejné věci dovolání přípustné ani v případech, kdy bylo řízení zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, tedy bez věcného projednání žaloby o částku nepřesahující 50.000 Kč postupem podle §104 odst. 1 o. s. ř.“ Obdobně Nejvyšší soud rozhodl rovněž o nepřípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby o zaplacení částky nepřesahující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2449/2015), nebo o nepřípustnosti dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu v řízení, jehož předmětem byla částka nepřevyšující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2137/2013).
V nyní projednávané věci bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto v řízení o zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. Napadené rozhodnutí není ani rozhodnutím vyjmenovaným v §238a o. s. ř. Dovolání žalobkyně, z jehož obsahu se podává, že je směřovala toliko proti prvnímu a druhému výroku usnesení odvolacího soudu, tedy vzhledem ke shora uvedenému není přípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) například též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu