ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1954.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1954/2020-731
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SCANDISYSTEM s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Klášterci nad Orlicí 120, identifikační číslo osoby 47454253, zastoupené JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení částky 9 193 294 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 1/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 Co 149/2019-698, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 57 790 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 65 C 1/2010-661 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni 9 193 294 Kč se zákonným úrokem z prodlení tam specifikovaným od 24. 6. 2006 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a rozhodl o vrácení části zálohy na náklady řízení žalované (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 1 838 659 Kč, ohledně příslušenství jej změnil tak, že žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 9 193 294 Kč od 24. 6. 2006 do zaplacení zamítl (první výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do zákonného úroku z prodlení a proti druhému výroku o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou konkrétně cituje, při řešení otázky promlčení nároku na úhradu úroku z prodlení uplatněného žalobou a argumentuje ve prospěch názoru, že úroky odvozené z prodlení pojistitele se splněním povinnosti poskytnout plnění z pojištění nejsou samostatnou pohledávkou, ale naopak nedílnou součástí práva na plnění z pojištění. Na promlčení úroků z prodlení odvozených z prodlení pojistitele se splněním povinnosti poskytnout plnění z pojištění je tak třeba aplikovat režim upravený v ustanovení §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). Názoru dovolatelky však nelze přisvědčit.
V dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, a v rozsudku ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), se Nejvyšší soud zabýval podstatou práva poškozeného na pojistné plnění vůči pojistiteli podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, a dospěl k závěru, že dané právo nemá povahu náhrady škody, ale jde o originární právo založené zvláštním předpisem. Nejde-li tak o náhradu škody na zdraví, nelze aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), o dvouleté subjektivní promlčecí době u náhrady škody, naopak je nutno aplikovat úpravu o promlčení nároku na pojistné plnění podle ustanovení §101 obč. zák. ve spojení s ustanovením §8 zákona o pojistné smlouvě. Promlčením úroků z prodlení za prodlení s plněním pojistného plnění se však dovolací soud v těchto jiných věcech (oproti názoru dovolatelky) nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, od něhož by se měl v projednávané věci odvolací soud odchýlit.
Obdobně odkazuje-li dovolatelka na závěry rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3771/2008, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že počátek promlčecí doby u práva na plnění z pojištění je určen objektivně, a to pro všechny druhy pojištění. Její délka je čtyřletá od pojistné události, jež je vymezena pojistnými podmínkami pro jednotlivé druhy pojištění, a to bez ohledu na to, kdy byla pojistná událost pojišťovně oznámena a kdy se pojistné plnění stalo splatným - tedy kdy došlo ke vzniku nároku (action nata). Pro určení počátku běhu promlčecí doby je tedy rozhodující skutečností okamžik vzniku pojistné události. Ani v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval otázkou promlčení úroku z prodlení za prodlení s plněním pojistného plnění, ale pouze otázkou promlčení práva na plnění z pojištění a těmto závěrům odvolací soud v projednávané věci dostál, neboť uzavřel, že právo na zaplacení pojistného plnění promlčeno nebylo (srov. bod 24 jeho rozhodnutí).
Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, v nichž se dovolací soud shodně zabýval vztahem hlavního závazku (jistiny) a závazku vedlejšího (úroku z prodlení), a dospěl k závěru, že povinnost z vedlejšího (akcesorického) vztahu platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní, dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí doby nevztahovat k závazku vedlejšímu. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť odvolací soud se nezabýval promlčením úroku z prodlení (vedlejšího závazku) v případě, že došlo k promlčení práva na pojistné plnění (hlavního závazku). Ani od tohoto rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil.
Pro úplnost lze dodat, že v rozsudku ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3955/2017, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nárok na úroky z prodlení je procesně samostatně uplatnitelný a jeho promlčecí doba může s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci uplynout v jiný okamžik (nezávisle na tom, zda se promlčel nárok na zaplacení jistiny) [srov. dále např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3082/2017]. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že za situace, kdy právo na zaplacení úroku z prodlení vzniklo před počátkem běhu promlčecí doby jistiny, je třeba právo na promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně, od shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu se neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do zákonného úroku z prodlení, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu