ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2187.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2187/2020-124
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované SUDOP PRAHA a.s. , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Olšanská 2643/1a, PSČ 130 80, identifikační číslo osoby 25793349, o zaplacení 31 565 099,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 19/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 4 Cmo 225/2019-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 4 Cmo 225/2019-102, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 39 Cm 19/2016-73, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující náhradu škody, jež jí měla vzniknout v důsledku vynaložení nákladů na sanační práce stavby „Optimalizace trati Plzeň (mimo) – Stříbro (mimo)“.
Před prvním jednáním vzala žalobkyně žalobu co do částky 11 081 022,68 Kč zpět a soud prvního stupně řízení o zaplacení této částky zastavil usnesením ze dne 15. 5. 2017, č. j. 39 Cm 19/2016-37. V průběhu odvolacího řízení (dne 14. 1. 2020) došlo u žalobkyně ke změně obchodní firmy ze S práva železniční dopravní cesty, státní organizace na Správa železnic, státní organizace.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 39 Cm 19/2016-73 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobkyně jako objednatelka a žalovaná jako zhotovitelka uzavřely dne 11. 6. 2004 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektu stavby „Optimalizace tratě Plzeň (mimo) - Stříbro (mimo)“. Smlouvou na výkon autorského dozoru ze dne 16. 3. 2006 se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni autorský dozor a práce související s výkonem autorského dozoru na předmětné stavbě, kterou na základě projektové dokumentace vypracované žalovanou realizovalo sdružení právnických osob „Západní expres“, a to podle smlouvy o dílo, uzavřené se žalobkyní jako objednatelkou dne 3. 3. 2006. Dílo bylo žalobkyni předáno dne 31. 7. 2009. Po uvedení díla do provozu se na něm vyskytly vady spočívající zejména v sesuvu a sesedání zemního tělesa nad mostem v 360,592 žkm trati Plzeň - Cheb, úsek Kozolupy - Plešnice, pro které nebylo možno v daném úseku řádně provozovat železniční dopravu a muselo dojít k výraznému omezení provozu na trati. Vady stavby posuzovali znalci Ing. Jaroslav Ryšávka, Ph.D. (znalecký posudek č. 02/2011 z března 2011) a prof. Ing. Jiří Barták, DrSc. (znalecký posudek č. 3/11/2015 z 1. 11. 2015), přičemž oba poukázali na vady projektu.
Žalobkyně vady poskytnutého plnění – projektu stavby u žalované neúspěšně reklamovala dopisem ze dne 11. 1. 2011 a následně dopisem ze dne 21. 6. 2011. Dopisem ze dne 3. 11. 2011 žalobkyně rovněž bez úspěchu vyzvala žalovanou k náhradě škody v souvislosti se shora označenou stavbou. Žalobkyně se domáhala rovněž odstranění vad předmětné stavby, a to žalobou ze dne 7. 10. 2011 směřující proti žalované i zhotovitelům. Řízení o této žalobě bylo mezi žalovanou a zhotoviteli stavby zastaveno dne 4. 9. 2013, neboť věc měla být projednána před rozhodci. Rozhodčím nálezem ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. Rsp 385/13, vydaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, byla žaloba o odstranění vad stavby proti zhotovitelům zamítnuta. Ve vztahu k žalované bylo řízení o žalobě ze dne 7. 10. 2011 podle §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že reklamovala-li žalobkyně vady projektové dokumentace u žalované již dne 11. 1. 2011 a měla-li ode dne 31. 3. 2011 k dispozici znalecký posudek Ing. Ryšávka, pak již ke dni 11. 1. 2011, resp. ke dni 31. 3. 2011 jí muselo být zřejmé, že bude třeba provést sanaci stavby. Věděla tedy o škodě i o její přibližné výši, o tom, že je tato škoda důsledkem vadného plnění (projektu) žalované a že žalovaná je alespoň z části povinna k její náhradě. Žalobkyně však podala žalobu na náhradu škody až dne 19. 8. 2016, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby stanovené v §398 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, a ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. 5 Cz 23/1973, odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce okamžiku vzniku škody a dospěl k nesprávnému závěru o počátku běhu promlčecí doby žalobou uplatňovaného nároku. Podle dovolatelky subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet již v březnu 2011, jak uzavřel odvolací soud, neboť škoda začala dovolatelce vznikat až v okamžiku, kdy začala hradit jednotlivé faktury za provedené sanační práce.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupě a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody podle obchodního zákoníku v návaznosti na okamžik vzniku škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, publikovaném pod C 871 a C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (jenž je – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho internetových stránkách), Nejvyšší soud vysvětlil, že „za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi“, a že „skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu“. Vysvětlil také, že i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se nadále uplatní závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55, neboť „vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu.“
V usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, Nejvyšší soud vyložil, že „pro otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody (skutečné škody i ušlého zisku) podle §398 obch. zák., je rozhodné zjištění, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, přičemž podstatnou je též otázka, kdy škoda vznikla, neboť poškozený se nemohl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvědět dříve, než škoda vznikla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015).“ K posouzení okolností významných pro délku a počátek běhu promlčecí doby je přitom rovněž nezbytné vyjasnit povahu uplatněného nároku, tj. v čem spočívá žalobou tvrzená škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Škoda může spočívat v různých skutečnostech a je na tom, kdo se domáhá její náhrady, jak škodu skutkově vymezí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015). Vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 385/2008), přičemž skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud (na rozdíl od právního posouzení nároku) vázán, neboť jinak by rozhodoval o jiném nároku, než který žalobce učinil předmětem řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 174/2006).
Z rozsudků soudů obou stupňů, jakož i z obsahu spisu se podává, že v nyní projednávané věci se dovolatelka podanou žalobou domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že vynaložila náklady na sanační práce nutné k odstranění vad stavby „Optimalizace tratě Plzeň (mimo) - Stříbro (mimo)“, přičemž k vynaložení těchto nákladů podle tvrzení dovolatelky docházelo postupně, a to úhradou jednotlivých faktur.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody, který dovolatelka žalobou uplatnila, se promlčel již ke dni 11. 1. 2011, resp. ke dni 31. 3. 2011, s odůvodněním, že dovolatelce muselo být nejpozději dne 31. 3. 2011 zřejmé, že bude třeba provést sanaci stavby, na niž bude muset vynaložit náklady, není tento jeho závěr správný. Odvolací soud pominul, že škoda spočívající ve vynaložení nákladů vznikne poškozenému až v okamžiku, kdy náklady skutečně vynaloží, neboť až tímto okamžikem dojde ke zmenšení jeho majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5068/2015, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 421/2015). Jelikož okamžik vzniku škody musí předcházet okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018), nemohla subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu předmětné škody podle §398 obch. zák. začít běžet již dnem 11. 1. 2011, resp. 31. 3. 2011.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu