ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2123.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2123/2020-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČSAD Ostrava a. s. , se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, identifikační číslo osoby 45192057, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, proti žalované STUDENT AGENCY k. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení částky 862 422,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 15/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, č. j. 27 Co 126/2019-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 18 C 15/2018-164, uložil žalované zaplatit žalobkyni 862 422,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částek a za dobu specifikovanou ve výroku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), pokud v projednávané věci přiznal žalobkyni celou žalovanou částku z titulu bezdůvodné obohacení bez ohledu na skutečně jí využívané služby a bez určení ceny obvyklé zjištěné znaleckým posudkem, nelze jí přisvědčit.
Nejvyšší soud se skutkově i právně obdobnou věcí mezi týmiž účastníky zabýval naposledy v usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1027/2019, v němž dovolatelce podrobně vysvětlil, proč má za to, že odvolací soud se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, neodchýlil. A k odchýlení od těchto závěrů nedošlo ani v projednávané věci.
Při zjištění obvyklé ceny plnění, jež bylo dovolatelce od ledna do prosince 2015 žalobkyní bezesmluvně poskytnuto, odvolací soud nepřevzal ceníkové ceny žalobkyně mechanicky, jak mu dovolatelka vytýká.
Odvolací soud zdůraznil, že (na rozdíl od věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2437/2015) žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné námitky vůči rozsahu a kvalitě služeb poskytovaných žalobkyní neuplatnila a v řízení ani žádné nedostatky v rozsahu a kvalitě služeb nevyšly najevo. Své rozhodnutí založil na skutkovém závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, že žalobkyně poskytovala žalované veškeré služby, které poskytovala ostatním dopravcům, kteří žalobkyni platili ceníkovou cenu. Porovnáním ceníků jiných provozovatelů autobusových nádraží zjistil, že žalobkyní účtovaná cena byla zjevně obdobná, srovnatelná s cenami účtovanými jinými provozovateli za obdobná či stejná či téměř shodná plnění v jiných městech, a stejně tak z ceníků jiných provozovatelů autobusových nádraží vyplývá, že dopravcům dálkové dopravy je účtována cena vyšší oproti dopravcům v příměstské dopravě.
Dovolatelka v argumentaci proti závěru odvolacího soudu, že ceníkovou cenu lze v projednávané věci vzhledem ke všem zjištěným okolnostem považovat za cenu obvyklou, uvádí skutečnosti, ze kterých podle jejího názoru vyplývá, že tomu tak není, neboť nevyužívala v celém rozsahu služby, jež by měla žalobkyně poskytovat. Závěr odvolacího soudu tak kritizuje prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
V ostatní své argumentaci dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje, a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též jako vadné) odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutím o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu