ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2512.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2512/2020-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně V. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Trojská 593/140, proti žalované SANS SOUCI, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Řeznická 656/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27278727, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o zaplacení částky 252 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 208/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 4 Cmo 38/2019-620, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má dovolání za přípustné pro řešení „otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
Jako „otázku hmotného a procesního práva“ vyřešenou odvolacím soudem odchylně od judikatury dovolacího soudu předkládá „otázku rozsahu odpovědnosti zhotovitele za vady díla způsobené nevhodnou povahou věcí převzatých od objednatele, resp. jeho subdodavatele, pořízených na náklady objednatele, podle §551 obchodního zákoníku a s tímto neoddělitelně související právní otázku výkladu smlouvy o dílo ze dne 26. 6. 2017 se zřetelem k předmětu díla ›Plastika na lodi‹ a k povinnosti zhotovitele dílo zhotovit a provést řádně“.
Za otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezů ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, dovolatelka označila otázku „souladu procesního postupu odvolacího soudu při právním posouzením věci, který byl dle názoru žalované učiněn v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, které byly v předchozích řízeních vykonány na základě znaleckého posudku Ing. Tomáše Meixnera, ze dne 7. 11. 2014, s právem žalované na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017 která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Pokud jde o otázku výkladu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, dovolatelka polemizuje se závěry, k nimž odvolací soud dospěl při výkladu smlouvy, avšak rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se dle jejího mínění odchýlil, neoznačuje. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Stran otázky výkladu smlouvy o dílo je tak dovolání zatíženo vadou, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že zhotovení elektroinstalace nebylo součástí díla podle smlouvy uzavřené mezi účastníky, a odvolacím soudem provedený výklad slovního spojení „kvalitativní převzetí elektromateriálu“ se tedy dovolatelce nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud proto z těchto závěrů ve svých dalších úvahách vychází.
Na řešení otázky odpovědnosti zhotovitele za vady díla způsobené použitím nevhodné věci či pokynu předaného objednatelem podle ustanovení §551 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil a ani neměl důvod řešit. Jestliže podle jeho závěrů součástí díla, které měla zhotovit žalobkyně, nebyla elektroinstalace a žalobkyně převzala smlouvou odpovědnost jen za kvalitu dodaného elektromateriálu, pak ve vztahu k dodávce elektroinstalace neměla povinnost, kterou ukládá zhotoviteli §551 odst. 1 obch. zák., a nenese tudíž odpovědnost za vady elektroinstalace podle §551 odst. 3 obch. zák.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani tvrzení dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, body 39, 43-44 a 46 odůvodnění, a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3939/2018). Názor dovolatelky o extrémním nesouladu právních závěrů odvolacího soudu s vykonanými skutkovými zjištěními ostatně dovolací soud nesdílí.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu), je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu