ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1737.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1737/2020-1578
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně TEPVOS, spol. s r. o. , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Královéhradecká 1566, identifikační číslo osoby 25945793, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. , se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, identifikační číslo osoby 48173398, zastoupené JUDr. Pavlem Staňkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, o zaplacení částky 12 181 208 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 82/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 233/2018-1480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59 871 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 37 Cm 82/2004-1408 (v pořadí pátým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni 12 134 643 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 16 565 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III.) a státem (výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastnic potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastnicemi jej změnil co do výše (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II. (o zamítnutí žaloby co do částky 16 565 Kč s příslušenstvím), není dovolatelka subjektivně oprávněna, poněvadž z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. V příslušné části prvního výroku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud jejímu procesnímu návrhu o zamítnutí žaloby částečně vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu výroku v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. podle ustanovení §243c odst. 3 ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV., a kterým byl změněn ve výroku III. o nákladech řízení co do jejich výše, a v rozsahu druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou konkrétně cituje, při řešení otázky „zda nové ujednání smluvních stran představuje změnu stávajícího závazku ve smyslu ustanovení §516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů“, respektive otázky „zda byl smlouvou o komplexním provozování veřejného vodovodu a kanalizace, která byla uzavřena dne 6. 10. 1994 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně založen nový právní vztah, či zda se jednalo o pokračování a změnu právního vztahu založeného mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, který byl založen podle smlouvy o komplexním provozování veřejného vodovodu a kanalizace, která byla uzavřena pod č. 10/94/0 dne 28. 1. 1994“. Prostřednictvím těchto otázek nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky odvolací soud neřešil. Odvolací soud dospěl k závěru, že ať již byl právní vztah a finanční dopady tohoto vztahu, pokud existoval, mezi městem Ústí nad Orlicí (právním předchůdcem žalobkyně) a žalovanou před 1. 1. 1995 jakýkoliv, není zkoumání těchto skutečností předmětem sporu, protože žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok s odkazem na obsah smlouvy o komplexním provozování veřejného vodovodu a kanalizace uzavřené dne 6. 10. 1994 a účinné od 1. 1. 1995. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, danou otázku odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí není na řešení této otázky založeno (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka vznesená dovolatelkou (ohledně započtení jejích pohledávek za žalovanou), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutím o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu